Motokrosu se věnuji, protože mě neskutečně baví a naplňuje, říká závodnice Barbora Laňková
Zveřejněno 13. 12. 2021 8:49
Pochází z Velkého Meziříčí a jezdí na motokrosové motorce. Řeč není o nikom jiném než o Barboře Laňkové, která letos zvítězila na mezinárodním mistrovství České republiky. Dá se říci, že jen pár holek z Česka se věnuje motokrosu závodně, jedna z nich žije ve Velkém Meziříčí a pracuje v nedalekém Uhřínově. Vzhledem k počtu závodnic hledá úspěšná jezdkyně konkurenci i v zahraničí. O závodech, trénincích, zranění a dalších zajímavostech ze své kariéry nám povyprávěla v rozhovoru.
Stala jste se v letošním roce mezinárodní mistryní České republiky v motokrosu. Není to váš první titul, jaké vítězství máte na kontě?
Ano, letos se mi povedlo po druhé získat titul mezinárodní mistryně ČR (MMČR). Poprvé to bylo v roce 2016. Jinak k dalším úspěchům řadím 4x titul mezinárodní vicemistryně ČR a titul mezinárodní mistryně Rakouska v roce 2008. V té době tady u nás v ČR ještě tolik holek nejezdilo, proto jsem jezdila závodit do Rakouska, kde měly holky svoji kategorii. Zkusila jsem i MS žen, kde se mi podařilo několikrát bodovat – nejlépe jsem zajela v roce 2012 na Slovensku v Šenkvicích, kde jsem brala body
za 12. místo.
Kdo vás přivedl k motorkám a kde jste se učila jezdit?
K motorkám mě přivedl hlavně taťka. Když mi byly 4 roky, vyrobil mi malého minibika s motorem z babety. Až jsem povyrostla, předělal mi pionýra na krosku. S tím jsem dokonce sem tam vyjela už i na motokrosovou trať, ale spíš to bylo pořád jen takové ježdění po polňačkách a kolem chaty. Až v 11 letech jsme pořídili mou první motokrosovou motorku – Suzuki RM 80, na které jsem odjela své první závody.
Hned druhý závod jsem jela na domácí trati tady u nás ve Velkém Meziříčí (odkud pocházím). Dodnes si pamatuji, že jsem v první jízdě dvakrát spadla a bolelo mě zápěstí. Přesto jsem nastoupila i do druhé jízdy a dokončila ji. Až později se na rentgenu ukázalo, že zápěstí je zlomené. Ale ani zranění hned na úvod mě od motokrosu neodradilo. Trať v Meziříčí byla bohužel hned další rok zrušena kvůli výstavbě obchvatu na Třebíč a nyní mám nejblíže trať v Dolních Heřmanicích.
Motokros moc holek v republice nejezdí, nejčastěji máte konkurentky ze zahraničí. Je pro vás za rok v Česku dost závodů v ženské kategorii?
Když jsem začínala, moc holek tady u nás nejezdilo. Proto jsem vlastně už od těch dětských kategorií zvyklá závodit s klukama a dalo by se říct, že mě to i víc baví.
Kategorie extra pro holky vznikly prvně na krajských přeborech a hobby cupech a později, až se nás sjíždělo víc, vzniklo od roku 2012 oficiální MMČR žen. Momentálně se nás na start postaví většinou kolem dvaceti, z toho hodně holek i ze zahraničí (Rakousko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Německo).
Za sezonu většinou objedu celý ženský mistrák (letos to bylo 9 závodů) a pak jedu doplňkově závody krajských přeborů, kde startuji taky v kategorii ženy, ale navíc i s klukama v kategorii MX2 nebo MX2 hobby. Tyhle závody mám nejraději právě kvůli tomu, že můžu startovat ve dvou kategoriích v jeden den, což mi vyhovuje.
Pracujete ve školce v Uhřínově, jak dokážete skloubit práci a tréninky?
Někdy je docela těžké to skloubit dohromady, ale když člověk fakt chce, tak to jde. Motokros je fyzicky hodně náročný sport, takže fyzická příprava a tréninky na motorce jsou hodně důležité a zaberou dost času. Během zimní přípravy se věnuju běhání a cvičím převážně doma – např. švihadlo, kruhový trénink, TRX a veslovací trenažér. Během sezóny (duben‑říjen) už tolik necvičím, místo toho mám aspoň jednou týdně trénink na motorce, sem tam se jdu proběhnout a dalo by se říci, že jsem skoro každý víkend na závodech. Takže někdy je to makačka, tohle všechno stihnout a zároveň chodit do práce.
Motokros je nebezpečný sport, zranila jste se někdy natolik, že jste zvažovala dál nezávodit?
Samozřejmě pár zranění už jsem měla, např. dvakrát zlomené zápěstí, zlomený kotník, otřes mozku, natržené vazy v koleni a asi nejhorší byla zlomená
stehenní kost. Plus samozřejmě každou chvíli nějaké odřeniny nebo naraženiny, ale to k tomu prostě patří. Každopádně ani po té stehenní kosti mě ani chvíli nenapadlo, že bych na motorku už nesedla. Ani při závodění naštěstí žádný psychický blok z předchozích zranění nemám.
Dokázala jste, že místo na stupních vítězů bývá vaše. Máte ještě nějaký sportovní cíl, kterého chcete dosáhnout?
Dalo by se říct, že co jsem si přála, to se mi splnilo – podařilo se mi vyhrát MMČR žen a zkusila jsem atmosféru závodů mistrovství světa. Motokrosu se věnuji, protože mě neskutečně baví a naplňuje. Takže můj cíl do budoucna je pořád se tím bavit a užít si každý závod naplno.
Jaké tratě máte nejraději a kdo je vaším vzorem?
Mezi mé nejoblíbenější tratě tady v okolí patří Smrk u Třebíče a Dolní Heřmanice. Na těchto tratích i nejčastěji trénuji. Z republikových tratí mám nejraději asi Dalečín a potom Opatov u Svitav, Stříbro, Karlín a Rudník.
Když jsem začínala, byl mým vzorem Mirek Kučírek (jeden z nejúspěšnějších českých motokrosařů) a ze zahraničních jezdců Chad Reed. Můj první motokrosový plakát, který mi visel nad postelí, byl právě s Chadem Reedem. Podle něj mám tak trochu i startovní číslo. Reed vždycky startoval s číslem 22 a se stejným číslem jsem začínala i já. Jenže časem to byl celkem problém, protože dvaadvacítka je dost oblíbené a obsazované číslo a ne vždy bylo volné, tak jsem k tomu přihodila ještě jedničku a vzniklo z toho 221, se kterým startuji dodnes.
Děkuji za rozhovor a přeji spoustu úspěšných závodů.
Zuzana Najtová
