Veličkovi: Architektonická soutěž zpravidla zaručuje nejlepší řešení
Zveřejněno 8. 7. 2015 12:01
Krajinářští architekti Markéta a Petr Veličkovi z Velkého Meziříčí letos obdrželi dvě významná ocenění. Zlatou jeřabinu Kraje Vysočina za kulturní počin roku 2014 a hlavně národní cenu Grand prix architektů 2015 – čestné uznání za park 4Dvory v Českých Budějovicích v kategorii Krajinářská architektura.
Pro Velké Meziříčí před lety zpracovali studii náměstí sv. Šebestiána. Podíleli se na několika dokumentárních filmech pro Českou televizi. Společně vydali knihu Aleje české a moravské krajiny.
Nejen o cenách, ale i o jejich pohledu na Velké Meziříčí coby objektu pro krajináře jsme společně hovořili krátce poté, co obdrželi zmiňovanou grand prix.
Vím, že původem nejste z Velkého Meziříčí. Jak jste se sem dostali?
P: Po šesti letech v západních Čechách jsme se chtěli ze Sudet jednoznačně vrátit na Vysočinu. Rok jsme hledali místo až se nám zalíbilo Velké Meziříčí. Ohromnou roli v tom hrála dálnice – dostupnost.
M: Ale kdyby nás město neoslovilo a nebylo nám v něm dobře, tak sem nejdeme. Velkou roli hrály i takové detaily jako vánoční koncert apod. Měli jsme pocit, že se nám tady bude dobře žít.
A máte ten pocit stále?
M: Jsme zde od roku 2006 a máme neustále pocit, že se nám tady dobře žije. Samozřejmě, že by toho šlo strašně moc změnit, ale genius loci, který tohle město má, nesouvisí s tím, že tu není opravena spousta věcí nebo tu chybí městský park, kam bychom mohli jít s dětmi…
P: Myslím si, že v téhle věci má město vůči veřejnosti veliký dluh. Třeba teď, když se budeme moci na město podívat s nadhledu nové rozhledny, se další věci rozvinou správným směrem. Mimochodem dlouho jsme čekali, jak celá záležitost s rozhlednou dopadne. Ta rozhledna se kolegům architektům povedla, je elegantní a bílá barva jí sluší, hezké.
Z vašeho odborného pohledu, jaké vidíte výhody a nevýhody polohy našeho města v údolí a na soutoku řek, jaké výzvy?
P: Výzvou je pomocí nabídky volných bezpečných prostor občanům dostat se ke zklidnění dopravy.
M: Město je kvůli dopravě relativně agresivní.
P: Je to daň za to, že máme dva dálniční sjezdy. Kdo to má v rámci D1 v republice? Ale daní za to je zaprvé agresivita automobilové dopravy a zadruhé – všichni všude zajedou autem a centrum města je velikým parkovištěm. Dalo by se udělat nové centrum města s automobilovou návazností na to staré. A nemyslím tím dostat automobilovou dopravu pryč z náměstí, ale nechat je jako obslužné na krátkodobé zastavení, aby zůstal prostor pro trhy a pěší pohyb.
M: Hledáme místo vhodné na parkovací dům, který na malé ploše pojme hodně aut. Pět minut od centra ten vhodný prostor je.
Myslíte areál bývalého Svitu za řekou?
M: Ano, to je plocha, která je s náměstím historicky propojená.
P: Tím, že je město v údolí na soutoku řek, nebude tady nikdy dost rovného místa. V tom okamžiku musíme stavět do vrchu. Pro naše město je drahé, tím nemyslím investičně, rozpínat se parkovištěm na volné plochy.
M: Já zase polohu města na dvou řekách vidím jako výhodu. Už jenom prostor nábřeží – úžasný na pohled, pro pocit z vody, otevřít ho víc lidem. A areál Svitu má navíc návaznost i na Čechovy sady, které jsou relativně nevyužívané.
Když jsme se dotkli Čechových sadů, jaký je váš názor na tzv. malý obchvat, který by je odřízl?
P: Vím, že je to politicky ožehavé téma. Ale po tom, co jsme se v roce 2007 s malým obchvatem seznámili a pro město jsme udělali studii úpravy prostoru soutoku řek, tedy náměstí sv. Šebestiána, je to pro nás vyřešená záležitost. Ověřili jsme si, že by doprava šla řešit i jinak než malým obchvatem. Já osobně jsem proti němu jednoznačně.
Zmínili jste vaši studii náměstí sv. Šebestiána, co dalšího jste pro město navrhli, udělali?
