120 let na rybách
Zveřejněno 13. 7. 2018 9:37
Místní organizace Moravského rybářského svazu Velké Meziříčí má za sebou více než stodvacetiletou historii. V době svého vzniku patřila mezi první české a byla snad i úplně první na Moravě. Nyní sdružuje asi dvanáct až třináct stovek členů z Velkomeziříčska, z nichž osm set je aktivních. Mezi nimi je i šedesát žen a sto až sto padesát dětí do patnácti let. Jejím novým předsedou je od letošního března Miloslav Vala.
Jak dlouho rybaříte?
Začal jsem v šesti letech. Nejdřív jsem absolvoval rybářský kroužek vedený panem Karlem Veselým, jako snad všichni místní, a získal jsem rybářský lístek. Členem svazu jsem od roku 1992. Takže rybařím už skoro třicet let – s určitými časovými přestávkami.
Co vás k sezení u vody přivedlo?
Určitě dobrodružství. Poprvé jsem k vodě zašel se svým sousedem Josefem Doležalem, dnes členem rybničního odboru. Skvělé bylo na tom to napětí před záběrem, než rybu zaseknete a zdoláte… Samozřejmě nesmí člověku chybět láska k přírodě a znalost nejen místních vod, ale hlavně života ryb, kdy dochází k rozmnožování, výtěru, za jaké teploty přijímá potravu a z toho všeho rybář odhaduje tu nejvhodnější chvíli, kdy rybu může ulovit.
Pamatujete si ještě na svůj první úlovek?
To víte, že ano, velice dobře. Svého prvního tržního kapra jsem chytil kousek pod naším domem na stavu Na Beránce a s náležitou poctou jsem ho nesl domů.
Nyní jste předsedou místního svazu rybářů, zbyde vám vůbec ještě nějaký čas na to dobrodružství u vody?
To, že nyní dělám předsedu, je vyvrcholením několika let strávených u svazu v činnostech hospodáře, vedoucího rybničního odboru a dalších. Od roku 2011–12 se věnuji svazu nejen po sportovní stránce, ale i co se týče rybochovných zařízení, chovu, organizování výlovů, nasazování našich násadových ryb do revíru. To znamená, že po dobu těch asi sedmi let šidím rodinu o společně strávený čas. Ale nejenom mně toho volného času pro chození na ryby moc nezbývá. Stejně to mají všichni ostatní oddaní rybáři, kteří pracují ve funkcích, starají se o naše rybochovná zařízení a o šestadvacet chovných revírů. Dnes jsme rádi, když popíšeme jednu stránku docházky k vodě. Byly i doby, kdy jsme je popisovali všechny.
Co vás vtáhlo do práce ve svazu? Chcete něco zlepšit, změnit?
Určitě. Lidi jsou dnes příliš vytížení ve svých profesích a nemají touhu se ve svém osobním volnu něčemu dalšímu věnovat. A byla by velká škoda, kdyby organizace po stodvacetiletém působení ve Velkém Meziříčí skomírala, nebo dokonce spěla k zániku. Je proto nutné, aby každý, kdo k ní nějaký vztah má, ze svého volného času část ukrojil a věnoval ho organizaci. Jinak není možné její chod zajistit.
Děláte to všichni dobrovolně, ve volném čase?
Ano. V minulosti jsme sice měli dva zaměstnance, později jednoho a po jeho odchodu do důchodu vše zvládáme brigádně, protože musíme šetřit peníze. Hlavně na to, aby se svaz rozvíjel, abychom mohli nakoupit nemovitosti a vyrovnat křivdy z minulých let. Takže teď to zvládáme jen s partou nadšených rybářů.
Vaše příjmy jsou hlavně z členských příspěvků a prodeje ryb?
Ano. Prodáváme pouze vánočního kapra. A pak dostáváme od hlavního spolku Moravského rybářského svazu Brno peníze na vysazení ryb pod podmínkou, že dodržujeme tzv. dekrety, které nám nařizují, jaké ryby musíme do revíru vysadit. Díky tomu, že si skoro veškeré násady ryb dokážeme odchovat sami a nemusíme je nakupovat za tržní cenu, jsme schopni nějaké peníze ušetřit a využít je pro další rozvoj organizace.
Jaké druhy vysazujete?
