Kámen – paměť – papír aneb o náhodách a pravidlech pověstí i historie
Zveřejněno 27. 5. 2021 10:47
I oprášený seriál dokáže zázraky. Alespoň ten o původu smírčích křížů a kamenů určitě. Řadu čtenářů Velkomeziříčska doslova zvedl ze židlí. Některé inspiroval k jarním procházkám s cílem osobně vystopovat svědky dávných tragédií, jiné přivedl do meziříčského muzea, kde část těchto kamenných památek spočívá. Paní Lenku Peškovou naopak osud smírčích křížů k židli téměř přikoval. Sbírá o nich informace pro turistický web (www.turistikavm.cz). V rámci tohoto úkolu se pracovnice místního informačního centra a nadšená vlastivědná badatelka pokusila o bezmála nemožné – dohledat k mlčenlivým pomníkům podrobnější písemné záznamy. V případě jednoho kamene z nedaleké Rudy bylo její sisyfovské snažení nedávno korunováno nečekaným úspěchem!
Kámen
Samotný pamětní kámen o rozměrech 67 x 42 x 13 cm je celkem dobře znám. Jde o svrchu zaoblenou žulovou stélu s reliéfem latinského kříže, kterou evidují už nejstarší soupisy z konce 19. století. Stojí ve východní části obce Ruda před domem č. p. 126, po pravé straně silnice do Meziříčí. Do celostátního katalogu těchto kamenů byl zařazen pod číslem 0712 a od roku 1958 je také památkově chráněn. Kromě kříže, jehož ramena zakončují trojice perel, kámen nese vlastní pamětní nápis. Ten ke dni 22. února 1852 připomíná smrt jakéhosi dvaatřicetiletého Petra Dostála či Bostoka (ve čtení příjmení se popisy různí) z Polné.
Paměť
Je zajímavé, že jasně „mluvící" kámen podrobnějšímu povědomí o události z února roku 1852 příliš nepomohl. Stačila obměna dvou generací, aby Franz Wilhelm při sepisování kamenných památek v roce 1893 už žádné bližší podrobnosti o smrti nešťastného Petra nezjistil. Evidentně na ně zapomněli i sousedé z Rudy. Pamětní kámen bez „paměti" však pro člověka ztrácí svoje opodstatnění. Mezeru v kolektivní paměti bylo proto nutné znovu zaplnit. Chybějící příběh dodala lidská fantazie. Vznikly tak dvě pověsti, které z ústní tradice celkem nedávno pronikly také do literatury (Jurman 1996, Křehlíková 2013). Podle první byl zemřelý Petr svatebčanem, na něhož se nešťastnou náhodou převrátil vůz. Podle druhé naopak řezníkem, kterého cestou na trh usmrtil splašený býk.
Papír
Výjimečnost objevu paní Peškové spočívá v tom, že jeho zásluhou získáváme o Petrově tragickém osudu mnohem přesnější povědomí. Takové štěstí většina křížových kamenů a smírčích křížů jednoduše nemá. Jakékoliv písemné zprávy o okolnostech jejich vzniku jsou totiž velmi vzácné. Čerstvě nalezená zpráva představuje naopak běžný, přesněji řečeno standardní záznam. Jde o povinný zápis do matriky zemřelých pořízený tehdejším duchovním správcem rudské lokálie Františkem Perschem (MZA, E 67, 16207, s. 4). Díky němu víme, že dvaatřicetiletý Petr se správně jmenoval Roštok (německy psáno Rostock), živil se jako soukenický mistr a pocházel z domu č. p. 63 v Polné. Naposled vydechl skutečně v neděli 22. února 1852 pod nenadále převráceným vozem. Jeho tragickou smrt vidělo překvapivě dost lidí, kteří se tou dobou zrovna scházeli ke mši. Starosta Josef Klapal proto mohl vyloučit jakékoliv cizí či úmyslné zavinění a v klidu provést úřední ohledání. Kromě popsaného papíru si však v Rudě tohle neštěstí nikdo nadlouho nezapamatoval...
Historie
Samotná lidská paměť je bohužel krátká a bez opory v záznamech déle než 40 let nevydrží. Píle paní Peškové však našla ten správný „papír" a my teď s hrstkou odborných dovedností máme celkem mimořádnou příležitost nahradit v naší „kolektivní paměti" lidovou pověst o něco spolehlivější „historií". Ta šance je pak o to silnější, že historických svědectví k případu z Rudy vzniklo prokazatelně víc. Některá leží například v registraturách velkomeziříčského i polenského okresního soudu a naše znalosti o celém neštěstí adekvátně prohlubují. Z dochovaného pozůstalostního spisu je totiž zřejmé, že mrtvý soukenický mistr neměl na růžích ustláno ani za živa. V polenském domě č. p. 63 obýval pouze pronajatý byt, ve kterém navíc nežil sám. Po chudém řemeslníkovi zde zůstala mladá žena se dvěma syny. Na pomoc Petrových sourozenců se ovdovělá Antonie spolehnout příliš nemohla. Oba bratři už byli ženatí a starší Viktorín žil ve vzdálené Vídni, kde sloužila také Petrova nejmladší sestra Anežka. Poručníkem tříletého syna Jana a pětiletého Petra musela proto ustanovit Karla Špinara. Pokud Antonie zvolila dobře, lze předpokládat, že právě tento muž pomohl vdově nejen s výchovou osiřelých dětí, ale i s pořízením pamětního kamene.
Pověst
Zjištěné skutečnosti zpřesňují nejen naši představu o samotné události, ale i o utváření lidových pověstí. Alespoň u prvního příběhu lze potvrdit, že má své pravdivé jádro: smrt pod převráceným vozem. Vypravěči však měli potřebu ke klíčové smrti přidat ještě emotivní kulisu: svatební den. Jako kdyby sama tragédie posluchačům nestačila. Všimli jste si, kolik pověstí rámuje svoje vyprávění dnem sňatku a svatebním veselím? Jde o oblíbenou rétorickou konstrukci, v níž měl protiklad smutku a štěstí umocnit působivost tragédií. Svatební čas probouzel city i další imaginaci. Lidová kultura chápe sňatek i smrt jako tzv. přechodové rituály. Tedy jako rozhodující okamžiky lidského života, které oddělují jednotlivé životní fáze, a může se v nich přihodit prakticky cokoliv. Takové chápání pak dávalo fantazii křídla a posilovalo její věrohodnost.
A my dnes?
Nahrazování nedostatku informací pouhou fantazií vnímáme jako hazard s důvěrou nebo rovnou jako přežitek. Ale pozor, povýšená shovívavost nad prostoduchostí předků není vůbec namístě. Naše láska k příběhům trvá a my pro ni opakujeme stejné „chyby". O většině smírčích křížů a kamenů nevíme vůbec nic, a přesto nás svojí tajemnou mlčenlivostí či svým počátkem na přechodu mezi životem a smrtí vytrvale přitahují. Jako pomníky vyhaslé paměti nás zajímají natolik, že je hledáme nebo si o nich každý měsíc čteme v novinách smyšlené historky v naději, že nám nějaký kousek ze zapomenuté minulosti nakonec prozradí.
Martin Štindl
