Za Vladimírem Makovským
Zveřejněno 8. 6. 2020 8:32
V úterý 2. června zemřel ve věku nedožitých 96 let vlastivědný badatel a vynikající genealog pan Vladimír Makovský, rodák z Věcova. Pohřeb se konal v sobotu 6. června. Připomeňme si jeho životní příběh.
Vladimír Makovský se narodil 1. srpna 1924 ve Věcově na bývalém okrese Nové Město na Moravě v rodině venkovského ševce. Po základní škole se vyučil řemeslu mlynářskému a pilařskému, navštěvoval dvouletou všeobecnou živnostenskou školu v Jimramově a Střední všeobecnou vzdělávací školu ve Žďáru nad Sázavou ukončenou maturitou. V lednu 1944 byl jako příslušník ročníku 1924 totálně nasazen na práce do Říše, konkrétně do Rakouska. Od října 1944 se ukrýval doma v Borovnici a ve mlýně Oldřicha Mastného až do května 1945. Poté v srpnu 1945 nastoupil do státních služeb, kde setrval až do roku 1981, kdy odešel do starobního důchodu v hodnosti podplukovníka. S manželkou Zdenkou postavil dům ve Velkém Meziříčí a vychovali spolu tři děti.
Vladimír Makovský se v důchodovém věku zabýval zpracováváním vlastního rodopisu a ochranou přírody a životního prostředí. Ve Velkém Meziříčí založil základní organizaci Českého svazu ochránců přírody. Zakrátko se stal předsedou Okresního výboru ve Žďáru nad Sázavou a poté členem předsednictva Ústředního výboru Českého svazu ochránců přírody v Praze, jehož se stal čestným členem. Na téma ochrany přírody publikoval četné články v regionálním tisku. Byl též členem a krátce předsedou redakční rady týdeníku Velkomeziříčsko, členem Muzejní rady a letopisecké komise při Městském úřadě ve Velkém Meziříčí. Souběžně s tím se věnoval studiu rodu Makovských. Výsledkem desetiletého bádání a hledání bylo strojopisné zpracování Kroniky rodu Makovských z Borové sahající až do roku 1587.
Po událostech v roce 1989 a 1990 vystoupil z organizace ochránců přírody a věnoval se genealogii a vlastivědě. Současně byl ustanoven kronikářem města Velkého Meziříčí. Tuto náročnou práci vykonával zpětně od roku 1989 do roku 1998, kdy byl na vlastní žádost ze zdravotních důvodů funkce zbaven s poděkováním. Na žádost pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, katedry teorie kultury zpracoval strojopis Velké Meziříčí v letech 1945 – 1989. Další svůj volný čas využil pro regionální badatelskou práci a genealogii některých vybraných rodů. V roce 1992 založil v součinnosti s Československou genealogickou společností mezinárodní v USA ve Velkém Meziříčí nejprve genealogickou skupinu s pozdějším rozšířením o vlastivědu a v roce 1994 založením Vlastivědné a genealogické společnosti, kterou jako jednatel řídil do roku 2002. Kontakty s Československou genealogickou společností mezinárodní v USA navázal již krátce před rokem 1989. Záhy se stal jejich členem a dopisovatelem do čtvrtletníku Naše rodina. Pro některé jejich členy zpracoval rodopisné informace. Mimo to byl členem a udržoval kontakty s Genealogickou a heraldickou společností v Praze a Brně. Zasloužil se též o založení Mlynářské stezky vedoucí z Nového Města na Moravě až do rakouského Hardeggu. Z vlastivědné práce se věnoval nejvíce jednotlivým vybraným obcím a již zaniklému řemeslu mlynářskému. Napsal 23 publikací s vlastivědnou tématikou a 5 s genealogickou. Velkému zájmu se těšily knihy o mlynářství na Velkomeziříčsku a publikace Hledáme své předky. Kromě publikovaných genealogických prací zpracoval ještě několik rodopisů nepublikovaných, které mají dané rodiny ve svém držení. Za svou obdivuhodnou badatelskou a publikační práci byl jmenován čestným občanem rodné obce Věcov, čestným členem Vlastivědné a genealogické společnosti, čestným členem Moravské genealogické a heraldické společnosti v Brně, čestným členem Ústředního výboru českého svazu ochránců přírody v Praze a byl držitelem nejvyššího ocenění kraje Vysočina – Skleněné medaile.
Pana Vladimíra Makovského jsme znali jako hloubavého člověka, který přistupoval k životu a svým ušlechtilým zájmům se skutečnou vážností. Vlastivědnou a genealogickou i spisovatelskou a kronikářskou práci vykonával s neobyčejnou pečlivostí, důkladností a smyslem pro detail. Byla mu vlastní neutuchající zvídavost, systematičnost a trpělivost. Ve svém malém království plném knih v Pečovatelském domě rád přijímal návštěvy a zasvěceně diskutoval. V březnu však kvůli pandemickým opatřením nastal zákaz návštěv. Ztráta osobních mezilidských kontaktů mu velice ubližovala. Donedávna se živě zajímal a rád diskutoval o dění ve městě, v naší zemi a ve světě, v jím založené VGS i v Československé genealogické společnosti mezinárodní, jejíž členové po jeho tichém skonu v nemocnici v úterý 2. června podobně jako my ostatní vyjadřují smutek a soustrast rodině, truchlí nad ztrátou vzácného přítele a vzdávají mu svůj hold. Jako by na to odpovídal:
„OD ZNÁMÝCH MILÝCH TVÁŘÍ
JDU JÁ POUTNÍK, NEVÍM KAM
A JAK MNOZÍ ŠLI JIŽ DŘÍVE
JDU JAKO ONI SÁM.
JEN JEŠTĚ POHLED ZPÁTKY
S TÍM TRPCE NĚMÝM RTEM
A KDOŽ MI RUKU STISKLI
VŠEM DÍK A SBOHEM VŠEM."
Čest jeho památce!
Výbor VGS