M: My razíme to, že nejlepší pro město je veřejná anonymní architektonická soutěž.
P: Když jsem byl osloven, abych vstoupil do místní politiky alespoň na kandidátce, bylo to ode mě jednoznačné vymezení se – buď budu dělat některé věci pro město jako dodavatel, nebo se budu v některých věcech angažovat a dodavatelsky v tom nebudu figurovat. Viz případ Náměstí. I když na ně máme svůj architektonický názor, chtěl bych, aby tady proběhla architektonická soutěž. Já raději pomůžu městu při její přípravě, výběru porotců, než abychom sami vytvářeli návrh.
V poslední době jste za svoji práci sklidili hned dvě ceny. Zlatá jeřabina byla za kulturní počin, což není úplně váš obor. Jak jste se k dokumentárnímu filmu dostali?
M: V roce 2007 nás oslovila scénáristka a režisérka Ljuba Václavová s tím, abychom působili jako odborní poradci u filmu o alejích. Byl to náš první film s ní. Jmenoval se Aleje jako součást naší krajiny a obdržel cenu na mezinárodním festivalu Envirofilm v Banské Bystrici.
P: Reagoval na to, že kolem roku 2006–7 začala první mohutná vlna kácení alejí v České republice. S L. Václavovou jsme pak spolupracovali ještě na dalších filmech.
M: Posledním byl Bermudský poetický trojúhelník nad Vysočinou, který propojuje místo s umělci světové úrovně. Esejista Václav Cílek si všiml, že na Vysočině v určitém časovém období byla taková kumulace například básníků, jako nikde jinde v téhle zemi. A všichni byli propojeni s tím svým prostředím – třeba u Demla to bylo hodně silné. A jména dalších jsou třeba Zrzavý, Mahler, Slavíček…
Nyní se točí další film, tentokrát na naše vlastní téma – Příběhy zahrad. Snažíme se v něm propagovat místa, která stojí za to, ale lidé je moc neznají. Je to třeba zahrada Karla Čapka, Reynků, vily Tugendhat či Stiassny, Rosa coeli…
P: Film v kostce zachycuje vývoj zahradního umění, tvůrce a majitele těch konkrétních zahrad a také příběhy, které vedly kvůli neúctě režimů k člověku a majetku k největším tragédiím 20. století.
Další vaše čerstvá cena je architektonická za park 4Dvory. Grand prix architektů je nejprestižnější ocenění ve vašem oboru?
P: V architektuře je to tuzemská nejprestižnější cena. Její prestiž spočívá v tom, že porota je mezinárodní a nezávislá.
Jak jste se k té práci v Českých Budějovicích dostali?
P: V roce 2012 jsme s kolegou Davidem Prudíkem vyhráli architektonickou soutěž s mezinárodní účastí mezi pětadvaceti různými jinými návrhy. Je to pro nás o to cennější, že náš návrh dospěl k realizaci.
Tady je vidět, jaké výsledky může mít architektonická soutěž, kterou vy byste navrhovali i pro zdejší Náměstí či areál za řekou.
P: Ano, je to nejlepší cesta k tomu, aby bylo vybráno to opravdu nejlepší řešení. Od roku 2004, kdy jsme založili společný atelier, jsme dělali víc akcí, které vzešly z architektonických soutěží. Třeba teď zrealizovaný Archeopark Mikulčice. Za rekonstrukci náměstí ve Stříbře jsme v roce 2013 získali ocenění Stavba Plzeňského kraje roku 2014.
Co byste ve Velkém Meziříčí z pohledu krajinářských architektů chtěli změnit?
M: Trápí nás centrum, ale to už jsme probrali. Dál bychom se mohli bavit o urbanismu celého města. Je důležité, aby se vědělo, kde budou administrativní budovy, průmyslové areály a kde bydlení, aby to vzájemně fungovalo. Aby u bytových domů nerušil hluk z výroby apod. Můžeme mluvit o tom, jakým způsobem se navrhují části města s rodinnými domky a jak by to mohlo být jinak – se službami, s obchody, hřišti a další vybaveností, i s místy pro stromy, lavičky…
P: Ani obec, ani město, ani stát nejsou firma a nelze je tak řídit, i když se to dnes na státní úrovni tolik propaguje. Některé služby města jsou tedy automaticky prodělečné a má to tak být.
M: Nelze na všem vydělat. Takže když město poskytne služby svým lidem, těm zde bude dobře, budou tady žít, zůstanou tady i jejich děti a město bude živé.
Martina Strnadová
