Kateřina Maloušková: Jsme věrní tradici loutkového divadla
Zveřejněno 14. 7. 2022 10:01
Vedoucí Loutky VM Kateřina Maloušková se rozpovídala o historii založení souboru, jak probíhá běžné sobotní představení nebo o tom, co obnáší stát se členem jejich týmu. V minulém roce tomu bylo 70 let od založení souboru, oslavy se ale kvůli nepříznivým podmínkám spojeným s koronavirem musely odložit. Letos si tak uskupení Loutky VM připravilo zajímavou vzpomínkovou sezónu spojenou s již zmíněným výročím, jehož oslavy se předběžně plánují na září.
Ve vašem loutkohereckém souboru je vás dohromady již 21. Je i v dnešní době zájem stát se členem Loutek VM?
Postupně se členové obměňují, takový ten střed je tam již 10 a více let, ale každý rok nějaký jednotlivec přibyde. Je to časově náročné, takže tomu musí být člověk i ochoten nějaký ten čas obětovat. Průběžně k nám někdo nový přichází, takže naštěstí nemáme nouzi o to, že by nás bylo málo.
Ze začátku spíš vše nakoukává, zkouší si s loutkami chodit a vést je. Záleží také, jestli má nový člen zájem se stát mluvičem nebo vodičem. Pokud má zájem být mluvičem, tak je to o tom, že si vyzkouší některý z našich textů, a pokud jde o vodění, tak je to mnohem náročnější. Ze začátku se učí vodit zvířátka (včelky, ptáčky, a tak podobně) a postupem času se musí naučit s tou loutkou pořádně chodit a ovládat ji. Poté vodí od menších rolí k těm větším, ale to se bavíme v řádu třeba i let, než se dostanou k těm velkým rolím.
Kdo stál u zrodu souboru a kdo se pyšní nejdelším členstvím?
U zrodu v roce 1951 stáli tři hlavní zakladatelé, pan Miroslav Rosa, paní Jasna Mikulášková a pan Václav Slabý. Bezkonkurenčně nejdéle sloužícím členem souboru je pan Slabý, ten je součástí souboru stále, i ve svých 96 letech. Aktivně se účastní všech představení a loutkovému divadlu se tak věnuje již minimálně 70 let.
Velké díky si zaslouží také Vladimír Mikysek, který je součástí loutkového souboru přes 50 let. Ten nám zajišťuje osvětlení a ozvučení. On je jeden z nejdůležitějších článků týmu potřebných k tomu, abychom mohli vůbec hrát. Bez něj by to prostě ne fungovalo. Je to člověk, na kterém to stojí a padá. Kdyby nám neměl kdo zapnout světla a zvuk, tak se můžeme stavět na hlavu, ale nic s tím nenaděláme. Tráví tam bezkonkurenčně nejvíce času z nás, pomáhá nám chystat i scény na představení. Myslím si, že na něj se dosti zapomíná, a to mě mrzí. Je to opravdu skromný člověk.
Loutkové divadlo není vaší prací, ale spíše vášní. Jak jste se k tomuto koníčku dostala?
Já jsem se tam dostala přes svoji babičku, která tenkrát namlouvala Kašpárka. Původně nás se sestrami začala vodit na představení jako diváky. Postupem času, tedy v mých osmi letech, jsem se začala představení zúčastňovat aktivně jako účinkující. Rok přede mnou se do souboru přidala moje starší sestra a po pár letech i mladší sestra. Samozřejmě jsme ostatním na začátku spíše podávaly věci, ale později už jsme si vyzkoušely i chodit s loutkami a namlouvat je.
Začínat již takto v mladém věku není nic zvláštního. Lidé většinou s tímto koníčkem začínají již od věku kolem 10 – 12 let. Někteří naši členové jsou součástí souboru také od malička, takže například těch 10 nebo i 15 a více let. Potom je tam taková ta druhá vlna, ti jsou tam přibližně 5 nebo 6 let. Nyní se k nám přidala i moje maminka, takže je to taková rodinná záležitost.
Hrajete častěji s loutkami marionetovými, či s javajkami? Můžete vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl a se kterými se vám osobně hraje lépe?
