Dufek: Jako inventář si zatím nepřipadám
Zveřejněno 10. 9. 2016 10:00
Na začátku léta oslavil významné životní jubileum - 60 let - nejdéle působící ředitel organizované kultury v našem městě, jednatel JUPITER clubu, s.r.o. Milan Dufek. Podle svých slov si nepřipouští ani věk, ani profesní opotřebovanost. Kultura k Velkému Meziříčí patří a je jedním z nejvýraznějších prvků, které naše město definují, říká.
Cítíte se jako šedesátník, pane řediteli?
Každý normální chlap si věk nepřipouští. Ať už je mu 20 nebo 80. To je taková naše přirozenost a ani já nejsem výjimkou. Zkrátka - na 60 let se opravdu necítím, občas po ránu či po náročném dni si tělo vzpomene na intenzivně prožitá sportovní léta. Nadarmo se neříká, vrcholovým sportem k trvalé invaliditě. Moje záda i klouby jsou toho příkladem. Poopravil bych i Tyršovo tvrzení „ve zdravém těle zdravý duch“. Zdravý duch by byl, ale tělo už není to, co bývalo.
V polovině prázdnin to bylo už 16 let, co jste ředitelem Jupiter clubu. Jestlipak dobře znáte jeho historii?
Za těch šestnáct let už bych měl mít vlastní inventární číslo, ale nikdo mi ho nechce přidělit. Historii Jupiter clubu samozřejmě znám, jsem patriot nejen svého města, ale i téhle krásné budovy i organizace, jež ji obývá. Komplex budov, které v současnosti slouží jako kulturní centrum, vznikl sloučením několika středověkých domů kolem roku 1560. Původně to byl hostinec U Černého orla. Ve druhé polovině 18. století tady byly kanceláře krajského úřadu Jihlavského kraje, další desítky let využívala budovu pošta. Začátkem dvacátého století koupil budovu Sokol, v padesátých letech byla využívána jako klub pracujících Závodního klubu Kablo, později Jednotného klubu pracujících ROH. V celkem pěti etapách a padesáti letech zde proběhly velké rekonstrukce, poslední etapa byla dokončená v loňském roce.
To byla dokončená rekonstrukce velkého sálu. Jak vlastně probíhala?
Celé to začalo už v roce 2002, kdy jsem oslovil s požadavkem na celkovou rekonstrukci velkého sálu a přilehlých prostor vedení města. Ve spolupráci s agenturou RRa Jihlava jsme zpracovali vizi celé přeměny, kterou jsme předložili radě města. V roce 2013 byla vybrána projekční kancelář i zhotovitel stavby, což byla firma PKS ze Žďáru nad Sázavou. Stavba potřebovala třeba také vybudování věžového jeřábu, přemostění Balinky pro zajištění přístupu na staveniště a archeologický průzkum. Až v roce 2014 byly zahájeny samotné stavební práce. Ty zahrnovaly kompletní rekonstrukci podsklepené části suterénu, vybudování základové desky, výstavbu obvodových zdí, příček, zastřešení. Byla přemístěna kotelna, vybudovány výtahy, podlahy, rozvody vzduchotechniky a chlazení, osvětlení, plyn. Instalovali jsme divadelní techniku, cateringové zařízení kavárny, barů a kuchyně, dveře a nakonec jsme interiéry vybavili nábytkem. Bylo toho strašně moc, a kdybych měl popsat všechno, dalo by to na několik desítek stránek. Celé to období stavby bylo strašně náročné i pro zaměstnance Jupiter clubu. Nechtěli jsme ztratit naše návštěvníky, proto jsme fungovali v provizorních podmínkách půjčených prostor Luteránského gymnázia a např. v kině jsme z dílů venkovního pódia vybudovali provizorní jeviště divadelní scény. Nicméně všechno dobře dopadlo a dnes máme nejkrásnější sál široko daleko, díky kterému nás navštěvují i takové hvězdy, jakou byla třeba letos Magdalena Kožená a Melody Makers.
