Souboj u Nesměře
Zveřejněno 18. 3. 2021 9:45
Řeka Oslava opouští Velké Meziříčí kousek pod továrnou „Kablovkou" a teče pak Nesměřským údolím. V těchto místech se v dávných časech odehrál už téměř klasický souboj o krásnou dívku, po kterém zůstali dva mrtví mladíci a na místech jejich skonu následně dva křížové kameny. Jejich hledání a provázání s tragickou událostí mi dalo pěknou fušku, ale nakonec se podařilo. Celý příběh zveřejnil Rudolf Dočkal v Kukátku velkomeziříčském, takže v tomhle problém nebyl. Poslechněme si tedy, jak se to celé odehrálo.
Před Nesměří jsou nepatrné zbytky hrádku, který kdysi patřil zemanu Záhorskému. Ten byl už dlouhou dobu vdovcem a o jeho sličnou dceru Elišku se starala služebná Baruška. Hned v sousedství, kousek za Nesměří, měl svůj zemanský statek pan Osovský. Jeho syn Bořek hleděl často se zalíbením na Elišku, ale neodvážil se ji ani oslovit. Bál se hlavně proto, že oba rody žily v sousedském nepřátelství. Záhorští však měli ještě jednoho souseda. Na protějším kopci měl sídlo pán z Budče a kolem se proháněl jeho bujný syn Břeněk.
Jednou se sedmnáctiletá Eliška projížděla na vraníku nesměřským údolím, vesele si prozpěvovala a těšila se ze svého mládí v předtuše něčeho báječného, co mělo každou chvíli přijít. V takovém rozpoložení potkala Bořka, který si konečně dodal odvahu a dívku oslovil. Té se mladík okamžitě zalíbil. To on by mohl být tím tušeným, neznámým! Od té doby jezdila Eliška kolem Oslavy téměř každodenně a Bořek na ni vždycky nedočkavě čekal. Ze schůzek se zrodila veliká láska, kterou však oba před rodiči tajili.
Léto bylo vystřídáno krutou zimou a o masopustu se konal na meziříčském hradě maškarní ples. Mezi pozvanou šlechtou nechyběly ani rody Záhorských, Osovských a Budečských. Eliška se s Bořkem domluvila na druhu masky a oba spolu protančili celý večer. Jednou však byl přece jen rychlejší Břeněk z Budče, požádal Elišku o tanec a hned po něm jí začal vyznávat lásku.
„Jdete pozdě, mladý pane. Mé srdce je už zadané. Patří Bořkovi z Osového," špitla uzardělá dívka.
Břeněk zůstal jako opařený a zmohl se pouze na výhrůžky, že svého soka ztrestá. Elišku už nic na plese netěšilo, vybídla otce k předčasnému odjezdu a doma vážně ochuravěla. Stará Baruška ji pečlivě ošetřovala a jednoho dne naznačila jejímu otci, kde je příčina nemoci. Ten pak spustil rozhorleně na svou dceru: „Dítě nezdárné! Co ti to vlezlo do hlavy. Copak nevíš, že žijeme s Osovskými v hněvu?"
„A není na čase se zase usmířit?" odvětila bezelstně Eliška. „Vždyť jsi mi vyprávěl, že sis musel moji maminku také vybojovat a vyvzdorovat. Ani já se Bořka nikdy nevzdám!"
Otec při pohledu na nešťastnou dceru přislíbil, že se o smíření pokusí. A protože k němu byla svolná i Bořkova matka, začaly se brzy chystat zásnuby. Jakmile se to však doneslo k pánům z Budče, vydal se rozzlobený Břeněk k Záhorským a domácího pána požádal i on o ruku jeho dcery. Host byl sice přijat vlídně, ale žádnou naději nedostal s poukazem, že tuto záležitost si musí rozhodnout Eliška sama. Rozlícený mladík se měl k odchodu a na cestě potkal Bořka. Pohrozil mu, že ho zabije, pokud od Elišky neupustí.
Ten se však nedal odradit a brzy přijel i s rodiči na námluvy k Záhorským. Sotva však usedli, rozpoutala se venku strašná bouře s lijavcem. Blesky se křižovaly na obloze a jeden z nich rozťal starou hrušeň na zahrádce. Baruška z toho usuzovala na nějaké blížící se neštěstí. A skutečně! Sotva bouře utichla, rozezvučela se venku trubka, která vyzývala Bořka na souboj. Ten nedbal na prosby své nevěsty, vyskočil na vraníka a vyrazil do boje, aby zúčtoval s nepříjemným sokem. Na stezce u řeky se rozpoutala divoká seč, Bořek byl zasažen několika přesně mířenými ranami a padl mrtev k zemi. Předtím však stačil Břeňka zranit tak vážně, že ani on souboj nepřežil.
Nešťastná Eliška se z této rány nevzpamatovala a do roka také zemřela. Na místech, kde oba soupeři padli, byly zasazeny kamenné desky s křížem na jejich památku. Jeden zůstal na svém místě, druhý byl při stavbě císařské silnice přemístěn na opačný břeh řeky a zakopán u zahrádky Zelníčkovy. Obě desky měl Rudolf Dočkal ve svém Kukátku vyfotografovány, ale já při svém pátrání našel jenom jednu. Spočívá na pravém břehu Oslavy, hned proti „Kablovce", a byla kousek přesunuta od břehu pod smuteční vrbu. Jedná se o masivní kámen (72 x 45 x 34 cm), z něhož na obě strany vystupuje vytesaný kříž. Na něm jsou ve svislé ose vyryty ještě tři drobné křížky. Někdy se též tvrdí, že zde byl zavražděn pasáček.
Při pátrání po druhé desce jsem si vzal na pomoc pana Václava Dobrovolného z Petrávče. Tento čipera, nikdo by mu tehdy nehádal 87 let, mě zavedl na místo, kde kámen dříve stával. Bylo to kousek od památného patníku císařské silnice a po kameni zůstala skutečně stopa v podezdívce oplocení domu č. 49 ve Velkém Meziříčí. Majitel domu, pan Komínek, slyšel ještě verzi, že u jeho dnešního domku byla vyvražděna svatba z Petrávče. A za kamenem mě poslal na zámek, měla by tam někde být jeho horní část. Hned při vchodu do velkomeziříčského zámku jsme krásnou kamennou desku se zvýrazněným křížem našli. Je štíhlejší než ta u řeky (83 x 42 x 15 cm) a žula je velmi pečlivě opracována. Až na zámku, kde můžete spatřit tolik zajímavých exponátů, počínaje známým sarajevským kapesníkem hraběte Harracha a konče třeba výbavou průkopníka sportu Jana Čermáka, tedy skončilo pátrání po památce nemilosrdného souboje před dávnými časy.
A že se ty památné kameny tak často ztrácejí beze stopy? Není divu při dnešní neúctě ke všemu kolem nás... Vždyť i ten patník císařské silnice před časem zmizel!
Hynek Jurman