Marionety jsou loutky voděné z vrchu na úvazech, my máme úvazy kolem těch 2 metrů, a jsou ovládané vahadly. Javajky nebo maňásci jsou voděné zespod. Maňásky si člověk vlastně nasadí na ruku. V hlavičkách javajek je kolíček, kterým ovládáte hlavu a ruce jsou zvlášť na tyčích.
Častěji hrajeme s marionetami. Při hraní s loutkami javajkami je nutné celé zázemí přesunout a předělat, takže se ten velký kolos musí odsunout. Představení s nimi je náročnější, protože musí mít člověk ruku celou dobu úplně nahoře. Po dvou minutách už ta ruka začíná bolet a taky padá. Výškový problém se v této situaci řeší různými způsoby, jelikož menší holky mají třeba podpatky a vysocí kluci se zase musí nepřirozeně krčit, aby jim nebyla vidět hlava. Když už se hraje divadlo s těmito loutkami, tak se hrají alespoň 2 pohádky po sobě, jelikož je ta přestavba pódia opravdu náročná. Musíme si hlavně také dávat pozor, aby někomu něco nespadlo na hlavu. Ale ten zážitek z představení je zase jiný než s klasickými marionetovými loutkami.
Stalo se někdy, že by stejný člověk musel loutku ovládat i za ni hovořit?
Ne, to se u nás nedělá. Máme to zásadně rozdělené zvlášť. To by se člověk musel celý text pohádky opravdu naučit nazpaměť a na to popravdě není moc času. Každý měsíc také hrajeme jinou pohádku, takže by to bylo velmi náročné se pokaždé učit jiný text. Vodiči tak vodí na lávkách a mluviči sedí nahoře na bočních lávkách.
Chystáte i představení pro děti v mateřských školách. Jak často tato představení probíhají? Liší se zásadně od klasického sobotního představení?
Snažíme se tato představení dělat každý rok. Obzvláště, když jsou některé naše členky paní učitelky z mateřských škol. Takže ano, ten zájem o to je. Dokonce i okolní školky jsou strašně rády, když pro ně hrajeme. Problém trochu je, že my si na tato představení musíme brát volno ze své primární práce, všichni to máme pouze jako koníček. Shodnout se na vhodném datu je tak někdy náročné. Občas není každý zaměstnavatel ochoten nám tu dovolenou dát. Snažíme se během toho dopoledne odehrát vždy alespoň 2 představení, třeba v 8 a v 10 hodin. Abychom zahráli pro co největší množství školek naráz. Tato představení probíhají na malé scéně, kde hrajeme i všechny naše sobotní pohádky.
Odkud nápady na další představení či scénáře čerpáte? Máte nějaký archiv, ve kterém jsou zahrnuty i původní pohádky?
Máme archiv pohádek, ve kterém je jich přibližně 120, jedná se převážně o pohádky staršího data, psané ještě třeba na psacím stroji. Některé pohádky zařazujeme častěji, ale snažíme se je vždy obměňovat a dělat mezi tím mezeru alespoň 5 let. Vybíráme i složitější pohádky, ale texty musíme upravovat.
Pohádky většinou hrajeme v původním znění, není na škodu, když děti nad některými výrazy v pohádkách musí přemýšlet. Novodobé pohádky nehrajeme, děj by neseděl ani k loutkám, které jsou samozřejmě ty původní již od založení. Mluvu také do dnešní moderní řeči neupravujeme, dětem to nevadí, jelikož většinou máme vyprodáno, a to nám dělá nesmírnou radost.
Jak přibližně dlouho trvá nacvičit jednu pohádku?
Začínáme výběrem textu pohádky, ten je občas z těch starších potřeba přepsat, aby byl dobře čitelný. Poté máme schůzku s technikem, chystáme scénu, vybíráme kulisy a loutky, a potom jsou 2 zkoušky a 2 představení. Všichni se loutkoherectví věnujeme ve svém volném čase, je to náročnější i skrz ty víkendy. Téměř vždy hrajeme všichni, takže přes sezónu je nutné počítat s představením dvakrát do měsíce vždy v sobotu odpoledne. Ale my jsme za to všichni rádi. Děláme to, protože nás loutkařina všechny baví, a hlavně pro děti. Musí to být zábava pro nás a zároveň radost pro děti. Ale nic se nesmí přehánět a musíme to umět dohromady nějak zkombinovat a vyvážit, aby se udělala i nějaká ta práce a nepřesáhla se zábava až moc.
