Myslím si, že velký vliv na mě měla dobrá výchova, říká Jiří Neužil
Zveřejněno 31. 5. 2021 8:36
Ve Velkém Meziříčí žije řada zajímavých osobností. Mezi ně se řadí i pan Jiří Neužil, místní občan, a zároveň pamětník, který se aktivně účastnil nejenom velkomeziříčského kulturního života. O své životní cestě a zajímavých zážitcích se rozpovídal v našem rozhovoru.
Jste absolventem Průmyslové koželužské školy v Otrokovicích. Jakým způsobem vzpomínáte na léta vašich studií?
Studoval jsem na Průmyslové škole chemické, obor koželužství. Pobyt v Otrokovicích mi přinesl možnost hraní ochotnického divadla. Kladný vztah k divadlu mám asi v genech, jelikož už moje babička hrála divadlo na vesnici. Většina divadel fungovala při odborářských organizacích a v Otrokovicích tomu bylo rovněž tak. Režisér Svatopluk Skopal, který tam působil, byl z profesionálního divadla ve Zlíně. Pan Skopal mi předal první rady a zkušenosti ohledně herectví. Pro zajímavost, jeho syna můžete vidět hrát dodnes. Před koncem studia mě pan Skopal upozornil, že v Českých Budějovicích vyhlásili konkurz na herce. Doporučoval mně a spoluherečce Tomečkové, abychom se přihlásili. Mým rodičům se nápad stát se hercem nezamlouval, a tak jsem tam nejel. Zato Jana se do Budějovic vydala a dodnes účinkuje na profesionální scéně.
Když jsem se vrátil z vojny, v Brně u Divadla bratří Mrštíků otevřeli ochotnické studio, které vedl výborný herec Ladislav Lakomý. Kromě Lakomého tam přednášel i režisér Brynda. Probírala se tam jevištní mluva, pohybová práce, dramaturgie a další. I z působení pana Lakomého jsem si hodně odnesl. Dalším z mých učitelů se stal profesor místního gymnázia Stanislav Tvarůžek. Jako češtinář a režisér si potrpěl na správnou jevištní mluvu. Jeho představení byla skvělá. Když jsem u divadla působil naposledy, už se na to tolik nedbalo. Vzpomínám si, že dvě představení nám režíroval i pan Miloš Stránský z Horáckého divadla. Určitě znáte jeho syna Martina Stránského, který původně neměl k divadlu vztah. Nakonec si k němu cestu našel a dnes je z něj známý a vynikající herec.
Dojížděl jste do uranových dolů v Dolní Rožínce. Mohl byste nám přiblížit tehdejší situaci?
V roce 1970 jsem pracoval v Meziříčí ve SVITu jako referent práce a mezd. Při politických prověrkách hospodářských pracovníků jsem pro své postoje k okupaci v roce 1968 o místo přišel. V okresních novinách jsem objevil inzerát, že Chemická úpravna Diamo Dolní Rožínka hledá nové chemiky. Nabídka mne zaujala, a tak jsem na Rožínku zajel. Po pohovoru o svých studiích a praxi jsem do dvou dnů nastoupil. Pracoval jsem jako provozní chemik v nepřetržitém provozu. Na Rožínku jsem dojížděl pětadvacet let. V zaměstnání jsem byl spokojen a do důchodu jsem odešel v 55 letech.
Svého času působil v našem městě folklorní soubor Meziříčan. Vy jste jedním z posledních pamětníků tohoto uskupení. Jaké na něj máte vzpomínky?
V roce 1958 jsem nastoupil na umístěnku do koželužny ve Velkém Meziříčí. První rok jsem pravidelně jezdíval vlakem domů k rodičům. Stejným vlakem jezdily také studentky ze školy Světlá. Od nich jsem se dověděl o připravovaném divadelním představení Lesní panna aneb cesta do Ameriky, které ve škole budou hrát. Potřebovali obsadit roli kováře. Hledali někoho, kdo vypadá starší, má zkušenosti s divadlem, a tak se dostali až ke mně. Začal jsem s nimi hrát. Květa, která hrála mou dceru v Lesní panně, mimo jiné chodila do takzvaného „Hopsklubu" a přitáhla mě tam. Pro vaši zajímavost v něm působil i tasovský spisovatel Stanislav Vodička, který při našich vystoupeních dělal vypravěče. To mělo dobrý vliv na zviditelnění meziříčské kultury.
Na prknech, co znamenají svět, jste plnil úlohu režiséra i herce. Jaká režisérská práce vám nejvíce utkvěla v paměti?
Má nejlepší hra, které si považuji, se jmenovala Paní Piperová zasahuje. Tu hru jsem dost výrazně upravil po textové stránce a připravil k ní scénickou hudbu čerpající z mého oblíbeného jazzu. Paní Slavíková v hlavní roli excelovala. Myslím si, že to byla její životní role. Poměrně dobrou hrou byla i má poslední režisérská práce na divadelním představení Poprask na laguně.
Jako herec jste měl možnost zahrát si mnohé významné role. Ztělesnil jste klasické i současné postavy. Na jakou roli nejvíce vzpomínáte?
Měl jsem tu možnost zahrát si dvakrát v divadelní hře Radúz a Mahulena. V Meziříčí jsem ztvárnil hlavní úlohu Radúze a v představení, které se hrálo v Otrokovicích, jsem zosobnil jednu z vedlejších rolí. Před nástupem na vojnu jsem působil v Žňovém estrádním souboru. Hráli jsme s ním na vesnicích, výročních schůzích družstevníků a při dalších příležitostech. Dělali jsme různé scénky a zpívali jsme.
