Jubilant Emil Dobrovolný: Auta mě provázejí celým životem
Zveřejněno 8. 9. 2015 11:04
Emil Dobrovolný v září slaví osmdesátiny. Z toho více než půl století prožil ve Velkém Meziříčí. Ač není velkomeziříčským rodákem, asi málokdo ze zdejších jej nezná. V našem městě žije od roku 1961 a jeho jméno je za tu dobu pro mnohé neodmyslitelně spojeno s auty.
Stál u zrodu Horáckého autodružstva ve Velkém Meziříčí, které pak až do počátku devadesátých let vedl. Záhy po revoluci zde založil vlastní firmu Auto Dobrovolný, kterou posléze rozšířil i za hranice našeho města do Jihlavy a Znojma, a stále se na jejím vedení podílí. Stejným směrem navíc zaměřil i svůj volný čas, když dvacet let předsedal Automotoklubu Svazarmu. A přitom jeho předky provázel zcela jiný obor, byli převážně mlynáři a sedláci. Dokládá to jeho rodokmen zpracovaný až do první poloviny osmnáctého století v knize Rod Dobrovolných, která vyšla před deseti lety. Je rozsáhlá, na bezmála pěti stovkách stran zachycuje členitost rodu v textech, fotografiích a dalších dokumentech. Logicky tak prostoru pro jednotlivé členy a jejich životní osudy nezbývá tolik místa. To je možná škoda, neboť zrovna Emil Dobrovolný pro Velké Meziříčí mnohé udělal.
Dětství v protektorátu
Sám přitom zdůrazňuje, že za jeho prací stojí hlavně významná podpora jeho nejbližších, manželky Věry a dětí Renaty a Milana s rodinami. „Cením si toho, že naše vztahy fungují - v rodině i ve firmě," podotýká Emil Dobrovolný. Nejen o nich a o práci jsme si s ním povídali při příležitosti jeho významného jubilea, přičemž se s námi podělil o několik zásadních událostí ve svém životě, na které nemůže zapomenout.
První jsou ještě z dětství, jež zahrnuje období první republiky, pak nelehké roky okupace a stejně i ty po pětačtyřicátém. „Za okupace jsem často jako školák sledoval v rádiu večerní zprávy z jednotlivých front společně s tátou na stanicích Volá Londýn, Govorit Moskva a Hlas Ameriky. Již od roku 1943 bylo jasné, že Němci nemohou zvládnout sílící převahu Rudé armády a spojeneckých vojsk ze západu. V letech 1941–45 zavedli na našem statku tzv. nucenou správu a mléčné jednotky, aby měli přehled o výkonnosti statku a kontrolu nad plněním povinných dodávek zemědělských výrobků pro německou říši. V této době se i na úřadech a školách mluvilo hodně německy a němčiny byla i na tabulích s názvy měst a obcí. Na té naší tak nahoře stálo Ratiboritz a pod tím Ratibořice. Věděli jsme také, že v Praze byl spáchán atentát na Heydricha, zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava. My, děti ve škole, jsme pak povinně stály tryznu za tohoto nacistického okupanta," vzpomíná Emil Dobrovolný a vybavuje si i tu obrovskou touhu po svobodě, kterou v té době v sobě i ostatních cítil. Ta byla po osvobození naplněna jen nakrátko. „Co se odehrávalo v dalších letech, byl socialismus, komunismus a diktatura Moskvy na pětačtyřicet let," podotýká s tím, že sám se tehdy i přes svoje pracovní závazky a funkce nikdy politicky neangažoval.
Ale vraťme se od politiky k jeho další dětské vzpomínce, jež pro něj také měla mimořádný význam. „Jako všichni kluci sedláků na vesnici, i já jsem samozřejmě pomáhal, jak se dalo, při sezonních pracích na statku. Byl podzim a sklizeň brambor, které jsme vozili do lihovarů nebo sušáren. Odpoledne po škole jsem zapřáhl koně do prázdné korby, jel s ní na pole, přepřáhl korbu plnou brambor a jel jsem do družstevního lihovaru. Tam nejprve na váhu, pak vysypat a zpět na pole pro další várku. Co se mi však stalo. Stál jsem již zařazen s koňmi před váhou, na niž se sjíždělo z mírného kopečku. Jenomže já jsem nestačil přibrzdit a tak se stalo, že mezi sloupkem a korbou, tzv. klanicí, pro zbylo jen nepatrně místa a já při brždění narazil hlavou. Koně zastavili, já bezvládně padl a z vozu mě sejmuli vozkové. Za lékařem jsme nejeli, táta se mě ujal sám. Zabalil mě do tří prostěradel a v posteli jsem strávil tři dny. Pak už bylo zase vše v pořádku," popisuje E. Dobrovolný a dodává, že teprve po letech si uvědomil, jak to mohlo skončit tragicky. Podobně jako následující příhoda, po níž mu ještě dnes zní v uších maminčino pravidelné nabádání, že ani lovecké zbraně dětem do rukou nepatří.