Krom klasiky, jako je kapr, samozřejmě i dravce – štiku, candáta. Vysazujeme též reofilní, proudomilné ryby, kam patří jelec tloušť a ostroretka stěhovavá. Dokonce i chráněné druhy – mníka jednovousého, pro nějž máme udělenou výjimku v chovu. Z lososovitých druhů od pstruha potočního, pstruha duhového, sivena amerického až po lipana. Vysazujeme i úhoře, amura a parmu.
Dostali jste teď od města dotaci 150.000 korun na opravu budovy. Jaké máte plány?
Budova byla postavena roku 1968 v akcích Z, aby měli rybáři ve Velkém Meziříčí zázemí a rybochovné sádky. Od té doby ji svaz užíval. Po revoluci se zjistilo, že tento majetek není v jeho vlastnictví. Rybářský svaz si budovu od státu nevyžádal a teprve v roce 2015 se vše řešilo formou privatizace. Nebylo správné, že nakonec rybáři museli státu zaplatit něco, co sami kdysi postavili. Po sáhodlouhých problémech je nyní budova konečně naše a my musíme řešit její havarijní stav včetně sádek. Bohužel, nejsme vlastníky přívodu vody do sádek, takže musíme majetek nějakým způsobem transformovat tak, aby nebyl omezen chov ani jakákoliv činnost spolku. Musíme objekt dostat do takového stavu, aby důstojně sloužil svému účelu a byl i vzhledem adekvátní historické hodnotě a tradici zdejšího spolku. Doufáme, že se nám to podaří. I proto jsme žádali město o peníze na zajištění statiky budovy a částečně na výměnu oken. Zbytek prací, nové rozvody vody, sociální zařízení, výměnu oken, případně opravu fasády, budeme hradit z našich vlastních rezerv. Město nám vyšlo velice vstříc a chceme za to poděkovat radě i zastupitelům. Rádi bychom, aby do konce roku byla tato investice znát. Vždyť v této budově probíhají celý leden, únor až březen dvakrát v týdnu výdeje povolenek, řeší se zde veškerá administrativa, které není málo.
Z dalších podstatných úkolů musíme řešit ještě problémy s pozemky a hlavně získat trvalé břemeno k užívání vody pro naše sádky.
Co všechno patří do pravidelné, celoroční činnosti svazu?
Ta činnost je opravdu celoroční! Na jaře začínáme s výlovy komorových rybníků, rozvozy násad, a to nejenom na sportovní revíry, ale opět k dalšímu chovu na produkčních rybnících. Než totiž ryby do našich revírů vychováme do tržní hodnoty, trvá nám to tři až čtyři roky. Snažíme se to stíhat tak, aby rybáři mohli o Velikonocích vyrazit na ryby. Dále začínáme navážet z líhní váčkové plůdky, které rozvážíme do rybochovných zařízení pod Lalůvku 2 a na sádky za rybárnu a po dalších produkčních rybnících. Pak přichází na řadu sečení kolem rybníků a korun hrází, musíme je udržovat v provozuschopném stavu. V létě objíždíme rybníky a přikrmujeme ryby. V témže období nás začne trápit nedostatek srážek, jak tomu v posledních letech bývá. Hospodaření se nám loni kvůli tomu snížilo o sedm hektarů. Některé rybníky vyschly a museli jsme v červenci přistoupit ke slovení a ryby převézt do jiných rybníků. Co se týče pstruhového odboru, tak jsme dříve na spoustě potoků odchovávali lososovitou rybu, dnes obhospodařujeme pouze jeden. Kvůli suchu musíme měřit kyslíkové deficity na rybnících a zjišťovat, jak na tom voda je a zda je rybí obsádka schopna přežít. Pstruhový revír je řeka Oslava od údolní nádrže Mostiště až po Eliášův jez v Nesměři. Na pstruhovém revíru provádíme odlov ryb elektrickým agregátem. Naposledy jsme tímto způsobem odlovovali ryby kvůli stavbě mostu u pošty a nyní i u Jelínkovy vily. Staráme se i o revíry mimopstruhové, kdy obhospodařujeme řeku Balinku a Oslavu, rovněž tři sportovní rybníky – Benetínský rybník u Oslavice a pronajatý máme rybník Nečas u Stránecké Zhoře, za ty se zasloužili pan Neužil s panem Štegnerem. Také obhospodařujeme rybník Těšík v Borech. Během léta probíhají opravy rybníků. Letos například Lalůvky 4, kde jsme přestavovali celý přepad a stavěli nový most pro pěší. Na podzim nás čeká ten největší nápor. Od začátku září do konce listopadu téměř každou sobotu lovíme někdy dva, jindy tři rybníky, do toho někdy i ve všední dny. Závěrem proběhne slovení vánočního kapra, odvoz na sádky a jeho prodej. Vydáme kolem osmnácti metráků kapra a to množství se rok od roku zvyšuje.
