Je těžší fotit srnu než lva
Zveřejněno 11. 5. 2018 8:00
„Šel jsem s lovci a stal se jedním z nich. Jsem stejně vzrušen, když se blíží zvěř a s ní vrcholná chvíle, kdy lovec proti ní stojí se zbraní v ruce. Ale mou zbraní není lovecká puška, jen fotografický přístroj. A zvěř, na kterou zacílím, neklesne k zemi, ale žije novým životem v mých fotografiích,“ cituje slova jednoho z našich největších fotografů přírody Slávy Štochla Antonín Havlát a dodává: „Stejně to cítím i já.“
Antonín Havlát je velkomeziříčský fotograf a znalec české přírody, ale také třeba i muzikant. Je členem Klubu fotografů přírody. Jeho snímky byly oceněny například v celostátní soutěži Zlatý jelen Slávy Štochla (2. místo) či Uměleckou cenou Českomoravské myslivecké jednoty.
Co je na fotografování přírody to nejtěžší?
Dostat se k fotografovanému objektu co nejblíž. A k tomu je potřeba mít dobré světlo.
Co všechno by měl fotograf přírody znát a mít?
Určitě by měl znát něco o životě živočicha nebo rostliny, které jde fotit, protože bez toho by se těžko obešel. A rozhodně je potřebná dobrá technika, alespoň nějaký teleobjektiv, protože Ljubitělem srnce nevyfotíte.
Ani při troše štěstí?
Při troše štěstí ano, pokud se k němu dostanete na dva metry.
Takže kdybyste to měl seřadit od nejdůležitějšího?
Co se týká kvality fotografií, tak na první místo bych dal fotografickou techniku. Ta jde v poslední době hodně dopředu i konkurence fotografů je čím dál větší. Takže fotka musí být technicky perfektní. A člověk pochopitelně musí mít přírodu rád, bez toho to nejde.
Dřív nebyla technika tak dostupná jako dnes. Čím jste začal fotit vy?
Můj první foťák byl Efekta, takový lepší Pionýr. A moje první fotka byla velbloud v ZOO v Brně, který mě ještě ke všemu popliva
l. Bylo mi možná tak osm let. Potom na lesnické fakultě jsem poznal dva kamarády, kteří fotili zvěř. Jezdili jsme do Tater, na Pálavu. Jenže v té době jsem měl Ljubitěla, takže jsem spíš fotil je, jak oni fotí. A až na vojně jsem si koupil zrcadlovku Zenit, potom jsem přešel na Prakticu a k ní jsem si pořídil pětistovku teleobjektiv. Začal jsem chodit do Fotoklubu Vysočina ve Velkém Meziříčí, který vedl Zdeněk Procházka. Ten fotil v oboře zvěř a obecně přírodu, brával mě s sebou a mě to naplno chytlo. Tak jsem si pořídil 6x6 Pentagonsix, Praktisix, k tomu nějaké objektivy. Nebyl to sice žádný zázrak, ale fotili tím i Sláva Štochl a Honza Rys, vyhlášení fotografové přírody. Na zahraniční techniku jsme tehdy neměli.
Ve srovnání s tím, co máte dnes, jak hodnotíte ty staré fotky?
Mám spoustu dobrých starých fotek, černobílých pochopitelně, protože barva byla ještě v plenkách. A hlavně hrozně rád vzpomínám na ty hodiny a hodiny strávené v temné komoře, protože tam člověk tvořil. Ještě mohl fotku ovlivnit. Dneska to programy na úpravu fotek dělají za nás, i když člověk může vstoupit i do procesu vyvolávání, ale je to jiné. Fotokomora, to bylo magické místo, kde byla cítit vývojka a ustalovač. Měl jsem žluté prsty od chemikálií, sami jsme si míchali vývojky a mezi sebou jsme si vyměňovali poznatky, převyvolávali jsme fotky teplou vývojkou, nadržovali rohy, abychom ovlivnili, kde bude fotka tmavší. V tom bylo kouzlo černobílé fotografie. Však z té doby si nejvíc cením jedné své fotografie jelenů v kališti.
Specializujete se ve fotografii přírody postupem času na něco konkrétního?
Dřív jsem fotil všechno, co mi přišlo před objektiv, to je fakt. Ale v poslední době velice rád fotím makro. Kdo makru propadne, je to na celý život. Je v něm tolik možností. Nepřeberná škála hmyzu má v sobě tolik krásy. Tam je vidět boj v přírodě. Včela, když letí na květ, netuší, že na něm sedí pavouk – běžník kopretinový, který na sebe dokáže vzít barvu toho květu. A díky tomu má potravu. Každou vteřinu se tohle v přírodě děje. Na jedné straně je hladový živočich a na druhé jeho oběd nebo večeře. To člověk normálně nevnímá, protože to nevidí. Proto doporučuji vzít si s sebou do přírody dalekohled a zvětšovací sklo. A uvidíte, co dravosti v přírodě je. Ta nezná dobro a zlo. Zákon přírody je o přežití.
A zase jsme u techniky.
Samozřejmě, na makro potřebujete speciální objektivy. Značkové makro objektivy jsou dost drahé, ale dá se to obejít. Vyrobil jsem si perfektní makro objektiv ze dvou starých objektivů. Nebo stačí použít předsádkovou čočku, trochu kvalitnější než brýlovou, pochopitelně.
Máte svůj oblíbený fotografický model?
Poslední dobou pavouky. Je to velmi zajímavý hmyz, jejich život je úžasný. A z velké zvěře určitě jelena, je to náš král zvířat. A z ptáků jsou to orlové, majestátní tvorové.
Zaměřujete se na českou přírodu?
