Nemůže být vyšší ocenění než přímo od těch, pro které tu jsme, říká vedoucí denního stacionáře Nesa
Zveřejněno 13. 11. 2019 16:37
Denní stacionář Nesa ve Velkém Meziříčí nabízí lidem se zdravotním postižením každodenní službu a v současné době se stará přibližně o 30 klientů. Jeho provoz již šestnáct let zajišťuje Oblastní charita Žďár nad Sázavou. Díky spokojeným klientům získala služba ocenění i v celostátní soutěži. O sociálních službách poskytovaných Nesou jsme hovořili s vedoucí zařízení Alenou Poulovou.
Co si mohou lidé představit pod pojmem denní stacionář? Jaké klienty můžete do stacionáře přijmout?
Denní stacionář je sociální ambulantní služba, kterou využívají lidé, kteří bydlí obvykle ve své vlastní rodině. Z důvodu svého postižení nejsou zaměstnáni, často nemohou být sami doma, mají omezené možnosti kontaktu s druhými lidmi. Proto navštěvují stacionář, kde mají připravené různé aktivity, mají možnost se setkat s dalšími lidmi, zároveň zde pracovníci zajistí jejich základní potřeby i bezpečnost. Dalším důležitým důvodem, proč lidé navštěvují stacionář, je odlehčení pečujícím osobám. Někteří naši uživatelé potřebují celodenní péči nebo dohled, což jim zajišťují nejčastěji jejich rodiče. Někteří pečují o své děti bez přestávky ve dne, ale často i v noci, několik desítek let. I pečující potřebují čas pro další činnosti, pro zajištění domácnosti a často i sami pro sebe, aby mohli navštívit lékaře, zajít si na úřad nebo si jenom odpočinuli. Někteří pečující navíc chodí do zaměstnání nebo pečují o další děti.
Nesu navštěvují lidé s mentálním a kombinovaným postižením. V posledních letech, a pravděpodobně to tak bude i v budoucnosti, naši službu využívají především lidé s těžkým kombinovaným postižením. Každý z nich má naprosto specifické potřeby. Často potřebují podporu při zajištění základních životních potřeb, při sebeobsluze, při pohybu, při veškerých aktivitách. Někteří uživatelé verbálně nekomunikují, takzvaně nemluví. Mentální postižení je omezuje ve schopnosti učit se, jenom několik našich uživatelů zvládá čtení, psaní.
Jak vypadá běžný den ve stacionáři a jaký je věkový průměr klientů?
V Nese máme otevřeno v pracovní dny od 6.30 do 16 hodin. Máme velké auto s úpravami pro přepravu osob na vozíku, díky kterému můžeme přivézt naše uživatele z okolních obcí i z Velkého Meziříčí a odpoledne je opět rozvézt domů. Při těchto jízdách ujedeme denně přes 100 kilometrů. Některé uživatele přiváží sami rodiče. Během
dopoledne mají různé aktivity. Pracují v dílnách nebo na zahradě, vaří ve cvičné kuchyni, cvičí v tělocvičně, učí se nejrůznější dovednosti. I uživatelé s těžkým postižením se účastní všech těchto aktivit. Navíc jsou jim nabízeny aktivity pro stimulaci a rozvoj všech smyslů, využíváme moderních metod, jako je bazální stimulace nebo snoezelen. Po obědě mají uživatelé společnou hodinu, kdy si povídají, společně zpívají, poslouchají hudbu, hrají hry, nebo odpočívají. Odpoledne často chodí na vycházku. Do stacionáře také přichází každý měsíc paní canisterapeutka se psem, který je pro naše uživatele vítaným společníkem. Kromě toho jezdíme s uživateli každý měsíc na bowling nebo squash, chodíme do solné jeskyně, navštěvujeme kulturní a společenské akce. Naši službu mohou využívat děti i dospělí od 4 do 55 let, přičemž věkový průměr je 26 let. Děti naši službu využívají často odpoledne, protože dopoledne dochází do základní školy, nebo během prázdnin. Dospělí pak u nás tráví celý den. Rozsah i četnost docházky si mohou volit sami podle své potřeby.
Klade si váš denní stacionář nějaký cíl?
Podporovat naše uživatele, aby měli možnost se rozvíjet, učit se novým věcem, aby byli maximálně samostatní. U někoho to může znamenat, že se sám nají, u jiného člověka je úspěchem to, že uchopí nějaký předmět. U některých uživatelů, u kterých vnímáme, že dosáhli svého maxima, se snažíme nabité dovednosti udržet. Neméně důležité je to, aby zažívali pro nás zcela běžné věci, aby mohli dělat činnosti, které jim přináší radost. Zazpívat si, zatancovat si, zhoupnout se venku na houpačce, dát si na náměstí zmrzlinu. Dalším důležitým cílem naší služby je podpora rodin, které se ocitají opravdu v těžké situaci. O to víc si vážíme toho, že se rozhodli dopřát svým dětem žít doma. Nejvíc je asi můžeme podpořit tím, že jejich dítěti, které je často už dospělý člověk, umožníme zažívat radost.
