Václav Slabý dal loutkám kus svého života
Zveřejněno 15. 9. 2015 20:54
Honzovi či Škrholovi, vodníkovi, Kašpárkovi, ježibabě, ba dokonce i princezně – těm a mnohým dalším postavičkám propůjčil svůj hlas Václav Slabý z Velkého Meziříčí. Dvacátého třetího září slaví devadesát let života. Z něj skoro tři čtvrtiny věnoval loutkám.
Skutečně, neuvěřitelných pětašedesát let mluví za dřevěné postavičky ve zdejším loutkohereckém souboru. A dělá to dodnes. Snad tak trochu i díky loutkám a dětskému publiku je stále tak svěží a vitální, dobře naladěný. Možná, že je vůbec nejstarším, dosud aktivním loutkohercem v celé naší republice. Václav Slabý se tak řadí mezi významné osobnosti zdejší kultury. Proto na něj nemohli zapomenout ani autoři filmu Padesát let organizované kultury ve Velkém Meziříčí, kde se spolu s jinými divadelníky objevil. Ve filmu pronesl i kousek řeči ze svého legendárního vodníka, stejně jako posléze štábu České televize do regionálního zpravodajství.
„Jak vy jste se k těm loutkám vlastně dostal?" ptám se proto hned na začátek našeho rozhovoru. Ale pan Slabý má rád vše pěkně uspořádané, a proto mě přerušuje: „Počkejte, vezmeme to popořádku, ne?" A tak si nejdřív povídáme o jeho dětství a mládí, rodičích a sourozencích, manželce a dětech, trochu o sportu a hodně o práci. No a pak už dojde řeč i na ty loutky, které jsou jeho jediným celoživotním koníčkem. Ostatně, na jiné už by mu ani nezbyl čas.
Václav Slabý se narodil ve Velkém Meziříčí 23. září 1925. Tatínek si vzal jeho maminku až jako druhou ženu, a tak měl tři nevlastní a dvě vlastní sestry. Starší Božena má dnes dvaadevadesát a mladší Žofie pětaosmdesát let.
Škola malého Václava moc nebavila, a podle toho vypadaly i jeho známky. Teprve až mu pan ředitel řekl, že s takovými bude moci jen zametat ulici, vzal si jeho slova k srdci a polepšil se. Chtěl být totiž soustružníkem. Po pěti letech obecné školy a čtyřech letech měšťanky nakonec ale nastoupil do učení obchodním příručím v železářství u Hejátkových. Jenomže byla válka a Václav byl po třech letech učení totálně nasazen do Hamburku. S krumpáčem a lopatou likvidoval následky náletů. Zjara 1944, po půl roce, se vrátil domů i do zaměstnání k Hejátkům. Tam setrval do roku 1947, kdy se po nedorozumění s panem šéfem rozloučil a sehnal si místo dělníka, později technika v tehdy nově se tvořící kabelovně. Pracoval tam čtyřicet tři let. Dodělal si vzdělání a stal se vedoucím normovačem, posléze vedoucím ekonomiky práce. Kablovka jej přivedla ke sportu, hrál za ni kopanou a byl i přeborníkem okresu ve stolním tenisu družstev za Sokol Kablo. V Kablovce si také našel ženu svého srdce. „Když tam nastoupila, jednou jsem tak procházel kolem a uviděl jsem dívenku, byla hubeňoučká... Hotovo šmitec – zamiloval jsem se. Byla to Jarmila Chmelová z Velké Bíteše. Začali jsme spolu chodit a v roce 1951 jsme se vzali," popisuje Václav Slabý. Měli spolu tři děti, dvě dcery, Jarmilu a Alenu, a chlapce Petra, který v pětadvaceti letech zemřel. Václav přežil i svoji ženu, zemřela mu před 4 lety ve svých pětaosmdesáti, ještě se dožila 60 let společného manželství. Teď bydlí sám v domku. „Starší dcera Jarmila žije v Polničce, mladší Alena v Rudě. Mám snachu Jiřinu, zetě Pavla, devět vnuků a osmnáct pravnuků. Velká rodina mi dělá radost," říká s tím, že sám se tedy určitě necítí. „Vždyť za mnou pořád někdo z nich jezdí a vždycky mi něco přivezou. A taky mám moc hodné sousedy," dodává. A co jej drží ve skvělé tělesné kondici? Pořádné procházky - nejraději do Balinského údolí či na Ameriku.
