Bratři sbírají sekery a hoblíky
Zveřejněno 8. 2. 2019 11:01
Největší sbírku hoblíků a seker na opracování dřeva v České republice mají bratři Miloš a Radek Kolouchovi ve Frankově Zhořci. Letos v lednu ji zaregistrovali v České databance rekordů Agentury Dobrý den v Pelhřimově.
Bratři Kolouchovi se živí poctivým řemeslem spojeným s vůní dřeva, Radek je truhlář a Miloš tesař. I proto Radek sbírá hoblíky a Miloš sekery. Ale oba ovládají i řemeslo toho druhého a pracují společně.
Radkova sbírka nyní čítá 4 535 hoblíků. Obsahuje běžné i vzácné kousky z České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska, Německa, Polska, Maďarska, Ukrajiny, Anglie či ze Severní Ameriky. Ve sbírce jsou hoblíky bednářské, truhlářské, kolářské, varhanářské, houslařské, kovové hoblíky, podle druhu práce se ještě dělí na uběráky, zubáky, hladíky, cídiče, drážkovníky, římsovníky… „Mám hoblíky datované z roku 1734 a 1842. Pocházejí z královské dílny, jsou dva k sobě na pero a drážku, oba jsou zdobené. Těch si cením asi nejvíc. Vzácný je i hoblík karosářský, používal se při výrobě dřevěných karoserií aut. V Německu byl vydražen za 950 eur, v Česku jsme ho koupili za dva a půl tisíce korun, sice potřeboval opravit, měl uhnilé dřevo, ale ta cena byla mnohem příznivější,“ říká Radek Kolouch.
Milošovi zase patří sbírka seker na opracování dřeva, v níž je zatím 1 695 exponátů. Najdou se v ní širočiny, hlavatky, bednářské křídlovky, sekery vorařské, mlynářské, kolářské i vzácné křížové – tesařské a další, a to z České a Slovenské republiky, Rakouska, Německa, Ukrajiny, Polska, Maďarska, Severní Ameriky, dokonce až z Aljašky. Hlavní část sbírky je datována do 18. až 20. století. „Nejcennější je pro mě nejstarší datovaná širočina z roku 1871. Sehnal jsem ji v České republice. Také vlastním úplně první nástroj na opracování materiálu, pěstní klín z pazourku, sekery z doby kamenné, bronzové či ze středověku. Ta středověká je sice bojová, nesloužila k opracování dřeva, ale je také vzácná, má značku od kováře,“ popisuje Miloš Kolouch.
Bratři Kolouchovi rozšiřují svou sbírku asi patnáct let. Ta vedle s tisíců seker a hoblíků obsahuje i další tesařské a truhlářské nářadí – pořízy, pily, nebozezy, kolovrátky… „Sbírka, to je naše radost a taky starost. Líbí se nám, že jde o nářadí, s nímž lidé v minulosti pracovali, prošlo rukama mnoha řemeslníků,“ říkají Kolouchovi. Aby odkaz starých tesařských mistrů uchovali i dalším generacím, rozhodli se, že pro své sběratelské skvosty postaví ve Frankově Zhořci soukromé muzeum. Bude stát v areálu, kde žijí i pracují. Základy již mají hotové, letos chtějí zvládnout hrubou stavbu. Základním stavebním materiálem bude sto kubíků modřínového dřeva. „Naštěstí už je tady máme dva roky uskladněné. Kdybychom dřevo v těchto rozměrech sháněli až letos, nejspíš by se nám to kvůli kůrovcové kalamitě ani nepodařilo,“ podotýká Radek. „Stavba bude ve stylu staré sýpky s velkými stropními trámy. Konstrukce bude celá přiznaná, proto jsme všechny trámy ručně otesali. Vždyť strojově hoblované dřevo by se k expozici seker nehodilo,“ dodává Miloš. A aby toho nebylo málo, pod základy budoucího výstavního sálu už dokončili velký cihlovo-kamenný vinný sklep s křížovými klenbami a výklenky. A samozřejmě, jako milovníci starého umu nesáhli po nových materiálech. Ke stavbě jim posloužily klasické pálené cihly a půdovky, mnohé s vyraženou značkou cihelny či letopočtem, a kameny ze starých zbouraných stodol a jiných staveb.
Profesně se v posledních letech nejvíc zabývají památkami. Vzhledem k množství oprav sakrálních a památkově chráněných objektů, které realizovali, se vypracovali až na tesaře památkáře. „Opravili jsme věž kostela v Kácově a Souticích u Prahy, rekonstruovali jsme třeba střechu na jevišovickém zámku, nebo asi 900 let starou zvonici v Ježově, dělali jsme střechu na muzeu kočárů v Čechách pod Kosířem, na tu padlo pět kamionů dřeva. A teď třeba doděláváme městský dům na náměstí v Telči,“ vyjmenovávají svoje nejvýznamnější zakázky.
A když najdou čas, vyrážejí i na řemeslné trhy po republice. Tam předávají svoje zkušenosti, ukazují něco ze své sbírky, setkávají se s dalšími řemeslníky, starými tesařskými mistry, od nichž pak mnohé zajímavé a cenné poznatky pro další práci sami získají.
„My se řemeslem bavíme, chceme uchovávat jeho tradici. Jeden náš děda byl truhlář, druhý tesař, otec byl taky tesař, takže to máme v krvi,“ konstatují bratři, kteří svou prací opravdu žijí.
Martina Strnadová
