Břehy Balinky a Oslavy mě přitáhly na celý život, říká Bohumír Machát
Zveřejněno 7. 7. 2021 12:14
Bohumír Machát je dlouholetý rybář a milovník přírody. U pobočného spolku Moravského rybářského svazu ve Velkém Meziříčí plní úlohu tiskového, kulturně-propagačního pracovníka a kronikáře. Napsal pět knih s vodní tématikou. Zajímavostí je, že drží prvenství v počtu rybářských povídek v naší zemi. Předběhl i Otu Pavla.
Můžete nám povědět o svých rybářských začátcích?
Měl jsem veliké štěstí, že coby rybář jsem se narodil do příznivé doby. Toho času oplývala rybami Mostišťská i Vírská přehrada. Vrcholem všeho byla vyrovnávací přehrada na Víru, kde bývali daleko větší pstruzi, než za kterými se dnes jezdí do Skandinávie nebo Kanady. Současně se otevřela i Dalešická přehrada. Každá přehrada, když se otevře, probíhají v ní první roky exploze dravců. Já a moji kamarádi jsme byli taková ustálená partie kluků a společně jsme všechny revíry obráželi. Byla to krásná doba. Ve svých 18 letech jsem se začal věnovat trofejnímu rybaření. Každý rok jsem se upnul na jeden druh ryb, ať už to byli candáti, štiky, okouni nebo sumci. Členem spolku sportovních rybářů jsem od roku 1964.
Jaký máte vztah k literatuře?
Odmalička shromažďuji knížky o přírodě. V době, kdy jsem vyrůstal, strašně chyběla rybářská literatura. Mým nejoblíbenějším autorem byl celoevropsky uznávaný spisovatel Zdeněk Šimek, který napsal několik knih o rybách a rybaření. Dokonce jsem se s ním seznámil a jezdili jsme spolu chytat pstruhy na vyrovnávací přehradu. Když mi bylo 27 let, seděli jsme spolu zase jednou takhle u ohýnku a on mi najednou říká: „Já tě tak poslouchám, proč něco nenapíšeš?"
Byl to tedy právě pan Zdeněk Šimek, který vás přivedl k vlastní tvorbě?
Tenkrát mě polil ruměnec, protože pro mě a moje kamarády byl pan Šimek něco jako Bůh. K psaní jsem se ale dostal až o mnoho let později. Seděl jsem tehdy s kamarády na rybách na Mostišťské přehradě a jeden z nich negativně hodnotil úroveň povídek v časopise Český rybář. „To bych napsal lepší," chvástal jsem se. A tak jsem jednoho dne napsal povídku Konec hlavatek na Oslavě a poslal ji do redakce zmíněného časopisu. Povídka skutečně vyšla a nejenom, že vyšla, ale dokonce mě dostala do výboru nejlepších povídek, kde na jedné straně bylo moje jméno a na druhé Ota Pavel. To mi zvedlo sebevědomí.
Co následovalo po vydání vaší první povídky?
Během 14 dnů mě oslovilo pražské nakladatelství s dotazem, zda bych v tomto duchu nedokázal napsat knížku. Nevěřil jsem si, a jejich nabídku proto odmítl. Uplynulo ovšem pět let a mně se stal těžký úraz, který mne upoutal na lůžko. Přemýšlel jsem, jak si ukrátit čas a zavolal panu nakladateli, abych zjistil, jestli jeho nabídka stále platí. A platila. Jaké knihy si od vás čtenáři mohou přečíst? Na svém kontě mám čtyři povídkov knížky s rybářskou tématikou. Mojí prvotinou se stala kniha Ministerští pstruzi a jiné rybářské příběhy, která vyšla v roce 2008. Následovaly sbírky povídek Jak se krotí sumec (2010), Kouzelný úhoř (2012) a O rybářích a rybách (2013). Všechny příběhy, které ve svých knihách uvádím, se zakládají na pravdě. Pro město jsme společně s fotografem Antonínem Havlátem vytvořili informační publikaci Velkomeziříčské řeky.
Které ze svých knih si nejvíce považujete?
Radost jsem měl ze své první knížky, že se mi ji podařilo napsat. Kniha měla navíc úspěch. Mou láskou je ovšem kniha Velkomeziříčské řeky.
Jak tato kniha vznikla?
