Rozlomený štěp Čechových a Riegrových sadů
Zveřejněno 30. 8. 2024 10:38
V roce 1995 si zastupitel Milan Kratochvíl na stránkách tohoto listu posteskl, že po pěti letech od sametové revoluce se žalostný stav meziříčských parků nezměnil, a následně poněkud idylicky zavzpomínal na jejich šťastnější minulost. Dneska už víme, že jsme v případě městských sadů vydrželi na výraznější údržbu čekat bezmála další tři desetiletí. Teprve letošní kácení nemocných stromů či obnažené linie někdejších tarasů a cest v nás znovu vzbudily otázky týkající se nejen ideální podoby a budoucnosti městské zeleně, ale také jejího původu a historie. Pojďme se proto podívat na příběh městských parků blíže a uvidíme, že ani v minulosti nebyl zdaleka tak romantický, jak by se ze vzpomínek a drobných pozůstatků mohlo zdát...
Historie meziříčských městských parků není především nijak dlouhá. Místní obyvatelé s výjimkou majitelů zámku a představitelů duchovenstva neměli na estetickou „organizaci přírody" místo ani čas. Jejich vztah k životnímu prostředí byl hlavně praktický. Motivy užitku, výnosu a zušlechtění lze najít ještě za výsadbou Františkova či zřizováním školních zahrad ve třetí čtvrtině 19. století. S podobnými pohnutkami – sázení ovocných stromů a košíkářských vrb – přistupoval ke kultivaci obecních strání a břehů původně také místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Tento vlastenecký spolek však u nové silnice k nádraží (dnešní Třebíčská) v roce 1891 „založil park, ve kterém vysadil všechny pro řemeslo důležité stromy". Novému sadu dal jméno Valerie, a položil tak základ veřejným parkům, jejichž zeleně užíváme dodnes.
Ve stejném roce pak odbor Národní jednoty učinil ještě jedno důležité rozhodnutí. Uvědomil si, že jeho úkoly spočívají spíše jinde a za účelem ochrany přírody, památek a probouzení „smyslu pro přírodu a lásku ke všemu krásnému" podpořil vlastními členy i prostředky založení zalesňovacího a okrašlovacího spolku. Toto sdružení pak v čele s meziříčským notářem JUDr. Leopoldem Kučerou převzalo veškerou péči o zvelebování veřejných prostranství ve městě. A zůstalo jen otázkou času, kdy se podaří pokročit v rozšiřování obecních sadů. Mezitím však první předseda roku 1898 zemřel a do nejstaršího parku pod silnicí přibyl symbolický pomník s jeho jménem.
Příhodná situace k rozšíření sadů nastala v roce 1905, kdy se naskytla příležitost k získání neúrodného a nepřístupného návrší nad katovnou. Na jeho odkoupení musela přispět městská spořitelna i další zájmová sdružení, ale okrašlovací spolek se už 11. července téhož roku rozhodl uctít jeho pojmenováním památku svého místopředsedy a nedávno zesnulého starosty města Vladimíra Čecha, jenž se těmito partiemi údajně rád procházel. Čechovy sady, osázené podél hlavní cesty třešňovou alejí, 11 javory, 11 modříny a 800 keři, tak původně tvořily poměrně úzký pruh spojující údolíčko Palatky s Mácovou kaplí.
Do prostoru, které s Čechovými sady spojujeme dnes, park obrazně „sestoupil" až v roce 1907. Tedy poté, co meziříčsko‑vídeňský obchodník Jindřich Paletz prodal obci okrouhlé pole zvané Citera a přilehlé meze nad ní. Jediné rovinatější místo v parku poskytlo prostor pro zřízení hřiště. Hned následujícího roku se pak tzv. stromková slavnost postarala o optické propojení sadu Valerie, Citery a Čechových sadů do jednoho celku. Školní mládež totiž během ní vysázela na počest 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. další řadu třešní a akátů od silnice až k sadům.
V této podobě a rozsahu pak Čechovy sady setrvaly zhruba další dvě desetiletí. Okrašlovací spolek pro jejich údržbu využíval prací zkušeného sezónního zřízence Antonína Melkuse, k jehož úkolům patřily nejen úkony zahradnické a sadařské, ale také osobní dozor o svátcích a nedělích. Od roku 1909 město honorovalo už zahradníky dva, ale ani tato posila nedokázala uchránit park před pustnutím a vandalismem. Třešně na skalnatém podloží usychaly, Kučerův pomník vyžadoval už v dubnu 1915 opravu a v červenci 1917 „děsivá zdivočelost a otupělost proti napomínání" přiměla městskou radu k vydání speciální vyhlášky s vyhrůžkou, že „kdo trhá listy a květy se stromů v sadech a u silnic, dopouští se polního pychu, případně krádeže".