„Otec mě kolem mých dvanácti let brával do lesa na čekanou. Jeli jsme na motocyklu, táta měl přes rameno kulovnici a já za ním s malou flintou ráže 9 mm. Dojeli jsme na posed, táta si sedl nahoru, já pod něj o tři nášlapy níž. Měli jsme nabito a čekali jsme, až se srny vyjdou pást na louku. Dlouho se nic nedělo a já jsem začínal usínat. Nabitá puška mi pomalu padala přes koleno dolů. Lekl jsem se a přitom zmáčkl spoušť. Rána zasáhla špičku mojí levé boty. Ta byla poškozená, ale druhý prst vedle palce pouze mírně pomačkaný, krev netekla. Boty jsme zahodili a mamince nic neřekli. Léčba tátovou slivovicí na vatě zabrala, i když prst mi dodnes zůstal mírně zkřivený."
Statek rodině sebrali
Všechny tyto příhody má Emil Dobrovolný spojené s dětstvím na velkostatku v Ratibořicích u Jaroměřic nad Rokytnou. Odtud se však, coby kulaci, museli po roce 1948 vystěhovat. Syn Emil, který měl původně na statku zůstat jako dědic a hospodařit dál, tak zamířil do oboru, jemuž zůstal věrný dodnes. „Pracoval jsem jako automechanik v dílnách státního velkoobchodu v Třebíči. Při práci jsem studoval průmyslovou školu. Před ukončením třetího ročníku jsem obdržel dopis od předsedy Horáckého autodružstva Třebíč, v němž mi oznamoval, že právě dokončují výstavbu autoopravny ve Velkém Meziříčí a budu potřebovat vedoucího. Mám-li zájem, mohu se dostavit do jeho kanceláře. Zájem byl oboustranný a tak jsem po ukončení školy mohl nastoupit. Ani nevadilo, že nejsem členem komunistické strany. A tak jsem se dostal do Velkého Meziříčí. Tam jsem nejdřív dokončil stavbu autodružstva a jeho zařízení a za tři roky tam již pracovalo 25 lidí."
Ještě před svým odchodem z Třebíče, v době dokončování studia, se mu stala příhoda, jež je až neuvěřitelná. Ve snu odhalil svoji chybu. „V autodílnách jsem ještě s dalším mechanikem pracoval na generálních opravách motorů Ford 8V, Betford 6V a Opel Blitz 4V. Byly to motory z dovážených aut v rámci americké poválečné pomoci Unra. Brusírenské práce se dělaly v Brně a my jsme poté každý týden smontovali tři motory, které si ředitelství odváželo zpět do Brna. V pátek jsme je dokončili a v pondělí zbyla jen zkouška startu a záběh. Co se mně však stalo. Ze soboty na neděli jsem špatně spal. Asi ve tři v noci jsem se celý zpocený vzbudil, neboť se mi zdálo, že jsem zapomněl provrtat mazací kanály na ojničních ložiscích a kvůli tomu hrozilo, že se motor po nastartování zadře. Nelenil jsem a okamžitě jsem ujížděl do dílen," popisuje dnes událost Emil Dobrovolný. Jenomže v neděli tam nikdo nebyl. Musel proto pootevřeným oknem vlézt dovnitř, kde zjistil, že jeho „živý" sen nelhal. Stačily mu tři hodiny na to, aby svoji chybu napravil. V pondělí nikdo nic nepoznal, motor jen šepotal.
Automotoklub a sport
Vzpomínek je hodně. Ta poslední, ke které se Emil Dobrovolný rád vrací, patří Automotoklubu (AMK) Svazarm Velké Meziříčí, jehož byl v letech 1970–90 předsedou. „Dařilo se mi spojovat opravárenskou činnost s motoristickým sportem. Kladu si dnes otázku, jak jsme mohli u nás ve Velkém Meziříčí zvládnout až čtyři vrcholové závody mistrovství ČSSR ročně," podivuje se E. Dobrovolný. Šlo o silniční a terénní závody motocyklů, pak nejvyšší soutěž terénních motocyklů a nakonec i závody terénních automobilů za účasti autokrosových hvězd obou Křesťanů, otce i syna. „Jako tehdejší předseda AMK jsem dobře věděl, že bez nadšených a pracovitých členů klubu by to nešlo. Dovolím si proto vyjmenovat některé z nich, kteří mi byli oporou, mohl jsem se na ně spolehnout a na všechny rád vzpomínám. Jsou to K. Sobotka, J. Mašek, J. Kratochvílová, V. Holík, O. Peřina, J. Láněk, MUDr. Dufek, J. Čtveráček, M. Stupka, J. Policar, J. Kubíček, M. Dobrovolný, A. Brejška, S. Nováček, O. Teplý, F. Vítek, A. Burian, P. Jirák, V. Kraus, V. Valtera, A. Deraha st. i ml., M. Drachovský, J. a I. Kaštanovi, V. Hladík, J. Stupka. Současně se omlouvám, pokud jsem na někoho zapomněl. Přes všechno to, co se v AMK Svazarm uskutečnilo a pro motorismus udělalo, si dovolím připomenout něco, co se možná časově nezvládlo, možná opomnělo. Nedočkal jsem se za celé období dvaceti roků poděkování za svoji práci předsedy klubu. I výstavba motelu Jestřábec přitom patřila do sféry mých aktivit a vlivu. Pouze moje 80. narozeniny a vzpomínky na dřívější události mě vedou k tomu, abych se o tom zmínil. Celou věc však považuji za zcela ukončenou a nemám přání se k něčemu vracet," uzavírá Emil Dobrovolný tuto etapu.
Připravila Martina Strnadová
