Hefaistův potěr buší do kovadlin na Chaloupkách
Zveřejněno 24. 7. 2017 10:24
Letní dětské tábory plní dětem nejrůznější sny. Alespoň na chvíli se mohou stát piráty, indiány, kosmonauty, starými Slovany a nebo třeba… kováři. Zatímco pirátem nebo indiánem jsou děti jen jako, kovářem se mohou stát doopravdy. Tedy alespoň v ekocentru Chaloupky Kněžice nedaleko Třebíče. Již čtvrtým rokem tam jsou pořádány týdenní tábory, kde hlavní činností je kování.
A opravdu se nejedná o nic jenom jako. Na trávníku za budovou bývalé lesovny jsou kovadliny, výhně, kladiva, kleště a zkušený trpělivý kovář, který děti učí, jak na to. Rozhodně totiž nejde jen o to mlátit kladivem do kusu železa a drsně se tvářit. Děti se naučí, jak železo správně nahřát, jak ho popadnout do kleští a jak do něj bušit, aby z něj nakonec bylo něco pěkného a jak si navzájem pomáhat. Protože kovářství je v podstatě týmová práce. Vzpomeňte si na pohádky. Vždycky tam byl kovář a jeho syn, nebo alespoň učeň.
A to byl také možná i hlavní cíl, který sledoval autor myšlenky kovářských táborů Martin Kříž z ekocentra Chaloupky Kněžice. Za týden se z nikoho kovář nestane, to je jasné. Ale to ostatní platí. Včetně vzájemné pomoci a pokud možno mezi tátou a synem. Táborů pro rodiče a děti je hojnost, ale většinou to odnesou maminky. Tatínků na tábory s dětmi vyjíždí naprostá menšina. Oni na to nejsou a musí do práce nebo na ryby. Ale ke kovadlině patří táta. O tom není pochyb. Kupodivu se však nejedná o tábor ryze chlapecký. Do Kněžic přijíždějí i děvčata a kladivy se umí pěkně ohánět. A něco jim jde dokonce lépe než klukům.
Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti kováře? Na to jsme se zeptali Tomáše. Ten je tady doma a tábor, jak sám říká, zaštiťuje a stará se o normální nekovářský program. „Já myslím, že trpělivost, pozornost, prostorová představivost a houževnatost. Síla? Ta je až potom, “ říká Tomáš Brabenec a hned vysvětluje: „Než se železo ohřeje tak, aby se dalo kovat, chvíli to trvá, když ale nedáváš pozor a zakecáš se s někým, tak ti shoří. Než se ti zahřeje, nesmíš zapomenout, co jsi s ním vlastně chtěl udělat – musíš tu představu pořád držet v hlavě a nebo to znovu „uvidět“, když vyndáš železo z výhně. A vytrvat, i když už tě bolí ruce a vedro není jen od ohně, ale od slunce. A právě v tomhle jsou, zdá se mi, holky lepší.“
Přes všechny ty útrapy je o kovářské tábory rok od roku větší zájem. Letos takový, že již musely být uspořádány dva běhy. Protože se jedná o tábor zcela jedinečný, sjíždějí se sem děti doslova z celé republiky. A letos také přijeli tři tatínci a jeden křepký dědeček, takže i myšlenka upevňování vztahu mezi otci a syny se pomalu naplňuje. Z kovářského řemesla se děti ještě naučí postavit milíř a vypálit vlastní dřevěné uhlí a tím uhlím pak zatopit ve vysoké peci a tavit v ní vlastní železo tak, jako se to dělalo kdysi v době železné. A co ještě? No normálka, jako na každém letním táboře: koupání v nedalekém rybníku a hry.
Jak se ke kovářským táborům dostal, jsme se zeptali i kováře Radka Chmelaře. On to vlastně ani profesionální kovář není. Studuje vysokou školu a tři roky pomáhal jako kovář amatér profesionálnímu kováři Františku Netrdovi, který tábory vede od začátku. A letos, když najednou musely být běhy dva, „povýšil“ z pomocníka na mistra. Prostě houževnatost a troška toho štěstí. Ale to potřebujeme všichni, a nejen u kovadliny.
Jan Uher
