Meziříčské volejbalové ikony - část čtvrtá: trenéři a bafuňáři
Zveřejněno 5. 5. 2020 8:33
Bez trenérů by to pochopitelně nešlo. Já přišel do Velkého Meziříčí v roce 1998. V té době z mládežnických družstev zde byli pouze žáci. Ovšem juniorská historie se začala psát o tři roky dříve. To parta kolem trenérů Jardy Cenka, Ivana Petrů a Ladislava Zmrhala (bratra Zdeňka Zmrhala) hrála dva roky dorosteneckou ligu (dnes je to 1. liga), dokonce v druhém roce působení hrála dlouho na čele tabulky a nakonec skončila na 2. místě.
Největší trenérskou osobností byl ovšem Jarda Cenek (1945). Ještě, když jsem působil v Jihlavě nebo Havlíčkově Brodě, když někdo mluvil o meziříčském volejbale, mluvil o „Cendovi". Krátce trénoval i muže v krajském přeboru. Dodneška chodí na naše zápasy a myslím, že je rád, jak to zde vedeme a čeho jsme dosáhli. Když jsem se objevil v Meziříčí, vedl zde žáky Zdeněk Zmrhal (1947) a vedl je tak dobře, že vyhráli krajský přebor jižní Moravy, když za sebou nechali tenkrát takové týmy jako Zbrojovka Brno a Tesla Brno.
Zdeněk měl pro trénování jeden velice důležitý dar. Uměl u dětí vzbudit lásku k volejbalu a doslova je do této hry zblbnout. Prakticky to je to nejdůležitější pro trenéra žáků. Nezkazit je technicky a vyvolat v nich vášeň k tomu sportu. Byl to právě on, kdo objevil mimo jiné Martina Kryštofa a stál u jeho prvních volejbalových kroků na cestě vzhůru. Když někdy v roce 2003 začal žákovské družstvo přebíral Luděk Trojan, nadále mu pomáhal a začal se věnovat i těm nejmladším, přípravce. Luděk Trojan (1959) - další význačný trenér žákovských družstev. Trénoval zde pouhé dvě sezóny. Za jeho éry jsme dosáhli s žáky nejlepších výsledků (2. místo v ČR a 1. místo v Českém poháru) a z jeho družstva se rekrutovala nakonec další výborná generace juniorů (Barák, Málek, Šimek a další). Jak by se asi vyvíjel dál náš klub, kdyby Luďkovo trénování nepřetnula vážná nemoc?
Po něm nastoupil u žáků Petr Vašíček (1983). Jeho trenérská dráha byla trochu složitější. V roce 2003 po zisku bronzových medailí jsem dostal nabídku trénovat v Brně družstvo mužů a na 5 let jsem z Meziříčí odešel. Dění ve volejbale v tomto městě jsem sledoval dál a protože i Petr končil hráčskou kariéru, byl navržen na vedení extraligových juniorů. Myslím, že ihned poznal rozdíl v tom být hráčem a ihned své bývalé spoluhráče trénovat. Dopadlo to všelijak, ale nakonec mu přišel z Brna pomoci Zdeněk Pekař. Spolu udělali tandem, který, jak jsem již jednou napsal, vytvořil nový rekord extraligy, když všech 20 zápasů základní části vyhráli. Zdeněk Pekař (1974), další trenér juniorského celku, vnesl do klubu jiný způsob práce zachovávající filozofii týmu. Pracoval již s další generací hráčů, než jsem měl já a uspěl. Po 4 letech se přestěhoval do Malšic k Táboru, kam jsme potom jezdili několik let na soustředění. Nyní trénuje v Českých Budějovicích. Petr Vašíček do mého návratu trénoval ještě jeden rok juniory a potom přešel k žákům a pomáhal s kadety spolu s Petrem Dostálem (1978), nyní trenérem v Havlíčkově Brodě. Zůstal u nich téměř 10 let. Začal trénovat a později i učit na sportovním gymnáziu v Jihlavě a pro pracovní vytížení a určité názorové neshody na fungování žákovské kategorie se naše cesty se nakonec rozešly. Nyní trénuje juniorky v Jihlavě ve Školním sportovním klubu Demlova. U nás zanechal však výraznou stopu a patří k našim významným trenérům. Žáky spolu s Petrem ještě trénovali Jirka Kracl (1985) a Honza Havliš (1978). Jejich místa obsadili Michal Janák (1977) a Ondra Žaba (1995) a postupně se k nim přidal jeho bratr Štěpán (1995). Během jednoho roku se jim podařilo několikanásobně zvýšit počet žáků v našem oddíle a hlavně žáků z Velkého Meziříčí a nejbližšího okolí. Ondra Žaba se nyní více věnuje kadetské a juniorské kategorii a pomáhá přípravce. Ale to je již současnost.
Zmínit se musím ještě o dvou trenérech. V roce 2014 jsme navázali úzkou spolupráci s VK Znojmo-Přímětice, díky které nám začali pomáhat s trénováním první dva roky Marek Jakubec (1967) a hlavně celé 4 roky Dan Kasan (1966) spolu se svou ženou Kateřinou. Spolupráce se Znojmem hlavně díky Danovi funguje dále a myslím, že je prospěšná pro oba oddíly.
Z osobností meziříčského volejbalu musím zmínit ještě dvě. Jarda Konečný (1956). Když jsme začínali rozjíždět „spanilou jízdu" do extraligy a neměli peníze prakticky na nic, obětavě poskytoval sebe a své auto, abychom mohli alespoň bez problémů jezdit. Po postupu vyráběl programy na jednotlivé zápasy, psal do novin a na webové stránky města, sháněl sponzory. Dělal to více jak 10 let. Dodnes, jak mu práce dovolí, je pravidelným divákem prvoligových zápasů mužů. Poslední z jmen, ale možná nejdůležitější pro náš klub je Jirka Sedlák (1966). Vlastně jediný pravý „bafík", který pro klub pracuje. A pracuje tak, že jsme nikdy nemuseli mít žádné zbytečné schůze, žádný výbor, vedení. Na všem jsme se vždy dohromady dohodli. Jirka zastával finance, my trenéři jsme se starali o volejbal. On vždy věděl, na co všechno máme, kdy se máme uskrovnit, kdy si můžeme dovolit více utrácet apod. Já osobně si bez něho nedovedu fungování klubu vůbec představit, protože na sebe vzal břímě věcí, které každého trenéra otravuje a nudí. On to dělá s láskou. Proto hlavně jemu patří závěrečné poděkování.
To byl stručný náhled do historie dvacetiletého nepřetržitého působení v juniorské extralize. V příštím pokračování se již budu věnovat současnému dění, plánům a vizím.
Petr Juda
