Začínal jsem jako samorost
Zveřejněno 23. 1. 2019 13:02
Petr Zezula v listopadu 2018 obdržel nejvyšší ocenění Kraje Vysočina – skleněnou medaili – za zásluhy o rozvoj lyžování. Navrhovatelé ocenění mimo jiné uvádějí: „Petr Zezula je lyžař tělem i duší, autoritou a živou pamětí tohoto sportu. Obětoval mu víc než kdokoli jiný a před jeho zásluhami a lyžařským životem se sluší smeknout.“ Laureát Petr Zezula přijal vyznamenání s díky a pokorou: „Zatím jen tuším, kdo mě vybral. Přiznám se, že mě to překvapilo, ale také potěšilo. Ocenění přijímám jako hold celému kolektivu lyžařů z Fajťáku, zvláště těm, kteří se podíleli na výstavbě areálu v začátcích před více jak padesáti lety.“
Předpokládám, že jste začal sportovat už jako dítě. Byl jste ze sportovně založené rodiny?
Vůbec ne. Jen otec byl tasovský sokol, ale to je všechno.
Kdo vás tedy k lyžování přivedl?
Začal jsem jako samorost v padesátých letech. Lyžovali jsme v Kunčáku na mezičkách a později se staršími kamarády Karlem Králem a Karlem Sobotkou v Potokách na Fajtově kopci.
Až později došlo i na nějaké lyžařské kurzy. Letos je to šedesát let, co jsem absolvoval lyžák s průmyslovkou ve Špindlu. Náš tělocvikář Jaroslav Puchýř z Nového Města na Moravě nejenže byl skvělý učitel ale i vypravěč. Nebyla televize ani internet, a tak jsme po večerech poslouchali jeho vyprávění o historii lyžování, zvláště na Vysočině. Pak jsem svoje lyžování rozvíjel v kurzech na Černé hoře v Krkonoších v roce 1960 a o rok později na Velké Fatře.
Taky jste závodil?
Start na prvních závodech jsem si odbyl ještě na měšťance s Beďarem Klapalem v Balinském údolí. Další byly v šedesátých letech republikové armádní přebory a pár startů za Techniku Brno.
Věnoval jste se mimo lyžování i dalším sportům?
Původně jsem měl být hokejista. Jako dítě v padesátých letech jsem hrával hokej za měšťanku. Byl to velký boj, nic jsme neměli, úspěchem tehdy bylo už jen vyfasovat rukavice a chrániče.
K jiným sportům jsem se pak dostal jako funkcionář. V roce 1968 jsem se stal předsedou novodobého tenisového oddílu TJ Spartak. Z jediného tenisového kurtu v zámeckém parku jsme se dostali za školu Světlá, kde byly dva kurty z první republiky. Po dohodě s tehdejším ředitelem Rudolfem Procházkou a městem jsme začali areál budovat. Tuto funkci jsem pak po třech letech předal Ivanu Kopečnému, abych se mohl plně věnovat výstavbě areálu na Fajtově kopci.
Dlouhá léta pracujete s mládeží. Čím vším jste kvůli tomu musel projít?
Na začátku sedmdesátých let minulého století se zvýšil počet zájemců, zvláště dětí, o lyžování. A tak jsme začali s výukou na Fajtově kopci. Od roku 1972 jsem byl členem Svazu lyžařů ČSR a nového lyžařského oddílu TJ Spartak Velké Meziříčí. V roce 1973 jsem absolvoval školení lyžařů ČSTV na Mísečkách a učil jsem tehdy žáky z učňovských středisek ve Velkém Meziříčí. V roce 1979 jsem získal průkaz trenéra sjezdového lyžování a poprvé jsem se zúčastnil zájezdu lyžařů do rakouského Schladmingu. Následovala školení v Harrachově, Malé Morávce ale i na Fajtově kopci. Sjednocením s metodikou MŠMT jsme dnes instruktory sjíždění a platnost mého průkazu končí 2023. S touto činností mám spojenou i práci rozhodčího. V roce 1999 jsem složil zkoušky rozhodčího I. třídy a dodnes jsem přeškolen na rozhodčího specialistu. Pro potřeby pořádání závodů na všech úrovních až po mezinárodní jsem v roce 1997 složil zkoušky na technického delegáta SLČR a v této funkci jsem působil až do věku 65 let, což je věkový limit FIS. Od roku 1972 až dodnes jsem členem výboru Ski klubu VM. Od roku 1975 jsem nepřetržitě působil v orgánech lyžování OV ČSTV, následně lyžařské Horácké župy a do roku 2014 jsem byl členem Krajské Rady SLČR Kraje Vysočina. Od roku 1992 jsem působil v odborném sportovním úseku travního lyžování jako TD pro tuto disciplínu. Nepočítám ani všechny vrcholné konference v Praze, Moravské Třebové a v Novém Městě na Moravě, semináře TD, valné hromady úseku základního lyžování atd. Dnes jsem rád, že to mám vše za sebou.