S jakými těžkostmi se potýkáte? Jak klienty vnímá například veřejnost?
Při práci s uživateli se někdy potýkáme se situacemi, kdy nevíme, jak dál. Kdy se například uživatel začne chovat neobvyklým způsobem a my nevíme, zda to je tím, že ho něco bolí, že něčemu nerozumí nebo že ho něco trápí, protože není schopen nám to říct. Na druhou stranu jsou tyto situace velkou výzvou pro celý tým. A asi jako každá jiná sociální služba a nezisková organizace se potýkáme s nejistým financováním. Co se týká vnímání našich uživatelů ze strany veřejnosti, máme velice rozdílné zkušenosti. Snažíme se i v tomto působit tím, že se pohybujeme ve městě, chodíme s našimi uživateli do obchodů, restaurací, na kulturní akce atd. Často se setkáváme s tím, že lidé nemají zkušenost s člověkem s postižením, neví, jak k němu přistupovat, jak se chovat. Vnímáme ale, že je to rok od roku lepší a že se veřejnost i v tomto učí.
Jste v kontaktu s některými klienty, kteří od vás již odešli? Jak to vypadá, když po letech strávených s vámi odejdou?
Máme několik uživatelů, kteří se odstěhovali, nebo z důvodu vážné změny zdravotního stavu nebo jiných důvodů již naši službu nevyužívají. Máme i jednoho uživatele, který naši službu nepotřebuje, protože se mu podařilo najít práci. To je výjimečné, ale je to samozřejmě nejlepší důvod pro opuštění naší služby. Někteří bývalí uživatelé se k nám vracejí „na návštěvu", jsou s námi v kontaktu i nadále.
Zároveň máme i uživatele, kteří bohužel již zemřeli. Každý rok společně s uživateli navštívíme místa, kde jsou pohřbeni, zapálíme jim svíčku, společně se u jejich hrobu pomodlíme. V těchto situacích vnímáme, že odchody uživatelů, ať už je to z jakéhokoliv důvodu, často hůře nesou pracovníci. Ačkoliv jsme profesionálové, navázání určitého vztahu se neubráníme. Naši uživatelé žijí více přítomností, a když někdo odejde, berou to často jako fakt, který dále neřeší.
Vaše práce je náročná nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Jakým způsobem o sebe pečují pracovníci?
Každý si musí najít svůj funkční mechanismus. Určitě je důležité nastavit si hranice, učit se nepřipouštět si věci, které nemůžeme změnit a umět pustit práci z hlavy. Podpůrná je i tzv. týmová supervize, kde tým pod vedením externího odborníka sdílí těžkosti, které při své práci řeší. Tam se učíme pracovat především sami se sebou, s vlastními emocemi. Určitě je důležité i průběžné vzdělávání, čerpání i sdílení zkušeností. Je až obdivuhodné, že tato práce mnohé kolegy i po více jak deseti letech stále baví.
Máte kolem sebe mnoho spokojených klientů. Před třemi týdny jste dokonce byli oceněni v celostátní soutěži Rekordy handicapovaných hrdinů v kategorii Projekty handicapu, do kterého vás nominovaly maminky vašich klientů. Co pro vás tento „rekord" znamená?
Velmi si tohoto tzv. rekordu vážíme. Pro nás asi nemůže být vyšší ocenění než přímo od těch, pro které tu jsme. Pro celý tým je toto ocenění i velkým povzbuzením do další práce.
Můžete čtenáře pozvat na nějakou akci?
Každý rok děláme dvě větší akce pro veřejnost. Den otevřených dveří v září a v prosinci předvánoční prodejní výstavu. Letos proběhne 6. 12. přímo u nás ve stacionáři. Je to příležitost pro nákup dárků na Vánoce. Během této výstavy prodáváme výrobky, které uživatelé vyrábí během celého roku v našich dílnách. Nabízíme výrobky z keramiky, textilní dekorace, výrobky ze dřeva, šperky atd. Cílem této výstavy je i to, aby i naši uživatelé zakusili, že jejich výrobky, jejich práci někdo ocení. Zároveň je to příležitost pro veřejnost poznat naše uživatele osobně, popovídat si s nimi, vypít si s nimi vánoční punč.
M. Hudková
