Dům si zaslouží lepší osud

Zveřejněno 9. 2. 2018 13:28

Renesanční palác na náměstí, kde bývalo luteránské gymnázium a později pivovar, se poslední dobou dostává do popředí zájmu. Současní majitelé, kteří objekt získali zpět v restituci, ho nabídli městu. A před vedením města stojí úkol řešit jeho koupi a najít pro mimořádnou historickou památku Velkého Meziříčí důstojné využití. Jednou z pěti majitelů je i Libuše Roučková, která v bývalém pivovaru strávila své dětství a uchovává si na něj krásné vzpomínky. Je přesvědčena, že objekt postavený roku 1578 by mělo vlastnit město. A pro muzeum nebo základní uměleckou školu by byl důstojným místem.

Jaké to bylo, vyrůstat v budově ze 16. století?

Já mám na dětství tady jen ty nejkrásnější vzpomínky. My, děti, jsme si tu historii tenkrát vůbec neuvědomovaly. Ač jsme žili v Brně, trávili jsme tu všichni volný čas – vánoční, velikonoční, pololetní, letní prázdniny, veškeré svátky. Naše prázdniny začínaly tím, že jsme museli jít trhat lipový květ. Dokud jsme ho nenatrhali, žádné radovánky s kamarády nebyly.

Měla jsem tu strašně moc kamarádů. Byly to děti přátel rodičů. Na ty jsem se těšila. Největší kamarádkou byla dívka, kterou nám do Mezřiče dovedla moje babička. Po válce se totiž režim škaredě postavil k moravským Charvátům. A babička nabídla, že se jedné z těch rodin ujme a dá jim ubytování v pivovaru, v domečku. Přistěhovali se sem Valterovi. Babička Valterova chodila v charvátském kroji a Anča, její vnučka, se stala naší největší kamarádkou. Provdala se tu, nyní je Motyčková. Chodívali jsme se koupat počínaje Jestřábcem, přes Palečkovy rybníky, Chlostov, Velký netínský rybník, na Jelínkovu plovárnu, na Letnou.

Hrozně jsme se sem těšili, měli jsme tu v celém širokém okolí doslova eldorádo.

Kde jste bydleli?

V horním patře pivovaru směrem do náměstí. Část budovy, která je za malým dvorkem (atriem), patřila k výrobě.

Povídejte o dědečkovi, panu Heideovi. Jak si ho pamatujete?

Strašně zajímavý člověk. Byl z dvojčat a celkem ze čtyř dětí. On byl Ladislav, jeho dvojče Vladimír a byli naprosto identičtí. Oba byli sládci. Strejček Vladimír dělal sládka v českobudějovickém pivovaře. Můj dědeček procházel postupně různými pivovary, nabíral zkušenosti. Byl i v Jevíčku, kde se seznámil s mojí babičkou, rozenou Appelovou. V Jevíčku byly tou dobou národnostní třenice, převažoval tam německý vliv. A pradědeček Appel, který tam byl c. k. poštmistrem, byl hrdý Čech. Protežoval Čechy a přitom byl v císařských službách, vyhodili ho odtud a nabídli mu poštmistrování ve Velkém Meziříčí. Takže se rodina dostala sem. Dědeček se tady brzy na to s babičkou oženil. V roce 1910 hrabě Harrach nabídl k pronájmu pivovar v bývalém luteránském gymnáziu a dědeček se díky tomu stal nájemcem. Byl jím až do roku 1935.

Takže majitelem se stal až od pětatřicátého roku?

Ano. Našli jsme různé dokumenty, předběžné smlouvy o tom, jak s hrabětem domlouval odkup, kde bude pivovar brát vodu, kde ledovat apod. A domnívám se, že až potom, co se stal majitelem, zřídil v pivovaru i restauraci. Krom toho, že byl sládek, posléze podstoupil další vzdělání, aby mohl vyrábět i sodovky. Takže v pivovaru zřídil i sodovkárnu. Dnes si tak říkáme, že v pivovaru dědeček krom toho vaření piva dělal hlavně marketing, řečeno dnešními slovy. A babička byla ekonomka, která hlídala finanční stránku podnikání.

Prostě, dědeček byl nesmírně činorodý člověk, i společensky. Byl sokolem, zpíval v Hlaholu, hrál divadlo, žádná hasičská akce se bez něj neobešla. Poskytoval koně na tahání k požárům i na různé slávy.

Měl krédo, které mi došlo až mnohem později. Jako dítě jsem ho slýchávala říkat: Úspěch nezáleží jen na spokojenosti konzumentů našeho piva a sodovek, ale taky se určuje podle toho, kolika lidem v regionu dám práci.

Pamatujete si provoz pivovaru?

Areál pivovaru zabíral prostor od řeky směrem do náměstí, ale taky za řekou. Spojoval je zastřešený dřevěný most. V budově na náměstí se vařilo pivo a dole byla pivovarská restaurace. Když se vešlo do mázhausu, hned za prosklenou stěnou byl vlevo výčep a stolky. Po pravé straně další lavice a stoly. Vedle výčepu byly dva salonky.

