Miroslav Štěpánek: Bez řemesla není umění
Zveřejněno 25. 3. 2022 9:58
Miroslav Štěpánek z Velkého Meziříčí získal titul Mistr tradiční rukodělné výroby Kraje Vysočina. Vyučený strojní zámečník se stal patnáctou osobností kraje s tímto titulem. Věnuje se i výuce odborného výcviku v oboru pasířství. Část jeho výstavy Objekty a šperky byla na nádvoří velkomeziříčského zámku vystavena až do poloviny března.
Gratulujeme k získanému titulu, kdy dojde ke slavnostnímu ocenění a jak jste se o nominaci dozvěděl?
Dozvěděl jsem se, že bylo schváleno mé nominování, při natáčení medailonu u mě v ateliéru 1. února. K předání ocenění dojde 28. dubna v třebíčském muzeu. Nominovaly mě pracovnice třebíčského muzea Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury Kraje Vysočina, Jitka Katovská, Petra Zelenková a Silvie Smutná. V tu chvíli jsem ale ještě vůbec nevěděl, co to všechno bude obnášet. Přišly se taky podívat do školní dílny a byly velmi překvapené, co všechno pasířství obnáší, co všechno se svými žáky vyrábíme. Přihlásit mě byl takový zdlouhavější proces, to přiznávám. Bude se mnou také natočený dokument, který vznikne právě pro Muzeum Vysočiny Třebíč a pro Kraj Vysočina.
Rád kombinujete ocel s drahými kovy. Kde berete inspiraci k tvorbě ojedinělých šperků?
Jednu z prvních inspirací jsem načerpal v 70. letech po vojně, kdy jsem se učil ve výtvarném kroužku při Jéčku, kam jezdil profesor Igor Zhoř. Později jsem jezdil já k němu domů. Inspirovala mě hlavně jeho kniha „Hledání tvarů" a hlavně diskuze s ním o umění všeobecně, byl to důležitý člověk na mé cestě.
Začínal jsem tvořit na základě zkušeností a až postupem času jsem začal tíhnout ke šperkům. Většinou beru inspiraci v architektuře, kubismu, funkcionalismu a minimalismu. Ale jinak se dá říct, že ve všem se dá najít inspirace, v prasklině na silnici, v mracích, v kaluži, a tím už člověk později žije. Když jsem v mládí pobýval na naší chatě u Dolních Borů, tak jsem chodil po haldách a sbíral kameny, od té doby jsem vlastně „praštěný" kamenem. Samozřejmě taky rád pracuji se sklem. Základní materiál používám nerez, ten doplňuji mědí, nerosty, zlatem nebo již zmíněným sklem.
S tou mědí se jedná o starou techniku zvanou taušírování, kterou učím právě i svoje žáky. Jedná se o starou metodu zdobení zbraní. Je to vtloukání kovu do kovu n e b o kovu do drážek vyrytých ve dřevě. Myslím si, že to v dnešní době už nikdo moc nedělá, já se tomu začal věnovat někdy v 80. letech.
Často tvoříte z neobvyklých materiálů. Před časem jste přidal i netradiční tvary. Co vás přimělo k tvoření hranatých prstenů?
Co mě přimělo k vytváření hranatých prstenů? Na to se mě ptají skoro všichni. Původní nápad vznikl z tvaru prstenu se čtvercovou dírou, kde se kulatá nehodila. Později jsem přišel na to, že naše prsty jsou vlastně také hranaté. Moje prsteny se netočí a nepřekáží, jsou tak mnohem pohodlnější k běžnému nošení než ty klasické kulaté. Kdo zkusil moje hranaté prsteny, kulaté už nenosí.
Dají se vaše prsteny a ostatní šperky někde zakoupit?
Ano, u Tasovských v Galerii 12 v Náměšti nad Oslavou, tam je stálá kolekce, která se bude brzy obměňovat. Potom mám nějaké šperky také v Praze v Doxu a AD Galerii. Dřív se prodávaly i v Galerii Z Ruky v Křížovicích, ale ta teď bude pravděpodobně otevřena jen občas o víkendu. V Luhačovicích mám také nějaké prsteny v galerii Pasáž, ale šperky se neprodávají tolik jako v 90. letech.
Připravoval jste celou řadu kovových pásků, broží a doplňků. Jaké slavné osobnosti vynesly vaše šperky?