Rozhodně. Vůbec mě neláká třeba Afrika.
Možná je i těžší vyfotit srnce než lva.
Stoprocentně. V Africe vás dovezou na čtyři metry od lva, který se tam líně válí se smečkou, a z auta fotíte. Zato tady u nás vyfotit plachého srnce nebo jelena, to je rozhodně mnohem těžší. Navíc těch fotek lvů, zeber nebo krokodýlů je tolik, že určitě převyšují počty dobrých fotek jelenů a srnců od nás.
Je nějaká lokalita, která vám přirostla k srdci?
Velice rád chodím do místní obory, je v ní spousta krásné zvěře. Jinak jezdím po republice. Měl jsem štěstí na dobré kamarády z fakulty, kteří dělali myslivost jako já, měli jsme společné zájmy. A pak se rozešli do praxí různě po republice a já jsem za nimi mohl jezdit například do Brd, na Příbramsko, Dobříšsko nebo Stříbrsko. Dodnes není problém se s nimi domluvit a týden strávit na lovecké chatě. To je paráda, od rána do večera v lese. Pak mám taky kamarády fotografy z Klubu fotografů přírody. Funguje mezi námi taková vzájemná ideová i fotografická spolupráce. A vůbec, často je dobré, když při některých fotografických akcích není člověk sám, ale jsou dva. Mohou se stát různé události a aspoň si pomůžou.
Laik si nejspíš představí, že fotografovat přírodu je taková pohodička, sedět si někde na slunci a čekat na srnce...
Vždycky to pohodička není. Většinou se člověk nesmí hýbat, tedy pokud nesedí v krytu. No a nesmět se hýbat třeba čtyři hodiny, ve vedru a s houfy komárů kolem. Nebo v dešti, zimě, mrazu… Měli jsme jednou jet s kamarádem fotit orly mořské na újedi na Novomlýnské nádrže. On onemocněl, tak jsem jel sám. A při cestě ke krytu jsem se propadl do ledu a těžce jsem se z něho dostával. Navíc tam nebyl ani telefonní signál. Ale nakonec to dobře dopadlo, přežil jsem to ve zdraví, řešila to flaška slivovice.
A co fotky, stály aspoň za to?
Bohužel, přiletěla jenom káňata. Pršelo, do toho sněžilo, foukalo. Orla jsem sice viděl, ale seděl 300 m daleko na ledě, snad dvě hodiny a blíž nepřiletěl. Ale to se stává. Nakonec jsem si orla mořského vyfotil tady u nás. Na Velkomeziříčsku hnízdí jeden, možná dva páry. A z toho mám velikou radost.
Takže ne vždy vynaložené úsilí odpovídá skvělým fotkám.
Nikdy to neodpovídá. Fotografování zvěře je časově náročná věc. A mezi časem a naježděnými kilometry na jedné straně a dobrými fotkami na straně druhé je velký nepoměr.
Je to i o štěstí? Stane se často, že pořídíte skvělou fotku za pár minut?
Někdy, zcela výjimečně. Je to vyloženě náhoda, která se nestává často. A je potřeba té náhodě jít hodně naproti. Znám „fotografy“, kteří chtěli být fotografové. Koupili si solidní vybavení a jeli do Jeseníků s tím, že tam vyfotí rysa. To je nápad, když tam rys není. A na Šumavě chtěli fotit kamzíky. Takže nestačí spoléhat na štěstí, musí o tom člověk zkrátka i něco vědět.
Jaká fotografie vám v poslední době udělala největší radost?
Mám radost z každé fotky, která se mi podaří. A vždycky je za ní potřeba vidět i ten zážitek. Když čekáte třetí, čtvrtý den v krytu, v mrazu a nakonec orel přiletí, to je adrenalin. A když se do fotky podaří dostat i něco navíc než jen technickou dokonalost. Když má fotka náboj a člověk, který se na ni dívá, alespoň malinko cítí tu atmosféru, kterou zažil fotograf, to je radost.
Co se v přírodě změnilo za ty desítky let, kdy ji tak zblízka pozorujete a fotíte?
No, z pohledu fotografa se nejvíc změnila technika, o tom už jsme mluvili. Hodně se změnili lidi. Dneska si někdo koupí slušný foťák, udělá s ním první slušnou fotku a hned si myslí, že mu ji někdo někde otiskne. Ale živit se teď fotografováním, zvlášť přírody, to je iluze. Je to koníček, ale na uživení to není. Lze se živit přednáškami, školeními, workshopy apod., ale ne fotkami. A z pohledu pozorovatele se hodně změnila i příroda. Sice se tady objevují druhy, které dřív vytěsnil člověk, a teď, když je začal chránit, vracejí se nazpět – například vlk, rys, vydra. Ale třeba takový zajíc. Ten potřebuje ke svému zdárnému vývoji několik druhů trav. A co na tom kukuřičném nebo řepkovém poli najde? Je jiné zemědělství, škodí hnojení… Druhů živočichů ubývá, takových druhů, o kterých se moc nemluví. Zpěvné ptactvo, hmyz, u něj je to markantní. Dřív byly na každé mezi desítky a desítky motýlů. A teď?
Kde všude mohou zájemci vaše fotografie spatřit?
Pořád jsou někde po republice putovní výstavy, kde mám i své snímky, každoročně se podílím na mysliveckém kalendáři, přispívám fotkami i texty do časopisů Naše příroda, Myslivost. Nejnověji jsme vydali s kolektivem dalších autorů knihu Prchavé okamžiky fotoaparátem od jara do zimy. A teď se hodně věnuji našim dvěma zdejším řekám Oslavě a Balince, snad z toho taky něco bude.
Martina Strnadová