Nové impulsy pro rozšiřování parkových ploch přinesla okrašlovacímu spolku teprve finančně úspěšná hospodářská výstava z roku 1924 a nastolená otázka výběru vhodných pozemků. Po dlouhých diskuzích, které přivedly k rezignaci zasloužilého předsedu Ing. Antonína Večeře (1919–1926), zvítězil v říjnu 1926 projekt vycházející z nabídky paní Anny Srbecké na odprodej dalších čtyř parcel ve svazích nad Palatkami. Tyto pozemky umožňovaly nejen využití tamního březového háje, ale také propojení se stávajícími Čechovými sady. Od listopadu téhož roku proto probíhala výsadba živých plotů a po jejím dokončení se spolek v březnu roku 1928 usnesl pojmenovat novou část po předním staročeském politikovi a někdejším čestném občanovi Velkého Meziříčí Riegerovými sady.
Převážně březový sad s památnou lípou a siluetou Sládkova kříže byl na jaře roku 1935 ještě dozdoben do skály vsazenou pamětní deskou, která nesla jméno nedávno zesnulého předsedy spolku a zakladatele sadů, Václava Myslivce (1858–1930). Šťastné chvíle Riegerových sadů byly tou dobou ale opět sečteny. Myslivcův nástupce Vojtěch Krčmář již v červnu 1932 pozoroval, jak „občanstvo neváží si okrasy města a sady znečišťuje", a zklamaně poukazoval nejen na ničení laviček, odhazování odpadků a svévolné prošlapávání cest, ale také na vysypávání popela a odpadků z vil na Třebíčské ulici.
Smrtelnou ránu nadějně rostoucímu areálu městských parků zasadila stavba železniční trati Velké Meziříčí–Křižanov. Na obranu dopravních stavitelů je třeba podotknout, že nejstarší projekty k ní se začaly objevovat už před vypuknutím 1. světové války, která realizaci pouze na čas zdržela. Plánovaná trajektorie dráhy protínala parkové plochy hůř než sekera. Stavební práce do prostoru Palatek vstoupily v roce 1942. Systematicky vršený násep západním a skalní průlom východním směrem definitivně rozlomil Čechovy a Riegerovy sady na dva oddělené celky a přispěl k zániku mnoha pracně budovaných prvků. Rozsah stavebních prací a válečná nouze otřásly nejen pravidelnou údržbou, ale i chutí obyvatel využívat park k potěše a odpočinku.
Poválečná léta nedovolila v obou sadech víc než pouhou vegetaci zbytků. Stavba dráhy se vlekla do roku 1953. O šest let později byl pro nečinnost zlikvidován hlavní garant a někdejší strůjce celého díla – spolek pro okrašlování a ochranu domoviny. S jeho zánikem přišla i „revoluční" proměna v péči o veřejná prostranství, kterou po roce 1960 převzaly technické služby. S vítězstvím pracujícího lidu navíc „vyrostl" městským sadům vážný konkurent v podobě znárodněného zámeckého parku, jenž význam tohoto slova naplňoval s nepoměrně větším úspěchem. Kvalitativní rozdíly jednotlivých parkových ploch popsal zcela bez příkras dobový pasport městské zeleně z roku 1978. Zatímco zámecký park ještě vyhovoval I. kategorii velmi náročné na údržbu, Čechovy sady už tvořily nejméně náročnou zeleň v kategorii IV. a Riegerovy sady se musely spokojit s nejnižší V. příčkou bezúdržbového lesoparku. Seznam zelených ploch z roku 1986 neútěšné rozvrstvení pouze potvrdil...
Úvodem citovaný Milan Kratochvíl se o pár let později už domníval, že: „Dnešní doba produkuje stále více lidí majících radost z práce a dosahujících úspěchů. To vyžaduje i větší veřejné společenské vyžití. Pěkný park a městský sad je jedna z možností, které kromě estetických dojmů toto umožňuje. Je proto nejvyšší čas s tím začít něco dělat i ve Velkém Meziříčí." Blížící se devadesáté výročí instalace Myslivcova pomníku by proto mohlo tvořit dostatečně naléhavý moment, kdy i v rozlomeném prostoru městských sadů navážeme na tradici pozitivních zásahů.
Martin Štindl
