„Začínal jsem ve čtyřech letech na harmoniku,“ vzpomíná Rudolf Pitlík
Zveřejněno 5. 8. 2021 8:09
Stovky dětí, které navštěvovaly hru na klavír v ZUŠ Velké Meziříčí, asi dodnes vzpomínají na svého učitele, pana Rudolfa Pitlíka. Vynikající klavírista, hráč na varhany, ale také skladatel, se za několik dní dožívá krásných 85 let.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé sedl ke klavíru?
To přesně nevím, ale jako malý kluk, zhruba čtyřletý, jsem začínal na harmoniku. Byla to taková jednořadovka, heligonka, asi jsem ji dostal pod stromeček. Na ni jsem začal hrát třeba Ovčáky, čtveráky. Někdy po válce, asi v pětačtyřicátém nebo šestačtyřicátém roce, jsem dostal klavír po mé tetě, jejíž dům vybombardovali v Brně. Bylo to takové staré pianino.
Kdo vás k hudbě vlastně přivedl?
Nikdo. Táta byl zubní lékař a nikdy si nepředstavoval, že by ze mě byl muzikant. Chtěl, abych také byl zubním lékařem. Ale já mu říkal: „Na tebe si každej otevírá hubu, to já radši zůstanu u té muziky.“ (úsměv)
Jaký máte rád styl hudby?
Styl dobré hudby. Jak se říká, od Bacha po Vlacha, ale zkrátka musí být dobrá. Nemám rád tu moderní muziku, takové ty beaty a jim podobné.
Zahrajete si ještě někdy jen tak pro radost?
Sem tam. To víte, jak je na to člověk zvyklý, ani by bez toho být nemohl. Ale už to není takové, jako to bývalo dřív. Na konzervatoři nebo na akademii jsem denně hrával tři čtyři hodiny. A na varhany jsem cvičil vždycky ráno od šesti ve škole. Školníkovi jsem dal pár cigaret, aby mě tam pustil, a než v osm ráno začala škola, tak jsem měl dvě hodiny odcvičené.
Vy jste ve Velkém Meziříčí dělal vánoční koncerty, které se postupně staly legendárními. Pořádat je za dob minulých ale určitě nebylo vůbec jednoduché.
To máte pravdu. Nápad pořádat vánoční koncerty měl tehdejší ředitel JKP Ivan Vítek. Přišel s tím, že bychom tu mohli založit sbor. Ten zde sice existoval už předtím, ale byl takový „ano a ne“, zkrátka bylo potřeba se toho chopit lépe. Tak jsem se do toho pustil s mým kolegou, varhaníkem Zdeňkem Snížkem z hudebky, vynikajícím muzikantem a kamarádem. Na základě založení sboru jsme pak mohli připravit vánoční koncert. Jenže tehdy uspořádat vánoční koncert, to rozhodně nebylo jednoduché. Nesměl obsahovat cokoli o Ježíškovi nebo jesličkách. Tak jsme to vymýšleli tak, že místo Ježíška byl v textu Pepíček, chlapeček, synáček – prostě aby to prošlo. Tenkrát se totiž texty musely předem posílat do Žďáru ke schválení. Pak jsme ale samozřejmě zpívali něco jiného, než co jsme tam napsali. Jednou mi tehdejší ředitelka JKP, paní Beladková, řekla: „Až tohle praskne, tak nás zavřou.“ A já jí na to odpověděl: „Neboj, tohle nepraskne, protože ti papaláši na vánoční koncert nepůjdou.“
A opravdu to nikdy neprasklo?
Opravdu, nikdy to neprasklo.
Jste rád, že se tyto vánoční koncerty pořádají i nadále?
Jsem, ale musím říct, že tehdy byl průběh celého večera vážnější. Dnes jsou to spíše takové lepší vánoční dětské besídky. Vánoce k dětem patří, to bezesporu – ale tehdy tam lidé chodili kvůli tomu, že jsme v repertoáru měli vážné skladby, přičemž druhou část tvořily jenom koledy.
Kdo byl vlastně vaším prvním učitelem hry na klavír?
Jistý Bohumil Svoboda, žák Leoše Janáčka. A tenhle pan Svoboda, to byl postrach. Dva metry vysoký chlap s bílou hřívou. Jednou mi řekl: „Hraješ, jako když na h…u šustí papír. Ven!“
Ale předpokládám, že vás asi hodně naučil.
Přesně tak. Když jsem přišel na konzervatoř, ptali se mě, čí jsem žák. Já odpověděl, že Bohumila Svobody z Velkého Meziříčí. A někdo na to řekl: „Jo, tak to je jméno, to budete něco umět.“ Jenže to bylo vykoupené těmi ranami přes kotníky prstů, které jsem od Svobody schytal. (úsměv)
Později jste učil hru na klavír i vy. Jak dlouho jste působil na zdejší „zušce“ či dříve „lidušce“?
Začal jsem tam učit v roce 1962, a když jsem skončil, bylo mi skoro osmdesát. Takže když nad tím tak přemýšlím, bylo to více než půl století.
Dokázal byste odhadnout, kolik dětí prošlo vaším vedením?
Stovky. Byl mezi nimi také můj vnuk Vojta, který absolvoval brněnskou konzervatoř. Z lidových hudebníků třeba Jarek Šabacký. A taky učiteky hudební výchovy.
Chtěl bych se zeptat ještě na jednu část vaší tvorby. Prý jste kromě hraní na klavír a varhany také komponoval.
Je to tak, byly to dvě vánoční mše. Jednu na slova mé maminky a další na slova jedné zdejší paní učitelky. Byly to mše pro smíšený sbor, orchestr a sólo. Maminka tu „svou“ bohužel celou neslyšela. Když zemřela, ještě jsem celou skladbu neměl hotovou. Nicméně aspoň část jsem jí stačil přehrát. A kromě těchto vánočních mší jsem také upravoval lidové písně a koledy pro potřeby našeho sboru.
Když se nad tím tak zamýšlím, tak vás doma zřejmě skoro ani neviděli. Učil jste ve škole, pak se věnoval sboru…
Musím říct, že moje paní musela být opravdu velice tolerantní. Z hudebky jsem přišel domů kolem půl šesté a hartusil jsem: „Honem mi dejte něco k večeři, v sedm mám zkoušku.“ Tak jsem to do sebe naházel a zase jsem běžel. Kdyby doma nebylo takové zázemí, těžko bych se hudbě mohl věnovat takto naplno.
Rudolf Pitlík se narodil 11. srpna 1936 ve Velkém Meziříčí. Vystudoval brněnskou konzervatoř, obor klavír a varhany, a v Bratislavě Vysokou školu múzických umění, obor dirigování a hudební skladba. Na ZUŠ Velké Meziříčí učil hru na klavír a varhany. Je spoluzakladatelem tradičních vánočních koncertů.
Poslechněte si úryvek Dvořákovy Humoresky a Chopinova valčíku v Es dur v podání pana Pitlíka:
