Studenti vedli s cizineckou policií dialog o migraci
Zveřejněno 9. 3. 2016 8:55
Masová migrace, která se v posledních měsících dala do pohybu, je pro Českou republiku novým fenoménem. I když nám příslušníci cizinecké policie potvrdili, že Česká republika hraje spíše roli tranzitní zemí, což mj. potvrzují i nízké počty uprchlíků na našem území, jedná se o téma, které hýbe českou společností. Jak tedy situaci vnímají lidé, kteří jsou s ní denně konfrontováni?
Možnost vést dialog s cizineckou policií jsem měla díky účasti na bilaterárním setkání eljub Think Tank, které proběhlo ve dnech 19.–21. 2. 2016 v Jindřichově Hradci. Konalo se v rámci Evropského literárního setkání mládeže (eljub), jehož cílem je zprostředkovat setkávání a propojování mladých Evropanů. Náplní hlavního projektového týdne konaného v létě v Rakousku je diskutování o současné situaci ve světě, rozličných problémech a jejich možných řešeních. Setkání dává mladým lidem možnost svobodně vyjádřit svůj názor a zpracovat jej literární formou. Výsledkem je poté elektronická kniha sestávající z textů zúčastněných mladistvých. Setkání v rámci eljub Think Tank pak navazují na tento projektový týden a řeší stejná témata.
Příslušníci cizinecké policie nám nejprve vysvětlili, že mezi jejich hlavní činnost patří kontrola ubytovatelů cizinců, odhalování falzifikátů mezi dokumenty, kontrola mezinárodních vlaků či pobytová kontrola na hranicích (jednou měsíčně se koná společná hlídka s policisty hraniční země, v případě Jihočeského kraje tedy Rakouska). Důležitý rámec jejich současné činnosti tvoří tzv. Dublinské nařízení, které Česká republika na rozdíl od některých jiných evropských zemí dodržuje. Toto nařízení uprchlíkům znemožňuje podat žádost o mezinárodní ochranu ve více evropských státech současně. Zadržení uprchlíci jsou umístěni do zařízení pro zadržování cizinců a cizinecká policie jim snímá otisky prstů, aby mohla zkontrolovat, zda již nepožádali o azyl (mezinárodní ochranu) v jiném evropském státě. Pokud se zjistí, že tak učinili, jsou deportování do této země. Pokud ne, mají možnost požádat o mezinárodní ochranu v České republice. Neučiní-li tak, přestává být pobyt na našem území legálním a jsou povinni do dvaceti dnů opustit území České republiky. Jsou-li následně zadrženi po uplynutí doby určené k vycestování, je s nimi vedeno správní řízení a jsou deportování do země původu. Zde hrají stěžejní úlohu kontaktní pracoviště, která vyjednávají deportace přímo se zeměmi původu.
Kromě zařízení pro zadržování cizinců, která na našem území již fungují, jsou nově budovány i domovy pro delší pobyt uprchlíků. Uprchlíci mají být do zařízení umístěni na první tři měsíce. Pak je jim poskytnuto ubytování, musejí absolvovat základní kurz českého jazyka a děti mají chodit do škol. Oblečení, hračky aj. většinou poskytují charitativní organizace.
Co se převaděčů týče, většinou se v České republice jedná o převozy v osobních automobilech, jde tedy spíše o menší skupiny osob. Vzácně převážejí v nákladních automobilech větší počet uprchlíků. Převaděči většinou pocházejí z Maďarska, Bulharska, Německa či Švédska, často mají arabský původ. Co se samotných uprchlíků týče, někdy vůbec nechápou, proč jsou policií zadržováni a v oplocených domovech si připadají jako ve vězení. Většinou jsou však vděční, že si mohou někde lehnout. Občas se chovají nevhodným způsobem a zneužívají slušného přístupu policie.
Dále jsme se setkali se třemi příslušníky 44. lehkého motorizovaného pluku, kteří se zúčastnili zahraničních misí v Bosně, Hercegovině a Afghánistánu. Dozvěděli jsme se např. o katastrofální neprofesionalitě afghánské armády, které by sice měla k dispozici zbraně a zázemí, ale chybí jí jakýkoliv smysluplný výcvik a příprava. Navíc volení velitelů probíhá na základě kmenových vazeb, proto se občas stává, že velitelé nejen neumějí číst mapy, ale dokonce neumějí číst ani psát. Za zásadní problém označili čeští vojáci chybějící školství (vzdělaní lidé by se bouřili, a tak není zájem vybudovat fungující školství, stavěné školy jsou většinou ihned srovnány se zemí).
Na setkání mne velmi mile překvapila otevřenost policistů i vojáků a osobní tón, jímž s námi hovořili. Prokázali vytříbenou profesionalitu, vzdělanost, politický a všeobecný přehled. Setkání pro mne bylo obohacením a podnětem pro další úvahy. Ve spojitosti s budováním plotů v rámci Evropy se mi jako zvláště zajímavá jeví poznámka paní policistky, kolem jejíž zahrady za dob komunismu vedl ostnatý drát: již nikdy více, prosím. Doufejme, že její prosba bude vyslyšena.
Sarah Ouředníčková