Tak například prsten si koupil v Galerii Z Ruky dirigent Jiří Bělohlávek. V 90. letech jsem pracoval s Liběnou Rochovou, se kterou jsme společně vytvářeli kolekce na přehlídky, jednalo se o funkční ozdoby oděvů. Ona si vždycky udělala náčrt, já podle něj zpracoval šperk a potom jsme společně konzultovali výsledek. Práce na těchto zakázkách mě inspirovaly a posouvaly výš v mé tvorbě, takže ta spolupráce byla oboustranná. Liběna oblékala například Lucii Bílou, ta měla na předávání cen Thalie můj celokovový pásek, potom i nějaké spony a jiné doplňky.
V 80. letech jsem byl na Bertramce na výstavě. Sjeli se tam šperkaři a návrháři oděvů. Konaly se tam přehlídky oděvů a my šperkaři na zahradě vystavovali svá díla ve vitrínách. Tam jsem se seznámil právě s Liběnou Rochovou, Taťánou Kovaříkovou a Kateřinou Pytlovou a mnoha dalšími návrhářkami. Je zajímavé, že holky tu svoji práci dělají dodneška. Všechno, co se vystavovalo od roku 1980 do roku 1985 na Bertramce, muselo být schváleno kontrolní komisí. Takže člověk věděl, že tam najde jenom dobré a kvalitní věci. Celou tuto akci pořádalo Mineralogické oddělení Národního muzea, a to také pořádalo výstavy v Německu a Rakousku, to byla výborná doba, spíše bych řekl až taková slavnost.
V roce 1986 jsem se stal členem Fondu výtvarných umělců, takže jsem mohl působit na volné noze, z čehož jsem měl velikou radost. Mohl jsem se naplno věnovat výtvarné činnosti. Ve fondu, kterého jsem byl součástí, působila také výtvarná komise, bez jejich schválení neprošlo nic do obchodu Díla, kde jsem svoje výrobky prodával. Realizoval jsem i Reliéf XX. století, který je dodneška v Dukovanech, podle návrhu akademické malířky Vladimíry Sedlákové. A toto všechno se schvalovalo komisí Díla, za účasti architekta. V komisi seděli hlavně malíři, sochaři a architekti. Když jsem jim svoje návrhy předkládal, tak se mi doslova klepala kolena, jak jsem byl nervózní. V té době se z nákladů každé veřejné stavby dvě procenta dávala na výtvarné dílo.
Od roku 2010 jste mistrem odborného výcviku na Střední průmyslové škole Třebíč v oboru pasíř. Vysvětlete čtenářům, čemu přesně studenty učíte?
Já je tam učím vše od šperků až po tvorbu interiérových předmětů. Základní věcí jsou tepané reliéfy do mědi, to už dnes učí málokdo. Obor pasíř vznikl jako čtyřletý s maturitou a teď přibyla i možnost studia tříletého oboru s výučním listem. Ten však mohou získat i studenti na oboru čtyřletém, když si o něj ve třetím ročníku zažádají a složí danou zkoušku. Například jeden můj student Šimon si teď bude dělat výuční list a o rok později i maturitu.
Trvalo dlouho, než se někdo přihlásil a já začal učit naplno. Když se nakonec v roce 2010 přihlásilo 10 studentů, tak jsem jim řekl, že to tedy zkusím na půl úvazku a uvidí se. Nakonec jich tam zůstalo jenom 6, tak jsem na ně měl víc času. Byla to vynikající skupina, byli tvořiví a hodně kreativní. Nosili mi svoje návrhy s nadšením a já z toho měl také radost. Měli jsme dílny ve sklepě školy, tak jsme aspoň měli klid na práci. Teď mám těch studentů také 6, od druháků až po čtvrťáky, v každém ročníku dva a vždy se hlásí i děvčata. A ti kolikrát nechtějí jít z dílny ani domů, občas je musím popohánět, aby se vůbec nasvačili.
Co to vlastně pasířství je a z čeho vychází?
Pasířství vzniklo ve středověku a vychází z kovářského řemesla. Od klasického kovářského řemesla se ale oddělilo svou zdobností. Tvořily se spony, pásky a ozdoby na oděvy k nošení mečů, zdobení tašek a tak podobně. Dnes pasíř vytváří předměty od šperků až po interiérové předměty jako jsou svítidla, svícny, nábytek, plastiky, kovové nápisy, vývěsní štíty nebo venkovní dekorace. To už záleží na kreativitě každého jedince.
Děkuji za inspirativní rozhovor.
Zuzana Najtová
