Výtvarník Bořivoj Pejchal má jeden nesplněný sen

Zveřejněno 12. 12. 2024 12:15

Bořivoj Pejchal je jedním z pěti laureátů historicky prvního ročníku Ceny města Velké Meziříčí. Získal ji za celoživotní dílo v oblasti výtvarného umění. Spolu s ním byly 14. listopadu v Jupiter clubu oceněny další čtyři osobnosti, a to Stanislav Tvarůžek, Jan Podstatzky-Lichtenstein a in memoriam Zdeněk Svoboda a Jiří Michlíček.

Jste mezi prvními laureáty Ceny města Velkého Meziříčí. Jak to vnímáte?
Dá se to chápat třemi způsoby. Zaprvé, cena jako předmět. Myslím si, že se Petrosovi povedla – brána jako symbol města. Zadruhé vnímám cenu jako poděkování. Velmi si vážím toho, že si vedení města všimlo, že ve městě nejsou jenom sportovci, a třiadvacet zastupitelů mně dalo svůj hlas. A zatřetí vnímám cenu jako obřad udělení. Ten byl velice důstojný a profesionální – vytopený a osvětlený sál, stolová úprava s bílými ubrusy, medailonky, moderátor a orchestr, publikace, dárky, pohoštění, medializace, přítomnost elity města, dokonce čtyř starostů. Ještě to vše v duchu zpracovávám a přijímám gratulace. Trošku mně to připomnělo moji autorskou výstavu v Kodani pořádanou ministerstvem zahraničí, kde jsem měl na vernisáži čtyři velvyslance. Moc děkuji a děkuji, že mohla být přítomna i moje rodina a známí. Město se pláclo při udělování „Oskarů" přes kapsu.

Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Já pocházím z Netína, takže Medřič pro mě byla obrovské město, kam jsme jezdili nakupovat. Znamená pro mě taky dojíždění na gymnázium, potom přestupování při dojíždění na vysokou školu, práci 13 let v kablovce, potom jako městský architekt, bydlení v paneláku na Bezděkově, bydlení v lékárně a teď tady. A taky tady mám spoustu známých. Doma jsem tady i v Netíně, mám to tak napůl. V Netíně mám chalupu, kde trávím víkendy, protože tam rostou houby. Jinak mám k městu velmi pozitivní vztah. Díval jsem se teď na návrhy Svitu a chybí mi tam zpřístupnění řeky. Máme ve městě dvě a obě tečou mezi betonem, nemají volné břehy, nejde k nim vstoupit.

Získal jste cenu za celoživotní dílo v oboru výtvarného umění. Máte v této oblasti ještě nějaký nesplněný sen, něco, co byste chtěl udělat?
Mám! V Oslavici je malíř Jarda Vyskočil, já mu leta tvrdím, že ho zničím, a ještě se mně to nepovedlo. Dokud ho nezničím, mám pořád sílu, chci být lepší než on.
Dostal jsem cenu za výtvarné umění a přitom jsem amatér. Maluju odmalička, ale pan profesor Fiedler na gymnáziu mě donutil, abych se tomu věnoval víc a lépe. Nejdřív jsem to zkoušel jako krajinář, kopíroval jsem svoje vzory jako Jindru Zezulu, Čeňka Dobiáše a Bohdana Lacinu a teprve doktor Zhoř mi vysvětlil, že jestli chci prorazit, musím se odlišovat. Tak jsem si našel svůj styl. Ale pořád zkouším něco nového. Všechno, co v tomto oboru studovala dcera, jsem s ní prožíval a snažil se spolu s ní učit. V poslední době jsem objevil novou techniku malby, tak to zkouším.