Jiřina Kácalová oslavila osmdesáté narozeniny
Zveřejněno 5. 5. 2017 14:00
Píše kroniku, pracuje ve Spolku žen i v redakční radě Velkomeziříčska, účastní se kulturních a společenských akcí ve městě, hraje volejbal, ještě před pár lety jezdila na vodu, navštěvovala taneční, cvičila zumbu či se donedávna věnovala mladým divadelníkům… to je čerstvá osmdesátnice Jiřina Kácalová.
Kronikářka Velkého Meziříčí oslavila své významné životní jubileum o Velikonocích. Tentokrát už sice ne sjetím řeky Oslavy na raftu od hráze mostišťské přehrady až do Nesměře, jako před patnácti lety, ale zato se dočkala poděkování za všechno, co pro město dělala a dosud dělá. A to od starosty Radovana Necida, místostarosty Josefa Komínka i radního Jiřího Michlíčka, kteří jí za všechny spoluobčany popřáli pevné zdraví a hodně štěstí. Neopomněli vyjádřit obdiv k vitalitě oslavenkyně. „No, občas se mi do něčeho už ani moc nechce,“ přiznala Jiřina Kácalová a dodala, „ale držím se obdobného hesla, jaké razil Emil Zátopek, a to je – Když nemůžeš, tak přidej!“ To je nepochybně motivující, neboť Jiřina Kácalová toho zvládá víc než kdokoli mnohem mladší.
Do Velkého Meziříčí přišla rodačka z Prahy v roce 1959 nedobrovolně, na umístěnku. Po čase chtěla prchnout zpět, někam blíž k Praze, ale neúspěšně. Povinné tři roky musela dodržet, i když nadšená z toho nebyla. Ale pak zde v roce 1961 potkala na dozvukách muže svého života, Ivana Kácala, který ji připoutal nejen k sobě, ale i k Velkému Meziříčí. „Vlastně díky Straně a vládě,“ říká Jiřina Kácalová v legraci, „jsem tu prožila docela krásný život, i když nikdy nebyl jednoduchý. Moje babička by řekla: Co Bůh činí, dobře činí. Všechno zlé je něčemu dobré.“ Naše město tak získalo osobnost, která se v něm svým životem nesmazatelně podepsala.
Stovky nejen Velkomeziříčanů prošly jejími hodinami češtiny a dějepisu na zdejším gymnáziu, kde učila více než 30 let. Mnozí z nich dodnes vzpomínají, jak jim v době normalizace doporučovala k přečtení vedle povinných děl Nezvala či Halase třeba i Kunderu a některé zásadní historické informace interpretovala poněkud jinak než tehdejší učebnice. Další zase nezapomenou na recitační a dramatický kroužek, který byl na škole pod jejím vedením činný po mnoho let. A současná mladá generace z Autorského invenčního divadla studentů, tedy A.I.D.S., či po něm následujícího Studentského totálně ujetého divadla nadšených amatérů STUDNA odehrála svá představení pod vedením Jiřiny Kácalové teprve nedávno.
I díky své profesi byla a je Jiřina Kácalová činná hlavně na poli kultury. Leckoho tak možná překvapí, že je také velmi dobře známá mezi vodáky, kteří se s ní a jejím manželem potkávali při sjíždění Vltavy, Jihlavky. A nebylo ničím výjimečným ani vídat ji na některém velkém rybníku pod plachtou windsurfingu. Dodnes si udržuje dobrou fyzickou kondici alespoň hraním volejbalu s podobně aktivními dámami. A to stíhá občas pohlídat i svoje malá vnoučata. Paní Jiřina Kácalová je inspirací pro nás všechny.
Martina Strnadová
________________________________
Jménem redakce děkujeme paní Jiřině Kácalové nejen za šéfredaktorování Velkomeziříčska v letech 1995-6 a za současnou práci v redakční radě, ale zejména za hodiny středoškolské češtiny a literatury a za typický nesmírně lidský vhled do dějů v našem městě.
Martina Strnadová a Petros Martakidis
________________________________
