Věra Sosnarová: Kruté vzpomínky na gulag dlouho držela v sobě
Zveřejněno 9. 10. 2015 12:19
Češka, která byla v květnu 1945 jako dítě se svou matkou a sestrou odvlečena sovětskou tajnou službou do pracovního tábora na Sibiři, vyprávěla svůj životní příběh ve Velkém Meziříčí.
Besedu Krvavé jahody Věry Sosnarové připravil Domácí hospic Vysočina v hasičce ve čtvrtek 8. října. Sál zaplněný lidmi do posledního místečka si s napětím vyslechl útržky vzpomínek dnes čtyřiaosmdesátileté ženy. Věra Sosnarová je celý život držela hluboko v sobě, i před svojí rodinou, a teprve před deseti lety je poodkryla a pustila ven, také v knize Krvavé jahody. I když ne všechno. Jak říká: „Něco si vezmu s sebou do hrobu." Není divu. Po devatenácti letech strávených v Sovětském svazu, ať již v gulagu nebo „jen na práci", se mohla vrátit domů za podmínky, že podepíše mlčenlivost a o tom, co prožila, nikdy nepromluví. Tak se tím řídila. „Na světě totiž není nic horšího než strach a hlad," sděluje vlastní zkušenost. Ale nezatrpkla. Odpustila, i když nezapomněla. Uchovala si víru i lásku k vlasti. „Skoro dvacet let jsem Pána Boha prosila, abych se sem do své rodné země ještě vrátila. Tady mám kořeny. I život bych za svoji zemi položila," zdůrazňuje. A přitom ani po návratu do Československa neměla na růžích ustláno. Byly se sestrou pro zdejší lidi „ty Rusačky". „Ale nakonec jsme si k nim cestu samy udělaly," popisuje. A lidé je pak přijali. A dnes? Úřady její pobyt v gulagu zpochybnily, neboť o něm nemá žádný papír s razítkem ani živé svědky. Takže se nedočkala ani aspoň finančního odškodnění. „Ale já nechci. Ať si to nechají. Nebudu se ponižovat. Naponižovala jsem se už dost," má ve věci jasno Věra Sosnarová.
Hitlera viděla, Stalina zažila
S koncem války pro většinu Čechoslováků útrapy skončily, pro některé, třeba Věru Sosnarovou naopak začaly ještě horší. Její matka totiž byla Ruska, která ve dvacátých letech uprchla do Československa. A Stalin nic neodpouštěl. Takže v květnu 1945 si pro ni přišla sovětská tajná služba NKVD do Brna, kde žila s dcerami – čtrnáctiletou Věrou a devítiletou Naďou – a odvlekla je odtud. To ještě netušily, že je čekají roky bolesti, ponižování, znásilňování... „Hitlera jsem na vlastní oči viděla, Stalina na vlastní kůži zažila," shrnuje Věra Sosnarová.
Cesta z Brna do pracovního tábora trvala skoro čtyři měsíce. Vedla přes Maďarsko, Rumunsko, Moldavsko a Bělorusko se dostaly do Ruska a na Sibiř. „Přijely jsme tam v září, bylo tam po kolena sněhu," líčí vzpomínku. V gulagu žily za hrozných podmínek. Přitom zastávaly těžkou práci v lese. Matka se po třech měsících zbláznila, dozorčí ji zastřelili a dcery ji mohly pochovat až na jaře. Viděly upalování lidí zaživa, sbíraly mrtvoly těch, které dozorci trávili jedem, přežily epidemii tyfu... „Nemohly jsme utéct, nebylo kam, kolem byli vlci, medvědi a močály," popisuje Věra Sosnarová. Tak plynuly roky. Posléze se dostaly do sléváren, pak do kolchozu, kde už bylo líp. Ale Věra chtěla domů. Psala dopis prezidentu Novotnému. Doma však o ně nestáli. Až nakonec, díky družbě kolchozu se zdejším JZD se mohly vrátit. Psal se rok 1965, když přijely na jižní Moravu. Podepsaly, že budou v JZD jako levná pracovní síla deset let za 250 korun měsíčně. Dnes má Věra Sosnarová málo přes sedm tisíc důchod. A nenaříká. „Děkuju vám, že jste mě vyslechli. A Pán Bůh vám žehnej. Všem, ať jste zdraví, i vaše rodiny," uzavřela své povídání Věra Sosnarová.
Martina Strnadová
