Pověst o smlouvě hospodáře z Olší s čertem
Zveřejněno 12. 3. 2018 9:11
V Olší u Velkého Meziříčí měli kdysi dávno v každém stavení psa. Někde jen maličkého puňťu pro radost dětí i dospělých, jinde velkého hafana na hlídání. V některé usedlosti pes štěkal od rána do večera na celou ves, v jiném dvoře pobíhal u plotu, nevydal ani hlásku, ale běda, když jste vlezli přes plot. Ihned se vám zakousl do nohy nebo i někam jinam. Řekněme to slušně – třeba do hýždě.
Jen jeden hospodář psa nechoval. Ale všeho do času. Jakmile se mu začaly ztrácet různé věci ze stodůlky i ze dvora, kluci přelézali plot zahrady, aby si natrhali třešně, a dokonce se ztratila jedna ovce, byl donucen si čokla taky pořídit. Avšak neměl v úmyslu vlastnit psa ledajakého, toužil po výjimečném hlídači. Po takovém, který by mu bez hlasitého hafání pohlídal nejen dvůr a zahradu, ale i penízky, které si za mnoho let našetřil, a o něž se nejvíce bál. Co kdyby mu je někdo ukradl? A také, aby svého páníčka na slovo poslouchal. To hlavně.
Chodil po vsi, navštěvoval sousedy, kteří mu nabízeli štěňata nejrůznějších ras, ale stále to nebylo ono. Zajel i na jarmark do Velkého Meziříčí, tam přece rovněž trhovci občas nabízejí čistokrevná štěňata na prodej. Jenže, ani tam se žádné psisko hospodáři nezamlouvalo. „Samé obyčejné vořechy tady lze koupit, ale pořádného hlídače nikde nemají,“ brumlal si nespokojeně cestou domů.
Jednou takhle večer, když se při večeři pořádně najedl, usedl na dvorku na lavici a usilovně přemýšlel: „Přece se říká, že pokud člověk neuspěje na tom božím světě, pomůže mu peklo,“ mihla se mu hlavou ošemetná myšlenka. Vzápětí úvahu o čertech zavrhl, ale ten nápad se mu znovu a znovu vkrádal na mysl. Svodům posléze podlehl. Odešel pozdě večer do stodůlky a začal čerta přivolávat. Ještě ani nedopověděl poslední slovo, třeskla rána a rohatec stál před ním. Ponejprv se hospodář zalekl, chtěl vzít pozvání zpět, ale kdepak, čert byl zde a hotovo! Tenhle pekelník byl vcelku vstřícný, vypadalo to, že má slušné vystupování: „Co po mně žádáš, hospodáři? Velmi rád ti vyhovím. Nuže, povídej.“ – „Dobře, když je to tak, řeknu, co mne trápí, ale ty budeš jistě chtít moji duši.“ – „Ano, to budu. Proto jsem přece tady. Ale jsi už starý, mnoho let ti do konce života již nezbývá. Zaručím ti, že deset let budeš spokojeně žít. Až po jejich uplynutí si pro tebe přijdu.“ Dohodli se. Hospodář žádal po čertovi psa podle svých představ a čert mu vyhověl. Za hospodářem se náhle ozvalo zavrčení a pes stál u jeho nohou. „Bude mne opravdu poslouchat na každé slovo?“ Hospodář se tázal nedůvěřivě. „Zkus to,“ odpověděl čert. A skutečně, pes na všechny ty povely „Sedni“ a „Lehni“ a další spolehlivě uposlechl. To už hospodář neváhal a smlouvu čertovi podepsal. Čert poděkoval, listinu podepsanou krví stočil do ruličky, uklonil se, slušně pozdravil a zmizel. Byl to vskutku řádně vychovaný čert.
Hospodář byl s novým domácím hlídačem velmi spokojen. Byl rád, že má někoho, kdo ho poslouchá. Pes dostal příznačné pojmenování „Čert“. Měl černou srst, byl nezvykle velký, z čelistí mohutné hlavy vyčnívaly špičaté zuby. Neštěkal. Jen občas zavrčel. Všude hospodáře doprovázel a ve všem se hospodáři podřídil, jakoby každému slovu člověka rozuměl. Sousedé a nejen oni, celá ves si na psa ukazovala s obdivem a závistí.
Do kraje přišla válka. Přes Vysočinu táhly celé armády vojáků – pěšáci, husaři, dělostřelci, granátníci. Snad každá vesnice byla v průběhu mnoha válečných let nějak postižena. Někteří vojáci se chovali neurvale. Rekvírovali koně, mouku, seno a obilí, taky potraviny. Zbídačeným lidem zbyly často jen oči pro pláč. Ti majetnější uschovávali své cennosti do sklepů, za trámy, zakopávali do země.
Hospodář z Olší byl pracovitým a snaživým člověkem. A dokázal šetřit, což, přiznejme si, umí málokdo. Za mnoho roků naplnil uspořenými zlaťáky plný džbánek. Když znovu v okolí Velkého Meziříčí táhl vojenský pluk, rozhodl se svůj majetek zakopat. Zašel do nejzadnějšího koutu zahrady, pod jabloní vyhloubil jámu a do ní vložil džbánek s mincemi zabalený do kozí kůže. Věrný pes ho jako vždy doprovázel. Hospodář, snad z ujištění, že pes by poklad mohl ochránit, k němu promlouval: „Čerte, dobře hlídej i tohle místo a nikdy nikoho k penězům nepouštěj!“
Přešla léta válčení a strádání, bídy a zbytečného krveprolévání. Hospodář se jednoho dne vydal pod jabloň s rýčem, že svoje zlaťáky konečně vykope a uloží opět do truhličky v komoře. Pes ho, samozřejmě, následoval. Když chtěl sedlák své bohatství vykopat, psisko si sedlo pod jabloň a zběsile vrčelo. Nechtělo páníčka k místu pustit. Marně hospodář nařizoval, křičel: „Odejdi! Vrať se na dvůr! Zmiz!“ Kdepak, pes seděl jako zařezaný a vrčel ještě víc. Cenil zuby a naznačoval, že svého pána kousne, jestli se k němu přiblíží. Nazlobený sedlák odešel znovu do stodůlky přivolat na pomoc čerta. Měl v úmyslu postěžovat si, že pes svého pána neposlouchá, a že smlouva pozbývá platnosti. Pekelník se naráz objevil a vyslechl, co se zde přihodilo: „Špatně si vše vysvětluješ, hospodáři. Vždyť jsi psovi nařídil, jak jsi úspory zakopával, aby nikdy nikoho k místu nepouštěl. Nikdy a nikoho! Zapomněl jsi tehdy dodat, že kromě tebe. Smlouva je platná a za pět let si pro tebe přijdu.“ Čert zmizel. Pošetilý hospodář si teprve potom uvědomil, že pekelný pes opravdu poslouchá na slovo.
Uplynula léta, hospodář byl už dávno po smrti a hlídací pes Čert pošel. Nový majitel usedlosti vykopával po čase pařez po staré skácené a již neplodící jabloni. Nestačil se divit, když v zemi nalezl džbán vrchovatě naplněný dukáty.
Z knihy Pověsti z Vysočiny, I. díl (vydalo nakladatelství Novela bohemica Praha v roce 2016). II. dil vyšel loni na podzim. V každé publikaci je 100 pověstí z oblasti střední části Vysočiny. Knihy lze objednat přes internet nebo zakoupit v kamenných knihkupectvích. V tomto roce vychází již III. díl.
Jan Prchal
