Nechci být tím, kdo jen sedí zavřený doma, proto jsem se nevzdal sportu
Zveřejněno 19. 8. 2020 10:54
Stačí okamžik a život se člověku obrátí naruby. Své o tom ví velkomeziříčský rodák a sportovec Radek Coufal. Před dvěma a půl lety na něj spadl strom v lese a od té doby je upoutaný na invalidní vozík. Zůstal ale dál aktivním sportovcem, kterým byl po celý život. Sportovec Kraje Vysočina za rok 2019 a zlatý medailista z atletického Mistrovství republiky Spastic Handicap sbírá úspěchy ve vrhačských disciplínách. V zimě ho můžete potkat na Fajtově kopci, kde prodává skipasy.
Je to více jak dva roky, kdy jste utrpěl vážný úraz. Není vám nepříjemné vyprávět o tom, co se vám přihodilo?
Nemám s tím žádný problém. Stalo se mi to 13. ledna 2018 při kácení stromů. Osudným se mi stal poslední strom na programu dne, který jsem chtěl poklidit. Strom se nám zavěsil o jeden vedlejší, tak jsem si šel pro pilu. Pomalu jsme končili, neměl jsem důvod pospíchat a zároveň jsem byl přesvědčený, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Když jsem se vracel s pilou, strom stále držel, ale v momentě, kdy jsem zaklekl, tak se zřítil.
Pamatujete si, co se dělo potom?
Doteď nevím, co se přesně stalo. Zprvu jsem si myslel, že mám snad díru v hlavě. Cítil jsem obrovskou ránu do hlavy, ale vůbec jsem netušil, co na mě mohlo spadnout. Nechápal jsem to. Žádnou krev jsem nenahmatal a věřil jsem, že to dobře dopadlo. Bohužel jsem se již nezvedl. To už jsem tušil, že je zle. Poté vše nabralo rychlý spád. Přiletěl vrtulník, který mě převezl do brněnské nemocnice. Díky otci a bratrancům, kteří byli v lese se mnou, jsem měl zajištěnou okamžitou pomoc. Nebýt jich, raději nedomýšlet, jak by to dopadlo.
Jak dlouho trvalo, než jste se vrátil domů?
Mimo domov jsem strávil celkem půl roku. V nemocnici mně řekli, že mám rozdrcený obratel, který poškodil míchu. Čištění míšního kanálku nepomohlo. Další dva měsíce jsem potom strávil na spinální jednotce v Brně. Začátky tam byly hodně krušné. Nedokázal jsem se sám vůbec pohnout, natož otočit. Odtud jsem se rovnou přesunul do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem se léčil čtyři měsíce. Když jsem se vracel domů, byl jsem už schopný pohybovat se samostatně. V současnosti dojíždím dvakrát týdně na rehabilitace do Brna, které budu pravděpodobně navštěvovat už celý život. Přestože je diagnóza nepříznivá, maličká naděje zůstává v člověku vždycky.
Potřebujete ke každodenním běžným činnostem asistenci?
Běžně mají lidé s mojí diagnózou obrovské problémy fungovat samostatně. Záleží, jak se k tomu postavíte. Přestože mám elektrický vozík, snažím se ho využívat jen minimálně. Sahám po něm, když chci jet do složitějšího terénu, na lesní cestu nebo na Fajťák. Jinak používám manuální. Když jedu třeba do kopce, lidé mi často říkají, ať se zbytečně nedřu. Ale já musím dřít, o tom to je! Dělám vše pro to, abych byl samostatný. Dokáži si sám nakoupit, uvařit si, vykoupat se, ale třeba žárovku si nevyměním (smích).
Co vás dovedlo k tomu, že jste si řekl, že budete i se svým handicapem sportovat?
Aktivně jsem sportoval už před úrazem. Běhal jsem půlmaratony, vytrvalostní běhy, zaběhl jsem v Praze maraton. Po úraze měl člověk ale úplně jiné starosti a priority, v první řadě jsem si potřeboval dát život do kupy. Ke sportu jsem se začal dostávat hodně pozvolně. První impulz mi dal kamarád, který byl v té době členem Handicap clubu ve Velkém Meziříčí.
Vzpomínáte na svůj první trénink?
Bylo to asi rok a čtvrt po úraze. Vrhačským disciplínám jsem se nejdřív bránil, sám jsem přemýšlel jít cestou třeba handbiku. Bál jsem se, že první trénink bude z mé strany fiasko. Neměl jsem žádnou techniku, která je doteď mojí slabou stránkou. Nakonec jsem se nechal přemluvit a je to perfektní. Moc mě to motivuje.
Kolik času trávíte přípravou?