Ale teď už k těm loutkám...
V Kablovce jste našel svoji ženu i práci na celý život, dostal jste se díky ní ke sportu a také k tomu loutkovému divadlu, že?
Ano. Bylo to v roce 1950. Přišla za mnou Jasna Mikulášková, kolegyně z práce, abych jí pomohl s loutkovým divadlem. Souhlasil jsem. Řekla: my máme doma malé loutkové divadýlko a ty k němu seženeš herce. A tak jsme začali, v malých dřevěných baráčcích za dnešní hudební školou na Poříčí. Bylo nás sedm: Mirek Rosa – vedoucí, Jasna Mikulášková, Standa Chylík, já, Dáša Mašková, Zdena Plačková a Lída Zahálková.
Byl o vaše divadlo tehdy zájem?
Jak se to rozkřiklo, byl ohromný zájem. Šli jsme proto za vedením města, že potřebujeme víc místa. Dali nám Obecník.
A to jste pořád hráli jen s těmi malými loutkami?
Jiné jsme neměli. Hledali jsme nějaké družstvo, které se zabývá loutkami a příslušným vybavením divadla. Našli jsme je v Únanově. Udělali nám vodicí lávku na pimprlata, kulisy i velké loutky.
Od začátku jste za loutky mluvil, nebo jste je i vodil?
Ne, jenom mluvil. Všechno mě naučila Jasna Mikulášková, a potom taky náš další vedoucí Hugo Wehrenberg, to byl ohromný divadelník, ti oba mě cepovali.
Máte představu, kolik představení jste za svůj život odehrál?
Žádnou kroniku jsme si nevedli. Ale hráli jsme každou sobotu ve tři hodiny a pokaždé novou pohádku. A k tomu se v týdnu zkoušelo. Někdy i dvakrát. Hráli jsme od října do března, občas i v dubnu. Pak někdo přišel s nápadem jezdit i po vesnicích. Takže to byly soboty, neděle, sem tam i v týdnu dopoledne pro školky. Víte, jaký to byl nárok na volný čas? Byl jsem věčně pryč.
Co na to říkala vaše paní?
Manželka se k nám přidala, ale teprve až byly děti z domu, jinak by to nešlo.
Ještě někoho jste k loutkovému divadlu přitáhl?
Svoji vnučku. Teď je v Itálii, ale ještě když tady chodila do školy, tak vodila Kašpárka.
A které všechny postavy jste mluvil vy, máte některou nejraději?
Honzu nebo Škrholu, to bylo moje. Taky vodníka. Když jsme ho poprvé zkoušeli a já jsem ho začal mluvit, všichni všeho nechali, dívali se na mě a smáli se... jak jsem to prožíval, hrál jsem celým tělem.
Jinak jsem mluvil hajné, čerty, zvířátka, dědouška, taky ježibabu a jednou dokonce i princeznu. Nepřišla herečka, tak jsem ji zaskočil. Tenkrát jsem měl jiný hlas, dnes už bych si to nemohl dovolit.
Dnes jste v souboru z těch původních herců jediný. Pozorujete, že by to teď bylo v něčem jiné, než dřív?
Mám radost, že rodiče své děti na loutkové divadlo pořád vodí. Ty děti, až vyrostou, určitě budou mít jiný náhled na život, než ty, které sedí někde u počítače. A zájem je stále velký. Děti reagují pořád stejně, mluví nám do toho, prožívají to...
Hodláte v divadle pokračovat nadále?
Ano! Mě to právě čím dál víc baví. Nabíjí mě to energií. Dodává mi to chuti do života!
Martina Strnadová