Navštěvujete divadlo také jako divák? Máte v oblibě kromě činohry jiné druhy představení?
Nechodím na balet, jinak operu a operetu mám rád. Celá léta jsem za divadlem jezdil do Jihlavy. Prostřednictvím organizovaných autobusových zájezdů jsem jel mnohokrát do Brna. Cestou za kulturou jsem navštívil Františkovy Lázně, Pardubice, Zlín. Byl jsem i v Prešově, Košicích a několikrát Bratislavě. V Praze jsem byl v několika divadlech, nejvíce jsem navštěvoval Divadlo na Vinohradech.
Při velkomeziříčském kulturním zařízení Jupiter club fungoval dlouhá léta také Classic jazz klub. Vy jste byl jedním ze zakládajících členů, zároveň jeho velmi aktivním členem. Co vás vedlo k jeho založení?
Mám rád klasickou jazzovou hudbu od dvacátých do čtyřicátých let minulého století. Nebráním se ani jiné hudbě. Z dětství mám rád operetní melodie a valčíky, které zněly doma. Poslechnu si ale i lidové písně nebo dechovku. Moderní hudba mě tolik neoslovuje. V domě, ve kterém jsme kdysi bydleli, s námi sousedil Ing. Antonín Zezula, se kterým jsme si často povídali nebo hráli spolu volejbal. Jazz je jeho celoživotní láskou. Vlastní obrovský hudební archiv, spolupracoval dokonce s Originálním pražským synkopickým orchestrem. To on byl inspirátorem k založení klubu. Do klubu jezdili lidé z Velké Bíteše, Třebíče i z Brna. Bylo nás poměrně hodně. Tonda je duší všeho. Na každé setkání připraví vždy téma, například konkrétního muzikanta, druh hudby nebo časový okruh. Na daný námět řekne mnoho zajímavostí a následuje poslech skladby. Je to současně přátelské setkání milovníků klasického jazzu. Klub funguje více než 25 let.
Mezi vaše velké koníčky patřila odjakživa rybařina. Rybaříte stále?
No samozřejmě. Můj otec velmi rád rybařil, proto se mě tato záliba drží už od dětství. Dříve jsem rád i pstruhařil. V současné době ale bohužel, i když mám pstruhovou povolenku, tak už mi to nohy nedovolí. Člen rybářského svazu ve Velkém Meziříčí jsem od roku 1959. Jako člen výboru u pstruhařů, nějaký čas jako zástupce hospodáře a nejdelší dobu jako jednatel. Těší mě, že jsem se mnoho let podílel na dobrém hospodaření naší organizace. V roce 2000 jsme měli na účtu jen pár korun, nepatřila nám provozní budova a sádky, které jsme si sami vybudovali. Na konci roku 2017 jsme měli na účtu už dostatek financí, areál plovárny už nám patřil, vlastnili jsme 11 chovných rybníků a byli jsme spoluvlastníky sportovního rybníku Benetín.
Co pro vás znamenal meziříčský hokej?
Začalo to mou pomocí při přípravě ledové plochy na tehdejším přírodním kluzišti v Rudolfáku. Řadu let jsem byl poté členem výboru. Staral jsem se organizačně především o mládež. Poslední roky jsem dělal časoměřiče a zapisovatele. Bohužel nemáme na našem stadionu místa na sezení, a tak, vzhledem k zdravotnímu stavu, nemohu být přítomen ani jako divák.
Věnoval jste se aktivně také nějakým sportům?
Soutěžně jsem se žádnému sportu nevěnoval. Když jsem byl ve škole, dělal jsem atletiku, běhal jsem stovku a kilometr, hrál volejbal, jezdil na čtyřveslici a osmiveslici a boxoval. Z toho všeho jsem závodně dělal jenom ten box, ale pak už jsem v něm nepokračoval.
Vaší oblíbenou zálibou je pěstování květin, konkrétně jiřin.
Ano, pěstoval jsem asi 200 druhů. Byly doby, kdy jsem je měl vysazené před domem i za ním, další u svého kamaráda na zahradě, a navíc ještě u dcery. Svého času jsem vystavoval a pomáhal s přípravou výstav pěstiteli jiřinek na Moravci. Býval jsem členem jiřinkářského spolku Dagla. Jednou za rok jsme mívali společnou schůzi, která se většinou konala v Praze. Dnes už mám okolo 40 jiřinek před domem pro radost. Jsem rád, když se lidé zastaví a pohled na květiny je potěší.
Vaše manželství se blíží k jubileu, úctyhodným šedesáti letům společného života. Máte recept na šťastné manželství?
S manželkou jsme se brali v šedesátém třetím roce. Za dva roky snad oslavíme diamantovou svatbu. Myslím si, že velký vliv na mě měla dobrá výchova. U nás doma se nikdy nekouřilo, nepil se alkohol, nemluvilo se hrubě. Podle mého názoru měli rodiče ukázkové manželství, a tak jsem se snažil, aby moje manželství bylo taky takové. Ale především je třeba dostatek lásky, úcty a tolerance. K tomu jsem vedl i svoje dvě dcery.
Existuje nějaký časový úsek ve vaší minulosti, do kterého byste se s chutí vrátil?
Kdybych měl tu možnost, prožil bych znovu poslední dva roky strávené na průmyslovce. Také bych se rád vrátil do takového toho opravdového dětství, kdy mi bylo osm až deset let. Mám ale od přírody nekonfliktní a optimistickou povahu, a proto jsem spokojený celý život.
Lucie Málková
