Debata nabídla pohled na migraci feministickou perspektivou
Zveřejněno 15. 3. 2016 9:32
V pondělí dne 7. března 2016 se na Fakultě sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně konala debata na téma Migrace feministickou perspektivou, pořádaná Českou ženskou lobby, Fakultou sociálních studií MU, organizacemi NESEHNUTÍ a NORA. Panelové diskuze se zúčastnili: Petra Ezzeddine, Ph.D. (antropoložka z FHS UK), Mgr. Zuzana Lenhartová, (dobrovolnice se zkušenostmi z Maďarska a organizátorka materiální sbírky pro uprchlíky), Adéla Souralová, Ph.D. (socioložka a antropoložka z FSS MU) a Milan Fujda, Ph.D. (religionista z FF MU). Debatu moderovala Kristýna Pešáková, Ph.D., koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva v brněnském NESEHNUTÍ.
Jsou uprchlíci zejména muži?
Jediné dostupné statistiky zpracovává UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Z těchto dat vyplývá, že v roce 2015 tvořili muži 57 % uprchlíků, o většině tedy řeč být nemůže. Podíváme-li se na složení uprchlických táborů v muslimských zemích (zejména Egypt, Turecko, Libanon, Jordánsko), převažovaly zde ženy s 50,7 %. Ženy jsou většinou doprovázeny svými dětmi, a tak je logické, že se vydávají spíše do okolních zemí než do zemí vzdálenějších. Navíc i v uprchlických táborech tráví většinu času s dětmi. To potvrzují i zkušenosti Mgr. Zuzany Lenhartové, předsedkyně organizace Pomáháme lidem na útěku a dobrovolnice se zkušenostmi z Maďarska. V uprchlických táborech, kde pomáhala, ji zaujalo například to, že ve frontách na jídlo stáli výlučně muži (kteří pak nosili jídlo dětem a ženám). Nesetkala se s tím, že by muži nerespektovali přednost dětí a žen v obdržení stravy.
Děti a migrace
Nejzranitelnější skupinu uprchlíků tvoří děti. Speciální skupinou pak jsou nezletilí bez doprovodu. Tito jsou v České republice umísťováni do diagnostického ústavu („polepšovny"), což diskutující označili za zvláště problematické. Tento fakt pak vrhá zcela jiné světlo na poměrně časté útěky mladistvých do zahraničí (přičemž většinou utíkají za příbuznými). Za zásadní také diskutující považují nedostatečnou psychologickou pomoc. Za důvod, proč se v českých končinách hovoří spíše o „mladých mužích" než o dětech, které tvoří poměrně početnou složku uprchlíků, označili fakt, že se to zkrátka nehodí do diskurzu obecného odmítání uprchlíků. Mj. také zmínili poměrně málo uváděný údaj, že se ztratilo již asi deset až dvacet tisíc dětí – uprchlíků.
Je třeba chránit české ženy?
„Rozhodně! České ženy je třeba chránit, a to především od českých mužů," odpovídá provokativně Adéla Souralová, Ph.D., socioložka a antropoložka z FSS MU. Dokresluje to faktem, že přibližně třetina českých žen zažije násilí ze strany bývalého nebo současného partnera. V této souvislosti dále upozorňuje na tzv. Istanbulskou úmluvu (Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí), jejíž ratifikaci Česká republika – jako jedna z posledních evropských zemí – ještě nedávno odmítala. Důvody odmítání byly mj. spojeny s problematikou domácího násilí týkajícího se migrantek a migrantů (jako nežádoucí bylo vnímáno např. umístění migrantek, příp. migrantů do zařízení s neveřejnou adresou, jak tzv. Istanbulská úmluva ustanovuje).
Zahalování žen jako symbol islámu?
Fenomén diskuzí o zahalování muslimských žen byl zahájen ve Francii. Francouzský sekularismus pomohl vytvořit mýtus zahalování jako symbolu islámu. Je však třeba konfrontovat naše „západní" vnímání s přístupem samotných muslimek a muslimů. Navíc je důležité zdůraznit, že zahalování v muslimské kultuře nemá univerzální význam. Petra Ezzeddine, Ph.D. (antropoložka z FHS UK) se například zmínila o svých muslimských kolegyních, jež nosí šátek jako feministický protest proti sexualizaci ženského těla. Pro jiné ženy může být šátek spojen s vyjádřením identity, politického protestu atd.
Nikdo z diskutujících však nezpochybnil fakt, že mnohé muslimské ženy nenosí šátek dobrovolně. Religionista z FF MU Milan Fujda, Ph.D. poukázal například na policejní kontrolu nošení šátků v Íránu. Petra Ezzedine pak doporučila všem, kteří se zajímají o problematiku zahalování muslimských žen, knihu Do Muslim Women Need Saving? (Potřebují muslimské ženy zachránit?), jejíž autorkou je Lila Abu-Lughod, významná americká antropoložka palestinsko-židovského původu a profesorka na Kolumbijské univerzitě.
Genderová (ne)rovnost
Muslimské ženy jsou ze „západního" pohledu často chápány jako utlačované a diskriminované. Platí to ale obecně? Diskutující se shodli, že zásadní otázka spočívá v kritériích, dle nichž posuzujeme genderovou rovnost. Kritéria nastavená „západní" společností někdy neodpovídají specifičnosti muslimského prostředí. Z toho vyplývá, že například i zahalená žena může být emancipovanou feministkou, byť se to z hlediska „západních" kritérií může jevit nesmyslné.
Zuzana Lenhartová poukázala na fakt, že nevidíme (a tedy nevnímáme) roli muslimských mužů v péči o domácnost a děti. Dle svých slov byla sama překvapená, jak velkou roli hráli muži, s nimiž přišla v uprchlických táborech do kontaktu, ve výchově dětí.
Antropoložka Petra Ezzeddine pak přenesla problém genderové nerovnosti na naše území. Představy našeho státu charakterizovala jako v zajetí patriarchálního systému: s migrantkou se počítá jako s ženou v domácnosti a migrační politika ani trh práce vlastně neumožňují emancipaci (ve smyslu zvýšení genderové moci).
Závěr
Zásadní vliv na naše představy mají bezpochyby média. Ta se bohužel často nacházejí v zajetí stereotypů. Muži jsou zobrazování jako mladí a silní „predátoři", představující potenciální nebezpečí a hrozbu. Ženy naopak jako oběti, které potřebují naši ochranu. To pak výrazně ovlivňuje naše představy o muslimské společnosti.
Velkou roli hrají také po desítky let zakořeněné fámy spojované s islámem. Diskutující opakovaně varovali před kvapnými úsudky konanými bez snahy pochopit vnitřní souvislosti a podmínky. Paradoxně se pak totiž může stát, že svými „záchrannými" akcemi situaci v zemi spíše zhoršíme. Milan Fujda uvedl příklad části Indonésie, kde se dříve konala pouze symbolická ženská obřízka, při níž miminkům nebyla odstraněna žádná část těla. Pod nátlakem humanitárních organizací byl tento druh obřízky zakázán. Oficiálně tam tedy dnes může být obřízka vykonána pouze v nemocnici, kdy je prováděna obřízka s fyzickým odstraněním části pohlavních orgánů.
Jak přesně migrační proces ovlivňuje genderovou rovnost, se diskutující zdráhali zobecnit. Jedná se totiž o individuální záležitost: v jedné rodině dojde v rámci migrace ke zvýšení rovnosti, v druhé naopak k prohloubení nerovnosti a ve třetí se prakticky nic nezmění. Nezbývá tedy než doufat, že v budoucnosti dojde ke zvýšení genderové rovnosti (nejen) v muslimské společnosti, ať již dle našich či jiných měřítek.
Sarah Ouředníčková
