Po knihovně…
Zveřejněno 25. 11. 2022 9:02
přece nikdo nemůže chtít, aby se chovala jako hodně bláhová teta, která komukoliv bez oka mrknutí bezstarostně půjčí, co potřebuje on a jeho spřízněné duše, o jejichž existenci nemá ona naivka ani ponětí. Přestože knihovna nesvazuje čtenáře zbytečnými pravidly, najdou se takoví, kteří odmítají respektovat i to nejzákladnější: Každý čtenář je povinen mít svůj čtenářský průkaz! Je totiž nepřípustné prokazovat se cizí průkazkou. Zrovna jako půjčovat na svou kartičku cokoliv pro rodinu a přátele, nemluvě o tom, že je zapovězeno jim nechávat číst vlastní výpůjčky. Nevidíte v tom problém? Knihovna ano! Pojďme tomu přijít na kloub neúplným výčtem důvodů, dvěma příklady a jedním srovnáním.
Než tak učiníme, je nutno předestřít, že valná většina našich báječných vzorných čtenářů tyto řádky bude číst s povytaženým obočím a podivením, co se všechno může stát, když je to přeci tak jasné.
Držitel průkazu ručí za všechno, co si půjčí. Pokud tedy vybírá četbu jen pro sebe, má přehled. Ví přesně, co si domů odnesl, kam to tam položil, kdy má co vrátit. Pokud však zásobuje také někoho jiného, přehled ztrácí. Často brzy neví přesně, co u koho má nebo jestli to už neodnesl zpátky. Je potom schopen se u výpůjčního pultu přít o to, že požadovanou knihu v životě neměl v ruce!
Držitel průkazu ručí za všechno, co si půjčí. No a tak ani my nechceme nic vydat člověku, který nás obelhává cizím dokladem. Je jasné, že budeme požadovat vrácení děl na jeho skutečném držiteli. Pamatujeme si dlouholeté čtenáře. Ale co když někdo chodí jen sem tam? Nebo co situace, kdy máme v týmu nováčka, který navíc není místní? Hlídejte si svou průkazku a nedávejte ji lehkovážně z ruky. A hlaste okamžitě její případnou ztrátu. Přijdete‑li bez ní, smíte pouze vracet, nikoliv půjčovat.
Držitel průkazu ručí za všechno, co si půjčí. Jde‑li tedy o dítě, učíme ho tak společně zodpovědnosti za své věci, přestože v tomto případě nad ním ještě drží ochrannou ruku rodič.
Zkusme argumenty z jiného soudku. Knihovny jsou hodnoceny mimo jiné podle toho, kolik mají registrovaných čtenářů. Pokud jeden průkaz skrývá více lidí, zkresluje to informace o naší práci. A nejen to. Je jasné, že nám každý zodpovědný čtenář zaplacením registračního poplatku pomůže koupit kus nové knížky. Průměrná cena jediné se dnes šplhá k 400 Kč. A když už jsme u peněz, pořízení vlastního průkazu na dlouhých 365 dní není nijak finančně náročné a zatím se nechystáme ani zdražit. Dospělý zaplatí 150 Kč, starší 65 let a student nad 15 let 100 Kč a dítě do 15 let 70 Kč. Zvážíme‑li, že registrace druhého a třetího dítěte je se slevou, mít všechno v pořádku vyjde celou rodinu na jedinou průměrnou knížku. Je to snad přehnaný požadavek?
Existují dvě výjimky ze zásadního pravidla: jeden čtenář = jeden průkaz. Imobilní člověk smí udělit rodinnému příslušníkovi nad 18 let zmocnění k vyřizování výpůjček. Zrovna tak jej může mít zákonný zástupce čtenáře do 15 let, což se hodí u předškoláků. Ale musí se to udělat správně.
Lze zde zmínit spoustu dalších důvodů, ale čeká nás příklad nedávného nepochopení mezi knihovnicí a čtenářkou. Přišla zaregistrovat dva své podnájemníky. Oznámila kolegyni, že jim bude stačit jeden společný průkaz. To pochopitelně neprošlo a následovala přestřelka včetně argumentu, že ona také chodí s manželem na jednu kartičku. Vážně? Popojděme z dospělého do dětského oddělení. Maminka dojde s dvěma potomky. Oznámí obsluze, že chce staršímu dítěti zrušit průkaz. Následně oba pošle, aby si vybrali. Kolegyně logicky namítá, že jedno z dětí již není čtenářem. Protistrana neochvějně žádá, aby byly výpůjčky obou načteny mladšímu roběti. Kolegyně odmítá, matka přitvrzuje a chce po dítku, aby tvrdilo, že bude číst i knihy pro staršího sourozence. Špatný pocit měli všichni: rodič, obě děti i knihovnice. A nebylo to nutné, vždyť odmítnutá přeregistrace sourozenců by vyšla na pár korun.
Srovnání? Naše životy jsou s průkazy spjaty, ať chceme, či nechceme. Předložíme na úřadě partnerovu občanku? Požádáme u lékaře ošetření s průkazem zdravotní pojišťovny své tchýně? Tak proč po knihovně chtít, aby se chovala jako hodně bláhová teta.
Ivana Vaňková
