Doktoři mi nevěří rok narození, říká stoletá Jaroslava Jízdná
Zveřejněno 12. 5. 2017 9:32
„Už to není, co to bejvalo,“ říká Jaroslava Jízdná z Velkého Meziříčí, která 19. dubna oslavila sté narozeniny. Ovšem sto let by jí nejspíš nikdo nehádal, působí totiž dobře o dvacet let mladší.
Nejen vzhledem, ale i myšlením a chováním. Její slova tak vyvolala úsměv na tváři starosty, který jí přišel k jejímu úctyhodnému jubileu poblahopřát za celé město Velké Meziříčí. „Chtěl bych ve vašem věku vypadat jako vy, vypadáte totiž úžasně,“ odvětil jí Radovan Necid a připojil přání pevného zdraví a pohody do dalších let. „No, je pravda, že když přijdu k doktorovi, podívá se na mě a řekne: Paní, jsou to vůbec vaše papíry? Když vidí rok narození, tak mi nevěří,“ odpovídá paní Jízdná se smíchem.
Jaroslava Jízdná se narodila v Bohdalci a ve Velkém Meziříčí žije od roku 1951. Pochází ze sedmi sourozenců, z nichž žije jediná. Z celé rodiny se vysokého věku 94 let dožil jenom jeden z jejích bratrů.
Vzala si obchodníka a hospodského, s nímž na jižní Moravě provozovala obchod. Do roku 1948. „Pak nám ho znárodnili a bylo. Za komunistů jsme si toho nepěkného užili dost,“ podotýká a dodává, že je ráda, že se dožila doby bez nich. „Jen se přetvařovali, přivlastnili si, co mohli.“ Manžel jí zemřel v roce 1990. Má s ním tři děti, od nich deset vnoučat a pravnoučata.
V mládí chtěla být modistkou nebo učitelkou ručních prací. Ale nebylo to možné. Tak prodávala mléko v Komenského ulici, kde býval obchod vedle hospody u Drdlů. A šití zůstalo její zálibou. „Šila jsem si i šaty, oblečení na děti, dřív se to hodilo,“ říká.
A jaký má recept na dlouhověkost? „Nevím, žádný. Dřív jsme žili z toho, co jsme vypěstovali. Jedla jsem všechno, nic mimořádného. V mládí hodně brambor a mléko, proto teď brambory moc nemusím. Už jich mám dost,“ odpovídá se smíchem. A možná v tom to je. Paní Jízdná stále vtipkuje. „Od čeho jsme na světě? Musíme se zasmát,“ zdůrazňuje.
Pořád se zajímá o dění kolem sebe. Sleduje zprávy, politiku, čte noviny, v televizi se dívá na AZ kvíz, ráda si k tomu dá kávu či sladké. „No ale někdy u toho spím,“ podotýká. „Taky nás babička pořád péruje,“ škádlí ji vnuk Jiří. A paní Jízdná souhlasně pokyvuje. Tak to má být.
„Všecko uteklo jako voda,“ říká závěrem setkání Jaroslava Jízdná a dodává svou životní zásadu: „Co slíbím, to udělám. A kdo se toho nedrží, takové lidi nemám ráda.“
Martina Strnadová