Běžně trénuji dvakrát až třikrát týdně, přibližně hodinu a půl.
Věnujete se i jiným sportům než těm vrhačským?
Zahraji si také bocciu a závěsný kuželník. Nově jsme jezdili v zimě do Brna trénovat curling. Náš tým z Velkého Meziříčí se účastní mezinárodní ligy vozíčkářů, ve které v průběžném pořadí držíme zatím třetí příčku.
V polovině června se v Bílině konalo Mistrovství České republiky Spastic Handicap v atletice. Rozšířil jste tu svoji sbírku mistrovských titulů v hodu oštěpem. Stříbrné medaile jste získal v diskařském a koulařském sektoru. Jak míting zpětně hodnotíte?
Samozřejmě pandemie ovlivnila i moje tréninky, po dobu uzavření sportovišť jsem trénoval pouze individuálně. A musím přiznat, že jsem trochu polevil. I z tohoto důvodu jsem byl se svými výkony spokojený. Maličko mě zklamala menší účast sportovců, ale to je v současné době pochopitelné.
Na jaké závody ladíte teď formu?
V srpnu nás čekají závody v Pardubicích, které by měly mít velmi kvalitní obsazení. Přihlásilo se více jak 100 sportovců. V plánu je také turnaj v Olomouci, bohužel bez zahraniční účasti.
„Člověk se s tím musí vyrovnat. Je zbytečné si namlouvat, že to bude jinak. Samostatnost pro mě znamená svobodu."
Jaké máte sportovní cíle? Příští rok by v Tokiu měly proběhnout Letní paralympijské hry. Je paralympiáda vašim vysněným cílem?
Paralympiáda je víc sen, než cíl. Cíle se snažím si dávkovat po troškách. Když se k němu začínám pomalu přibližovat, posunu si ho dál. Podle trenérů tu potenciál je, vypilovat musím ale techniku. Každopádně mým cílem je podávat co nejlepší výkony a co nejlépe reprezentovat klub a město.
Velkomeziříčský Handicap sport club má v současné době 44 členů. Kdy jste se vy rozhodl stát jeho součástí?
Závodím pod jeho hlavičkou hned od začátku. Po návratu domů jsem postupně začal sbírat zkušenosti od lidí, kteří mají podobný osud jako já. Seznámil jsem se s Jiřím Charvátem, který mě dostal k atletice a seznámil mě s lidmi na vozíku. Díky nim jsem poznal jiný život. Společně jsme začali jezdit na závody, což byla pro nás také příjemná společenská událost. Spoustu zkušeností mi předal také velký sportovec Milan Bartůněk, jehož životní nadhled je povzbuzující.
Medailí jste za svoji sportovní kariéru nasbíral více. Co považujete za svůj největší, ať už sportovní či osobní, úspěch?
Když zavzpomínám na dřívější dobu, určitě pražský maraton. Uběhnout ho byla neskutečná euforie, kterou jsem prožíval snad několik dní. Teď si asi nejvíc cením zlaté medaile z mistrovství republiky za hod oštěpem. A v osobním životě to je momentálně samostatnost, která pro mě znamená svobodu. Snažím se dělat vše pro to, aby to bylo čím dál lepší.
Jak se vám na vozíčku žije v Meziříčí? Je něco, co vás rozčiluje pravidelně?
To jsou věci, které si, když můžete chodit, ani neuvědomíte. Dřív jsem neměl tušení, kolik schodů vede do obchodu nebo kde je křivý chodník. Teď to vím zcela přesně, protože cítím každý výmol nebo uvolněnou dlaždici. Osobně se snažím jezdit raději po silnici, protože chodníky jsou dost často buď křivé nebo samá díra. Problém jsou také vysoké obrubníky bez sjezdů. Na druhou stranu musím přiznat, že nemám žádný problém se dostat například k lékaři i na úřad.
Před prázdninami jste vyhrál anketu Sportovce Kraje Vysočina v kategorii zdravotně postižený sportovec. Na třetím místě se umístil Miroslav Dvořák, také z meziříčského klubu. Čekal jste dvojitý úspěch?
Říká se to, ale opravdu jsem nečekal, že bych mohl vyhrát. Přijel jsem se pouze zúčastnit, až to mohlo působit, že si ocenění ani nechci převzít. Rád bych pouze dodal, že obrovský podíl na mých sportovních úspěších má pan Jiří Charvát, který se mně věnuje v trénincích a obstarává vše důležité, ale také místní atletický klub. Nejenom, že mi trenéři umožnili s nimi trénovat, ale hodně se mi věnují. Celou zimu jsme strávili společnou přípravou v hale.
M. Hudková