Za řekou pak byla přidružená výroba, tedy vše kromě varny a stoků. Bylo tam bednářství, protože pivo se distribuovalo nejen v lahvích, ale hlavně v sudech. Byli tam ustájeni koně, voli, zaparkovaná nákladní auta k rozvozu piva. S koňmi jezdil pan Janšta, pan Abeska zase s autem. Když bylo potřeba sklízet ječmen, musely všechny volné ruce nastoupit. A pro ječmen jezdil s voly pan Slabý. Bednář byl Pepek Svoboda.

Za řekou byly také pivovarské sklepy, vedly až pod silnici na Třebíčské ulici. Sloužily v prvé řadě k uchování ledu. Pro nás, děcka, bylo velkou atrakcí ledování – statní chlapi s bidly z řeky Balinky dolovali kvádry ledu. Ty se pak uchovávaly v těch sklepích až do další zimy.

A v návaznosti na sklepy byla budova s moderní linkou na umývání lahví. Myslím, že to byla dědečkova chlouba.

Mělo pivo, které dědeček vařil, nějaký název?

Vařil i dvanáctku a ta se, myslím, jmenovala Granát. To slabší pivo bylo prostě jen Velkomeziříčské pivo. Měl k němu krásné reklamní slogany: Po večeři piva džbánek podporuje dobrý spánek. Nebo: Velkomeziříčské pivečko je jako křen, pijme ho, radím vám všem.

I pivovarskou restauraci provozoval dědeček sám?

Ne. Nájemcem byl Zdeněk Pavelka, což byl bratr toho úspěšného hoteliéra Karla Pavelky.

A skončilo to, předpokládám, znárodněním…

Dědeček dlouho nevěřil, že by pivovar mohli znárodnit. Neměl totiž moc stálých zaměstnanců. Ale měl spoustu sezonních pracovních sil na žně apod. Na základě toho ho zahrnuli do znárodnění s tím, že měl víc jak padesát zaměstnanců. Takže ani nějakou dobu nevěděl, že modernizuje pivovar, který už je znárodněný. Veškeré rodinné investice do modernizace tak přišly vniveč. Rozhodnutí o tom, že je pivovar od února 1948 znárodněný, mu přišlo až v roce 1950. Dědeček měl pak brzy na to infarkt a zemřel v srpnu 1950 v Brně v nemocnici. V pivovaru pak byl ještě až do roku asi 1953 sklad piva a pak celá pivovarská historie zanikla úplně. Pivovar se z budovy luteránského gymnázia stal v roce 1653, takže se uvádí, že tam byl celkem 300 let.

Babička se pak musela hned odstěhovat?

Nějakou dobu zůstala ještě tady. A když začali z pivovaru odvážet věci, ona, jako správná účetní, si všechno zapisovala. Všichni jí říkali, paní, to je vám k ničemu. Vždyť vy od nás ani nedostanete žádný papír, že vám to bereme. Všechno vystěhovali a babička neměla žádný příjem. Bylo jí víc než šedesát. Řekli jí, že ani žádný důchod nedostane, ať se o ni postarají děti. Ona pak pracovala v uhelných skladech jako účetní. A krom toho chodívala pomáhat k pekaři, panu Šlapalovi do Komenského ulice.

A vám skončily krásné prázdniny u babičky a dědečka v Meziříčí.

Babičku sice nechali bydlet v části budovy, ale my už jsme sem za ní jezdit nemohli. Nebylo kam. A tím pádem jsme se zaměřili na Netín. Jezdili jsme tam nejprve pod stan. Pak maminka prohlásila, že už nechce lézt do stanu jako pes do boudy, tak jsme usilovali o možnost pronájmu místa, kde bychom si postavili chatu.

Moje matka už ani do Meziříčí nechtěla, nemohla projít kolem pivovaru, protože ji to bralo za srdce. Těžce to nesla. Měla v Meziříčí spoustu přátel a dozvídala se mnohé, co se s budovou děje.

Babičku pak definitivně vystěhovali v roce 1956.

Dal i vám komunistický režim nějak pocítit váš původ? Jaká byla vaše profese?

Mou profesi ovlivnily poměry, z nichž jsem pocházela. Otec učil na gymnáziu a máti byla domácí dělnicí, v Moravské ústředně navrhovala koženou galanterii a vyšívala halenky. Měla jsem o 8 let staršího bratra Jiřího. Chodil do gymnázia a byl demokrat každým coulem. Po únoru 1948 založili středoškolští a vysokoškolští studenti skupinu, která šířila Masarykovy myšlenky. Rozhazovali letáky, opisovali je, což se nesmělo. Pozatýkali je, dali do vyšetřovací vazby na Cejlu a na Příční. Bratrovi nebylo ještě 18 a jako mladistvý byl odsouzen ke 4,5 roku vězení. V roce 1951 ho poslali do dolů do Jáchymova. Zažil bití i tu nejhorší práci. Vrátil se na amnestii v roce 1955 s podlomeným zdravím. Měl rozpad tkáně, nemoc z ozáření.

