Velkomeziříčský sport rozjeli velocipedisté
Zveřejněno 20. 6. 2024 10:36
Jízdu na kole dnes vnímáme jako sportovní odvětví, součást zdravého životního stylu, rekreační činnost nebo alternativní způsob dopravy. Jen málokterý ze současných cyklistů si však uvědomuje, že stejná aktivita prošlapávala kdysi cestu pokroku, emancipaci i ostatním sportům. Ty doby jsou nenávratně pryč, ale 135. výročí meziříčského Klubu velocipedistů nabízí dobrou příležitost si absolvované historické souvislosti připomenout.
Velké Meziříčí vstoupilo do dějin cyklistiky jako hostitel. A to roku 1886 zřízením občerstvovací a servisní stanice pro členy České ústřední jednoty velocipedistů v Porubkově hostinci u Dolní brány. Snad právě tady začal dovednosti, výkony i dopravní možnosti cyklistů obdivovat finančně zajištěný dědic Podhradského mlýna, nadaný sportovec a technicky zdatný uživatel mnoha dobových vynálezů, Jan Čermák (1870–1959). Meziříčský Jára Cimrman si brzy poté opatřil jedno z vysokých kol a stal se příslušníkem pražské družiny bratří Kohoutových. Nejen v Meziříčí, ale i na celé tehdejší Moravě se tak zrodil první cyklistický závodník.
Chováním výjimečných osobností se však většinová společnost neřídila ani v 19. století. Pro rozšíření šlapacích kol na Velkomeziříčsku bylo proto rozhodující teprve jaro roku 1889. V té době byla kromě kol vysokých k dostání už také bezpečněji ovladatelná kola nízká. Spolu s nimi se pak ve městě našlo i 16 vlastenecky a sportovně odhodlaných jedinců, kteří se po vzoru jiných míst rozhodli ustavit specializovaný klub velocipedistů. Moravské místodržitelství jejich úmysl odsouhlasilo 30. dubna 1889 a 23. května téhož roku se konala ustavující valná hromada. Za pouhých čtrnáct dní na to Meziříčští k 5 stávajícím přikupovali další 4 kola a řady klubu se rozrostly na 30 členů. Velkým povzbuzením pro zahájení činnosti se stala také červencová návštěva cyklistického závodníka a vydavatele časopisu Velocipedista Josefa Kohouta, jehož jízdní družinu místní doprovodili na navazující cestě k Brnu.
Počáteční aktivity vyplňoval trénink a společné osvojování základů jízdy na dřevěném kole, které klubu věnoval pan Prantl. Jednotliví členové se však už pyšnili vysokými „ordinery", bezpečnými „rovery" nebo kuriózními tricykly. Poměr 44 organizovaných členů ku 17 jízdním strojům zůstával v roce 1890 i nadále nevyvážený. Mladý spolek se už ale mohl pochlubit vlastním klubovým odznakem a diplomem České ústřední jednoty velocipedistů, která jej uznávala za jednu ze svých zakládajících organizací. Praktický příklad sportovní i společenské emancipace ztělesňovala v řadách členské základny šestice odvážných žen.
Rok 1890 byl zároveň rokem prvních cyklistických závodů. Ty se konaly 10. srpna odpoledne na rovném úseku státní silnice mezi Bezděkovem a Velkou Bíteší. Závodilo se v různých věkových kategoriích i délkových disciplínách od 1 do 4 km. Obzvláště velkolepě byly výroční podzimní závody pojaty v době konání všeobecné krajinské výstavy. Na 10. září 1893 velocipedisté vyhlásili veřejnou silniční „Jízdu o cenu města Velkého Meziříčí", jež zároveň představovala čtvrté klubové klání. I tentokrát se soutěžilo o dámskou cenu, na tricyklech nebo o přebornictví západní Moravy. Pět ze sedmi disciplín bylo volně přístupných všem platícím amatérům, zbývající dvě disciplíny se otvíraly výhradně pro členy klubu. Na vítěze čekaly čestné ceny, odznaky, diplomy nebo hrdé tituly „přeborníků". Všichni zúčastnění se pak mohli těšit i na večer, kdy se v hlavním sále meziříčského Obecníku konal tradiční „taneční věneček".
Meziříčští velocipedisté překvapivě nezaháleli ani v zimě. Nezvyklou radu MUDr. Bruna Kučery zkusit lyžování jako formu sezónního tréninku sice nevyslyšeli, ale o to víc se věnovali veřejnému bruslení. Otevření „rozsáhlého, všem požadavkům pohodlí vyhovujícího kluziště" na pozemku u č. p. 265 na Dolním městě klub oznámil již 1. října roku 1889. Kluziště napájené říční vodou a osvětlené lampiony bylo pak navzdory stížnostem sousedů či nepřízni počasí otvíráno každoročně. Samotná ledová plocha se však během dalších let musela stěhovat. V roce 1898 už pokrývala obecní louku U Tržiště a od roku 1904 pak soukromé pozemky předsedy klubu na Malé Stránce.
Za společenskými a sportovními úspěchy klubu stálo od počátku nejen lidské nadšení, ale také vybraná členská základna. Ta se vyznačovala dostatkem osobních vazeb jak k obsazení radnice (J. Řezníček, V. Plachetský), tak k lokálním elitám (K. Jelínek, K. Kučera, V. Kafka). Zájmy členů, kteří se od roku 1893 scházeli v klubových místnostech hotelu U Zlatého lva, se nutně promítaly i do dalšího směřování a vývoje klubu. Meziříčský spolek se ještě v červnu roku 1901 zúčastnil sletu českých velocipedistů v Ivančicích a roku 1903 uspořádal 12 jízdních výletů, ale cyklistický zápal se z jeho řad začal pomalu vytrácet. Členstvo tou dobou kromě tenisu a šermu pěstovalo průkopnicky už raději kopanou, lední hokej a lyžování. Definitivní odklon od cyklistiky potvrdila volba nového vedení v roce 1908. To už vyloženě přálo novým odvětvím a na valné hromadě 10. června 1913 dospělo k dobrovolnému rozpuštění spolku, který svou historickou úlohu sportovního pionýra zjevně naplnil. V neposlední řadě také tím, že meziříčskému sportu a jeho mladým odvětvím poskytl prostor pro novou organizační základnu. Slibně rozjetou sportovní štafetu ještě téhož roku převzal čerstvě ustavený Klub pro sport a zdravotnictví, přejmenovaný později na dobře známý Sportovní klub Velké Meziříčí.
Martin Štindl