Loutky VM byly založeny v roce 1951, minulý rok tomu tedy bylo 70 let. Víme ale, že jste kvůli koronaviru museli oslavy odložit. Plánujete výročí oslavit, až bude situace přívětivější?
Ano, plánujeme. Předběžně by se oslavy měly konat kolem 9., 10. a 11. září letošního roku. Plánujeme velkou víkendovou akci a vlastně i celkově takovou vzpomínkovou sezónu od začátků našeho loutkohereckého souboru Loutky VM. Pro návštěvníky chystáme představení, výstavu loutek, výstavu fotek od Žanety Havelkové a dokument Radima Svobody o loutkovém divadle.
Při výstavách kulisy ani loutky nijak zvlášť nezabezpečujeme. Loutky schované za sklem či páskou už nemají pro děti to kouzlo. Dětem umožňujeme se loutkám přiblížit nebo si na loutku pod dozorem sáhnout. Samozřejmě záleží na zodpovědnosti rodičů, ale loutkové divadlo je především pro děti a nechceme ho od nich držet „za sklem". Děti chodí často i po představení a žádají, jestli se mohou se svou oblíbenou loutkou vyfotit a my je s radostí necháme.
Loutky používané při představeních jsou, dalo by se říct, historickými kousky, dokonce z 60. let. Máte někdy strach, že se loutka při představení nějakým způsobem poškodí?
Jejda, tak to se stává často, samozřejmě ty loutky jsou staré, nebudeme si nic nalhávat. Zub času na nich pracuje. To, že se nějakým způsobem poškodí, je vcelku běžné. Nejčastěji se přetrhávají vodicí provázky. Velmi často také přešíváme oblečení. Když jde o prasklou hlavičku, tak s tím si již sami bohužel neporadíme. Naštěstí spolupracujeme s panem Maškem ze Znojma, který má původní formy loutek. Tenkrát pro nás původní loutky vyráběl jeho tatínek. Takže je fajn, že se chopil řemesla, a je tak jeho pokračovatelem. Co se týče utržených nožiček nebo ručiček, tak ty si opravujeme sami.
Když se to stane v průběhu představení, tak se buď pohádka dohraje nebo se loutka o přestávce vymění za podobnou, například čertů máme víc. Děti to sice poznají, ale nedá se nic dělat. Když nemáme loutku, která by nahradila tu poškozenou, tak se pohádka prostě musí dohrát. Pokud se například strhá hlavička, tak je nutné celou loutku odstřihnout, svléct a převázat. Oblečky jsou k tělíčku přidělané hřebíčky, takže je to převlékání složitější proces, než když třeba převlékáte klasickou panenku.
Nedávno jste pořídili nové loutky do sbírky. Liší se zásadně od těch původních?
Právě, že se moc neliší. Tím, že je máme od stejného výrobce neboli pokračovatele, tak jsou stejné. Jediné, čím se liší, je možná materiál oblečků, tedy látky, ze kterých jsou vyrobené. Ty novější mají lehce živější barvu, ale to je jasné, ty původní jsou již staré. Jsou tedy takové víc malovanější a barevnější, ale co se týče technických funkcí a konstrukce, tak se neliší ničím.
Je něco, co byste ráda vzkázala divákům, kteří chodí na vaše loutkové pohádky?
Moc děkujeme za podporu. Jsme rádi, že děti stále chodí, míváme téměř vždy vyprodáno. To je pro nás ta největší odměna, že na divadlo chodí další a další generace dětí. Těší nás, když na představení přijde třeba babička s vnoučetem, která dříve na naše vystoupení chodila s dcerou. Nebo když někdo přijde a ocení naši práci. Jsme strašně rádi, když se k nám dostane i zpětná vazba. Děláme to s úctou a láskou k tradici loutkového divadla a pro radost dětem.
Děkuji za inspirativní rozhovor.
Tina Kárníková