A samozřejmě, když bratra zavřeli, mého otce vyhodili ze školství. Dělal pak topiče v cihelně, posléze téroval silnice. Ani máti neměla moc zakázek a otec strašně malý plat. Bývaly to kruté chvilky.

Já jsem se po gymnáziu hlásila na filozofickou fakultu, ale nedali mně doporučení, ani neodeslali mou přihlášku. Nebyla jsem tedy pozvána k přijímačkám. O mém osudu prostě rozhodla jedna komunistka, zástupkyně ředitele gymnázia. Doporučila mi, že bych se měla sbližovat s dělnickou třídou.

Mohla jsem se buď vyučit kovářkou, nebo lepit plakáty. Podařilo se mi sehnat místo kresličky v elektromontážních závodech. Udělala jsem si večerně elektroprůmyslovku. Pak jsem se ucházela o místo odborného instruktora v laboratořích na Elektrotechnické fakultě VUT. Nevzali mě. Po roce mě sami zkontaktovali, chtěli mě přijmout, jenže já tou dobou už byla těhotná. Po mateřské mě znovu oslovili a vzali mě. Nastoupila jsem tam, bavilo mě to a dělala jsem to až do důchodu. Doteď na fakultě pohostinsky působím v klubu Elektron.

Slyšela jsem, že jste zdatná elektrikářka…

Kdo to na mě prásknul? Už dávno ne.

Prý jste si na netínské chatě dělala sama elektřinu?

To je pravda, dělala jsem sama elektrické rozvody. A slyšela jste taky, že jsem spravila lokomotivu? Jednou jsme se školou cestovali vlakem do Liptovského Mikuláše spacím vozem a byla v něm šílená zima. Chtěli jsme po průvodčím, ať zapne topení. Sdělil nám, že zapnuté je ale netopí. Nechala jsem se zavést k hlavnímu vypínači a zjistila, že to je nastavené na letní provoz, přepnula jsem na zimní, začalo to topit a já najednou byla slavná. A kolegové si dělali legraci, že jsem spravila lokomotivu.

Jak říkáte, pivovaru jste se spíš vyhýbali a jezdili jste do Netína. Vy sama jste se do budovy pivovaru někdy podívala?

Pamatuji si, že jsem tam byla někdy v roce 1960 na plese nebo možná nějaké taneční zábavě. A ani jsem to svojí máti raději neřekla.

Takže jste se sem s klidem vrátili až po roce 1990?

Nešlo to tak rychle. V budově totiž proběhly nějaké přestavby na dům osvěty, který z ní potom byl. V podkroví, příčkami byly předěleny místnosti, přistavěno schodiště. A podle restitučního zákona se některé objekty, kde proběhly velké přestavby, nevydávaly. Vypadalo to chvíli, že nám ho tedy nevrátí. Ale pak ze znaleckých posudků vyplynulo, že nešlo o zásadní stavební úpravy, tudíž to restitučnímu zákonu neodporuje a vrátili nám ho. O prostor za řekou maminka se svým bratrem ani nežádali, protože měli obavy, že tam bude velká ekologická zátěž.

Dnes ideální polovinu budovy vlastní moje sestra a já a druhou polovinu naši tři bratranci Heideovi.

Proč se vlastně v roce 2001 z budovy odstěhovala ZUŠka?

My jsme v roce 2000 psali dopis na okres, pod který ZUŠka tehdy patřila, že nabízíme budovu dál k pronájmu za stejných podmínek jako dosud. Přišla nám odpověď, že to je velkorysá nabídka a děkují za ni, a pak najednou za měsíc bylo všechno jinak. Nevím, co se skutečně stalo, proč se nakonec ZUŠka odstěhovala do té budovy na Poříčí. Když jsem pak slyšela, kolik stála přestavba bývalé učňovky pro ZUŠku, říkala jsem si, že za ty peníze by měla nájem v pivovaru na další desítky a desítky let.

Co vy sama byste si přála, aby se s objektem stalo?

Osud budovy mi vůbec není lhostejný, mám k ní citový vztah, vážou mě k ní krásné vzpomínky. Já jsem už jediná, která si to z dětství pamatuje. I když nesmím zapomenout na mladší sestru Milenu. Ale abych si budovu od ostatních odkoupila, na to nemám. O její prodej se starají bratranci. Podle mého názoru, pokud to máme někomu prodat, tak městu. Kdyby se do ní vrátila ZUŠka, nebo přišlo muzeum či něco podobného, byla by to náplň hodna této historické budovy. A i pro muzeum nebo ZUŠku by to bylo neskutečně důstojné místo.

Martina Strnadová

Nápis nad portálem budovy, na který se lidé často ptají: "Kéž jest ke štěstí a zdaru. Léta Páně 1578 byl tento dům vystavěn nákladem urozené paní Aliny Berkové Meziříčské z Lomnice a na Meziříčí ku cti a slávě Boží pro šíření jeho církve a ku prospěchu křesťanské mládeže. Upevni Bože to, co jsi v nás vytvořil."