Cítil jsem dluh vůči Balince, Oslavě a především Mostišťské přehradě. Na březích těchto řek jsem prožil celé své dětství. Dopřály mi neuvěřitelné zážitky a přitáhly mne na celý život. Chtěl jsem jim to nějakým způsobem oplatit. A tak jsme se jednou sešli s Tondou Havlátem a bavili se, že v Medříči se píšou knížky o všem možném, ale o řekách, které daly městu jméno, člověk žádnou publikaci nenajde. Rozhodli jsme se, že s tím něco uděláme, a když jsme dostali souhlas od města, dali jsme se do práce. Tuto knížku mám strašně rád a nejvíce si jí považuji.
Čím je kniha Velkomeziříčské řeky výjimečná?
Její kouzlo spočívá v tom, že se nám podařilo zachytit nádhernou zdejší přírodu ještě před pustošením kůrovce. Navíc se ta kniha stala pro mne ohromným přínosem, jelikož jsem takzvaně „na stará kolena" získal bezvadného kamaráda. Tonda Havlát je nejenom mezinárodně uznávaný fotograf, ale také neuvěřitelně dobrý chlap. Ví hodně o přírodě a já na spolupráci s ním v životě nezapomenu.
Jako tiskový a kulturně‑propagační pracovník jste u příležitosti 120. výročí místních sportovních rybářů vytvořil propagační brožurku.
Ano, ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, práce na brožuře byla pro mě tím nejpracnějším, co jsem kdy dělal. Celé dějiny sportovního rybářství upadly v zapomnění. Strávil jsem hodiny a hodiny času, než jsem ze sutin archivu získal všechny potřebné informace a poskládal je dohromady.
Jak je na tom zdejší spolek Moravského rybářského svazu s kronikami?
První kronika se založila roku 1896. Jelikož jsme nejstarší česká organizace na Moravě, tak si ji v 50. letech vyžádal Moravský zemský archiv v Brně a v současnosti je nedohledatelná. Z toho důvodu se vytvořila kronika náhradní. Nejprve ji začal psát český umělecký knihvazač a spisovatel Stanislav Vodička. Následovali pánové Brýša a Žďárský. Když jsem ji přebíral já, události v ní pojednávaly o době mezi lety 1896 a 1957. V současnosti už je kompletní. Krasopisu se ujal bývalý zaměstnanec Franta Dostál a vlastnoručními ilustracemi dílo doplnila akademická malířka Lidmila Dohnalová. Spolupráce s ní mě velmi potěšila, protože paní Dohnalová je dcerou spisovatele Stanislava Vodičky. Je symbolické, že první práce na kronice dělal její otec a ona učinila ty poslední.
Na čem v současné době pracujete?
Aby toho nebylo málo, pracujeme nyní s kolegy v rybářském spolku na fotografické kronice. Téměř hotovou mám i další povídkovou knihu. Co mě ovšem ze všeho nejvíce aktuálně zaměstnává, to jsou práce na filmu, který vzniká u příležitosti 125. výročí rybářů.
Proč jste se rozhodli natočit film?
Jako sběratel rybářské literatury se všude o Velkém Meziříčí dočítám, že se jedná o rybářskou baštu se starobylou tradicí. Byla by proto škoda nezdokumentovat v tomto ohledu místní historii, když k tomu máme podklady. Je to ovšem těžká práce, která obnáší organizování, přepisování scénáře, vybírání záběrů. Obdivuji vitalitu našeho kameramana, pana Smejkala, který na snímku pracuje. Původně se mělo jednat o čistě dokumentární film, nakonec bude spíše umělecky zaměřený a s důrazem na historii. Uvidíte v něm například začátky pstruhařství ve Velkém Meziříčí, lov elektrickým agregátem nebo záběry ze stavby přehrady.
Jaký úlovek vám v současnosti udělá největší radost?
Už se nehoním za trofejním rybařením, kterému jsem se dlouhá léta věnoval. Obrovskou radost jsem měl, když jsem nedávno chytil mníka, který je takovým detektorem čistoty vody. Úžasné také bylo po letech znovu chytat ostroretky v řece, kde původně bývaly doma. Užívám si na břehu těchto řek a mám radost, že se do nich opět vrací život.
Poděkování
Vedle psaní knih mne naplňuje práce ve vedení rybářského spolku. V současnosti je to kolektiv, jaký tu dlouho nebyl. A jsem moc rád, že mi bylo dopřáno s ním pracovat.
Lucie Málková
