Seriál ze zámku: Zpracování lnu
Zveřejněno 14. 5. 2024 9:48
S pojmy drhlen, vochle, přeslice či trdlice se dnes již běžně nesetkáváme a moc nám toho neřeknou. Pokud si k nim ale přidáme ještě kolovrat a motovidlo, už nám to napovídá, že se budeme věnovat výrobě příze. Všechny zmíněné předměty totiž souvisí s ručním zpracováním lnu. Samotné vypěstování této rostliny až tak složité nebylo, ale přeměna do podoby příze byla poměrně náročná a vyžadovala spoustu času, práce a různorodých nástrojů.
Na počátku zpracování lnu stál drhlen, což byl vlastně velký železný hřeben. Rostliny lnu se vytrhávaly s hlavičkami i kořeny, a tak bylo třeba přes tyto kovové hřebeny stonky lnu po hrstech protahovat, díky čemuž z nich byly strhávány paličky a části dřevitých stonků. Drhlen nacházející se v našich sbírkách je dlouhý přes 70 centimetrů a je opatřen třiceti kovovými zuby.
Následně se len máčel ve vodě a sušil. Dalším nástrojem ke zpracování byly trdlice, někdy také nazývány mědlice, které se používaly k narušení a stírání dřeviny z vláken. Jednalo se o stojan se žlábkem či žlábky, kde byla upevněna páka s břity. Stonky lnu se vložily do trdlice a spuštěním páky se lámaly. Jedna z trdlic je vystavena v regionálních expozicích, v depozitáři je pak umístěn malý model o velikosti necelých 20 centimetrů.
Poslední fází zpracování lnu před předením bylo vyčesávání na různě hustých vochlích. Ve sbírkách nalezneme hned dva typy tohoto nástroje. První má podobu dřevěné obdélníkové desky, v jejímž středu jsou v několika řadách umístěny železné zuby. Oba konce nástroje jsou provrtány, díky čemuž mohl být zasazen do stolice zvané vochlovačka. Druhým typem je pak vochle ruční, která má tvar desky s rukojetí a řadou zubů.
Jednu z těchto ručních vochlí daroval muzeu v roce 1935 městský důchodní Antonín Střecha.
Po vyčesání následovalo již samotné spřádání, při kterém se chumáč lnu upevňoval na přeslici. Přeslici si můžeme představit jako zhruba metrový dřevěný stojan na trojnožce, na jehož vrchol byla umístěna právě koudel, ze které se spřádalo.
Velkým pomocníkem při předení se stal samozřejmě kolovrat, díky němuž se práce znatelně urychlila. Vlákna, která přadlena vytahovala z koudele, kolovrat sám zkrucoval a navíjel na cívku. Zpočátku byl mechanismus poháněn ručním kolem, později byly vyráběny kolovraty šlapací. Mezi sbírkovými předměty nalezneme kolovratů hned několik. Jeden z nich daroval muzeu například profesor František Záviška, další pak pochází z majetku kováře Navrátila z Hornoměstské ulice.
Motovidlo
Občas zaslechneme, že je někdo nemotorný jako motovidlo. Odkud ale toto spojení pochází? Stačí se podívat na pohyb tohoto nástroje a je jasné, jak známé přirovnání vzniklo. Motovidlo sloužilo k navíjení již hotové příze z vřetene nebo z kolovratu, čímž bylo možno vytvořit velké přadleno. Důležitá byla i funkce měřicí, a to především pro ty, kteří potřebovali vědět, kolik příze připravili na prodej. V některých případech tak musela být motovidla úředně cejchovaná, protože loket míval v různých zemích různou délku. V našich sbírkách se nachází například motovidlo z roku 1890, které je opatřeno klikou a zařízením pro počítání otáček. Další navíječ příze je zase opatřen letopočtem 1880 a muzeu jej daroval Josef Šilinger.
Lucie Pavelcová
