Díky knihovně...
Zveřejněno 15. 12. 2022 10:23
jsme přímo pohlceni příběhy. Necháváme se vtáhnout do těch fiktivních na stránkách knih i do těch reálných, prožívaných našimi čtenáři. A také my žijeme naše vlastní pohádky, romance a někdy nějakou tu temnější baladu. Pojďme si v tento zvláštní čas úsměvů, laskavosti a obdarovávání zalistovat pouhými dvěma třemi posledními kapitolkami knihy, kterou napsal pro knihovnu sám život. Připomeňme si jen tak hala bala některé z malých příběhů. Krátkých tak, že si jich často ani nevšimneme. A přesto jsou mnohdy důležitější než velké události. Malé, každodenní příběhy.
„Víš, že máš na dospělém chlapa?" Naprosto překvapivá otázka posledních týdnů. Ano, vím, protože jsem ho sama zaměstnala. Zkrátka, kolega knihovník je v dobrém slova smyslu atrakcí posledních týdnů.
Z parkoviště u knihovny nám volává čtenářka, co sice dojede až k nám, ale dojít dovnitř nemůže. Vyměňujeme u vozu přečtené tituly za nové, které ji budou provázet do lázní, a společně se těšíme, že se potom potkáme u výpůjčního pultu.
„Už dlouho ji mám v knihovně zamluvenou a nemůžu se jí dočkat," zní z Uhřínova. Z Netína zase: „Potřebuji zjistit, zda je opravdu tak dobrá, jak se říká, a bohužel je předemnou asi dvacet rezervací." Z Meziříčí: „Protože jsem si od domácího Ježíška přála už moc knih." Všechny čtenářky odpovídaly na otázku, proč by měly obdržet právě ony Knížku od Ježíška. Uvidíme, jestli budou mít při losování štěstí.
Zákusek pro každého z nás z rukou tatínka kluků nadšených stezkou odvahy. Poděkování za hezký zážitek. „Skvělá akce," započne konverzaci maminka dalšího z účastníků, což bylo pravda poněkud matoucí mezi žlutými slevovými cedulkami v jednom ze zdejších obchodů.
Nakoukněme před půjčovnu pro děti. Právě tam strašně, ale opravdu velmi srdceryvně, pláče malý chlapeček. Sedí na bobku a bulí. Nechce si dát říct, že zrovna dnes je pro dítka zavřeno. Marně ho máma utěšuje, že doma má spoustu knížek. „Ale to nejsou knížky z knihovny!" Kdo by nepodlehl.
Jindy a jiný hoch. Sedí poslední den, kdy je možno odevzdat soutěžní origami, u stolečku a vůbec, ale vůbec, mu nejde vyrobit něco kloudného. Neuspěl, spěchá na autobus domů. Těsně před koncem výpůjční doby ho přivezli zpátky rodiče i se třemi skládačkami. Výherce v soutěžích ze zásady losujeme, měl štěstí... a radost!
„To bylo super, měla jsem pak noční můry!" Trochu pochybná, ale rozhodně milá, pochvala nové besedy nazvané To je horor.
„Já jsem byl se třídou na Karlovi (IV.), tak jsem si řekl, že přijdu i na stezku," svěřil se v dlouhé frontě při čekání kluk, kterého jsem o pár dní později viděla vyplňovat přihlášku do knihovny.
„Vlčku, vlčku, vlčku...," pokřikují na mě na ulici prvňáčci v jinak ukázněném útvaru mířícím ke školní jídelně. „Vrrr, abych vás nesežrala," odpovídám logicky. Tedy logicky pro nás, neboť oni byli prasátky a já vlkem v zahradním divadle. Zato kolemjdoucí tuto debatu pokládala za skandální a provázela nás dlouhým, zkoumavým pohledem. (Ujišťuji ochránce dětí, že všechny přežily.)
„Dáme odvetu?" „Ale no tak, vždyť už jsem vás 3x roznesla na kopytech." Taky pořádně divný dialog, že? Ale kdepak. To v čítárně škemrá knihovnice, aby její debakl nebyl tak absolutní, o ještě jednu hru v dominu určenou výhradně pro dospělé návštěvníky.
Všechna oddělení jsme už prošli, pojďme nahlédnout ještě do zázemí. Tam právě zuří jablková výzva. Měli jsme totiž konečně po letech pořádnou úrodu těchto malvic, kterou je však třeba důstojně využít. Střídáme se tedy postupně všichni v přípravě pondělního dezertu. Zatím bez zdravotních komplikací, což bude nejspíše tím, že mě tato radost teprve čeká.
Také první přípravy na vánoční besídku, kterých je třeba, neboť takový dýchánek zaměstnanců vždy provázejí bláznivé hry, hurónský řev i zvonivý smích.
A spoustu dalších kratičkých a snadno přehlédnutelných příběhů psaly poslední týdny v naší (a věříme i vaší) knihovně. Přejeme vám, kromě toho všeho, co si obvykle přáváme v tento čas, abyste vnímali úsměvy, laskavost a obdarovávání všedních dní.
Ivana Vaňková