Vždyť to byly desítky závodů v alpských disciplínách a v travním lyžování. Jako rozhodčí a člen jury mám za sebou řadu závodů Českého poháru, FIS závodů, mistrovství světa, finále světových pohárů až po první světové poháry žen (3x ve Špindlerově Mlýně). Poslední byl v roce 2011 a z toho jsem natočil fotoklip upravený Jirkou Michlíčkem pod názvem Pohled do zákulisí světového poháru, který běžný divák neuvidí.
To je pěkná řádka funkcí. Co se vám díky nim podařilo prosadit u nás?
Zejména pokračování výstavby ski areálu na Fajtově kopci, zkvalitnění lyžařské školy a dalších služeb včetně výchovy nových instruktorů, kterých je dnes asi pětadvacet. Byl jsem i u zrodu všestranného Lyžařského poháru Vysočiny v novém tisíciletí, který už má za sebou tisíce osobostartů, 56 pořadatelských míst. Víte, o mně se říká, pan Zezula má dobré nápady, ale ta realizace…
Pro čtenáře Velkomeziříčska jste znám jako autor článků o osudech sportovců. Jak jste se k bádání v historických pramenech dostal?
Mezníkem byl rok 1973, kdy jsem se seznámil s Františkem Zajíčkem. Spolu s Pavlem Bařtipánem – nestorem lyžování z šedesátých let – jsme natočili besedu o historii lyžování. Přítomni byli i blízkovský Josef Svoboda a vinárník Miroslav Špaček. Od Míly Krejčího jsem získal řadu fotografií ze závodů v letech 1941 až 1942. Další historické fotografie mně poskytl Antonín Dvořák. Na Tondu však nemám, ten má snad vše o historii ve Velkém Meziříčí. Měl jsem štěstí i na své další učitele, například Jaroslava Potměšila (roč. 1933), jehož syn Jan je známý herec. Jaroušek byl skvělý vypravěč historie a do poslední chvíle jeho života jsme si psali a volali. Mojí velkou inspirací byl prof. Jaroslav Bogdálek (roč. 1929) – olympionik, skvělý lyžař, který k nám na Fajťák jezdil trénovat na hmotě s Technikou Brno. Když mě oslovil, abych mu říkal Jarine, bylo to pro mne vyznamenání. Dalším byl Igor Houdek (roč. 1917), který před válkou působil v mezinárodní škole v Chamonix, v sedmdesátých letech byl lektor cvičitelů lyžování. Mohl bych pokračovat Frantou Valachem, Petrem Houserem až po plk. Karla Štulu, který je posledním, co mně udělil licenci.
Co vše už jste publikoval?
V osmdesátých letech jsem se seznámil s panem Trousilem, šéfredaktorem tehdejšího časopisu Lyžařství, kam jsem posílal řadu 
článků o výstavbě lyžařského areálu na Fajtově kopci. V roce 2006 jsem napsal část o lyžování do knihy o stoleté historii sportů – kopaná, hokej a lyžování ve Velkém Meziříčí.
V roce 2013 jsem se podílel na celostátní publikaci 110 let našeho lyžování (Český svaz lyžařů byl založen v roce 1903). Za přičinění Pavla Zelenky (roč. 1936), trenéra juniorské reprezentace a následně reprezentace žen, se podařilo do této knihy dostat začátky lyžování ve Velkém Meziříčí i s fotografiemi.
Odkud ponejvíc čerpáte, kde sbíráte informace, fotky?
Čerpám především z našich krajinských novin Velkomeziříčsko. V sedmdesátých letech mi předali Novoměšťáci – prof. Beranovský a MUDr. Daněk – skvělé materiály o začátcích lyžování na Velkomeziříčsku. To byl asi začátek mé sbírky historických dokumentů. Zajímavé materiály jsem získal i od dalšího Novoměšťáka Vlastíka Slonka, který byl studnicí poznání.
Na čem pracujete aktuálně?
Mám řadu materiálů k dalším sportům – tenisu, stolnímu tenisu, cyklistice, k dalším soustředěným pod Sokolem jako je házená, atletika… Nevím si rady, co s tím a jak dál. Sám na to nestačím a možní spolupracovníci se nehlásí, nebo o tom neví. Ale je podle mě škoda, aby zůstaly jen tak ležet.
Co byste velkomeziříčskému sportu přál?
Což o to, přání by bylo. Dá se říct, že město buduje, podporuje sportovce. Tak aby to šlo aspoň takhle dál.
Martina Strnadová