Znáte vaše předchůdce ve vedení Jupiter clubu?
Osobně jen ty časově nejbližší, samozřejmě. Při přípravě publikace 50 let organizované kultury ve Velkém Meziříčí jsem se s životopisy i prací mých předchůdců měl možnost podrobně seznámit. V šedesátých letech na tomto postu působil Jaromír Pařízek, po něm novinář František Hladík. Toho nahradil předseda výboru JKP Ivan Vítek, který se zasloužil o výrazný rozvoj kulturní činnosti klubu. Činnost Ivana Vítka pro mne byla velkým vzorem a mým cílem bylo pokusit se na jeho práci a vize navázat. Pak zde byla ředitelkou Marie Belatková, kterou v roce 1990 vystřídal Zdeněk Doležel. Ten byl v roce 2000 z pozice ředitele odvolán. Místo něj byl vedením krátce pověřen vedoucí odboru kultury městského úřadu Pavel Stupka a 1. srpna v tomtéž roce jsem byl jmenován já.
Na nějaké velké bilancování máte ještě fůru času. Přesto se zeptám, na co jste dosud ve své práci nejvíce hrdý?
Jsem rád za každou akci, která má úspěch u lidí, velkou návštěvnost a kladný ohlas. Nejvíce jsem samozřejmě hrdý na velkou rekonstrukci sálu a přilehlých prostor, o které jsem už mluvil. Jsem také rád za digitalizaci kina a transformaci Velkomeziříčska na moderní komunikační portál, který komplexně v tištěné i elektronické formě informuje občany o dění ve městě.
Velmi si vážím práce mých zaměstnanců, kteří svou každodenní činností naplňují mé představy a záměry o fungování společnosti. Jsem velmi rád, že se JC stal centrem nejen profesionální, ale i amatérské zájmové činnosti. Genealogové, svaz žen, loutkoherecký soubor, hudební i divadelní uskupení jsou toho příkladem. Radost mi dělají tradiční akce: Velkomeziříčské kulturní léto, Adventní světýlka a samozřejmě zcela ojedinělá akce v rámci ČR i EU, Evropský festival filozofie. Letos proběhl jubilejní desátý ročník, který zaznamenal návštěvnický rekord. Zúčastnilo se jej zhruba pět tisíc lidí. Ukázalo se, že i takto náročný festivalový formát jeho návštěvníci stále více oceňují a festival se již ve Velkém Meziříčí definitivně zabydlel. Jak často uvádím, z malého semínka nám vyrostl košatý desetiletý strom. Naše město přivítalo desítky významných osobností filozofického i společenské života a jsem velmi rád, že nedílnou součástí festivalu se stal i kulturní doprovodný program, který nabízí prostor pro vystoupení nejen profesionálních umělců, ale také naší místní amatérské umělecké sféře. Mám radost z toho, že přínos festivalu vysoko hodnotí Akademie věd ČR, Kraj Vysočina i vedení města. Letošní aktivita návštěvníků EFF a jejich zájem o vážná aktuální témata vysoce předčila naše očekávání. To je pro mě tou největší odměnou za desetiletou práci na festivalu i nejhezčím dárkem k šedesátinám.
A co ještě nějaké plány? Pracovní i osobní?
Mám plány, ale už spíš takové stavební. Chtěl bych ještě zmodernizovat naše kino. Po digitalizaci by si určitě zasloužilo i hezčí interiér a především lepší vzduchotechniku. Chtěl bych také udržet standard počtu a kvality kulturních akcí v našem městě a restartovat oblíbenou soutěž Čtyři klíče k velkomeziříčské bráně. V osobním životě už mi nic nechybí - moje žena je mým skutečným protějškem, na děti jsem pyšný a vnučky jsou úžasné a krásné a skvělé. Takže mým plánem do budoucna v klidu žít a pracovat.
Petros Martakidis