Kolik lidí se na této celoroční práci aktivně podílí?
Těch, kteří svazu věnují opravdu každodenní činnost, je zhruba šest. Na všech jmenovaných celoročních činnostech se pak podílí dohromady třicet lidí. Třeba na výlovech někteří naši členové pracují už čtyřicet let – jako například Ota Šandera, Petr Pavlas, Vlasta Zapletal, z dalších pak Standa Chytka, Petr Chytka, Libor Vala, Jarda Hladík a Libor Kadlík. Nebo třeba pan Dostál, ten nám pomáhá i ve svých 78 letech. U pstruhařů je to Luboš Klimeš a Mirek Janák. Bez nich by to nešlo. Opíráme se o tyhle chlapy v letech a jsme jim za tuto činnost vděční. O dobrou propagaci naší činnosti se stará Bohumír Machát, o mládež již téměř 50 let Karel Veselý. Moc bych si přál, aby na tuto jejich tradici navázali další, kteří budou pokračovat v tom, co oni započali. Pevně věřím, že mladých bude přibývat.
Stále se najdou děti, které se chtějí stát rybáři?
Ano, je jich však méně, než kdysi. Doba s sebou dnes nese jiná lákadla, která jsou pro děti mnohdy mocnější. Ale sám vidím na svých synech, že pokud dětem roušku přírody poodhalíte, tak v tom najdou obrovskou zálibu. A není to jen v rybářství, děláme společně i myslivost a vidím, že pro syny to má obrovský přínos. Příroda je sice někdy krutá, ale je spravedlivá. A právě to dětem do života přináší větší rozhled a doufám, že je to i formuje.
Co říkáte na dnešní trend – chyť a pusť?
Doba se mění a myslím, že tahle současná tendence rybu chytit a zase pustit do vody je správná. Ale na druhou stranu ryba kolem dvou kil, kterou vysazujeme, je určená k tomu, aby si s ní rybáři obohatili svůj jídelníček. Není dobré prosazovat pouze jednu variantu. Rybáři by to měli zhodnotit sami. Když chytnou rybu, která se dožila úctyhodného věku a rozměrů, je správné ji pustit, aby obohatila ojedinělým zážitkem i dalšího rybáře.
Už jste zmínil, že vás trápí sucho na rybnících. Jaká je kvalita vody v řekách?
Určitě se kvalita vody v řekách změnila, je velice dobrá. Chemické znečištění se podařilo eliminovat. Ale řeky se naopak zabahňují. Dřív byly plné tůní, dnes ve stavových objektech dochází k obrovskému nánosu a eutrofizaci, hlavně vlivem způsobu zemědělství. Způsob zemědělství není devastující jen pro rybáře, ale i pro myslivce a pro nás pro všechny. Ruku v ruce s tím přichází sucho, kdy se snižují hladiny toků. Prostoru pro rybí obsádku je čím dál míň. Podívejte se na řeku Balinku, ta je v letních měsících skoro neprůtočná. Když k tomu připočteme rybožravé predátory, vydry, kormorána, a jejich chránění státem. Tak jsou úseky řek, které mohou být bez rybí obsádky. Já nemám nic proti vydře, ale všechno by mělo být v nějaké rovnováze. Obrovské škody na řekách a rybnících nadělá i bobr svými stavbami. Je na zvážení, zda je jejich početní stav v normě.
Co je pro rybáře za jejich dobrovolnou činnost tou největší odměnou?
Když popustíme rybník a při prvním zátahu sítí zjistíme, že máme rybu pěkně narostlou, zdravou a jsme schopni nasadit ji do povodí pro sportovní rybáře. Největší odměnou je pro nás také, když i od řadových členů, kteří ani nevědí, kolik energie a potu nás tato činnost stála, slyšíme pochvalu, nebo vidíme aspoň pochvalné gesto.
Martina Strnadová
