Všechny své psy si zapíšu
Zveřejněno 12. 1. 2018 12:33
Zazvoním u branky městského psího útulku a zezadu ze zahrady se vyřítí pestrá směs psů různých velikostí, barev i ras. Jsou to voříšci. Zuřivě štěkají a běží k bráně. „Ruce pryč z mříží, koušou!" volá vedoucí útulku Helena Krátká z dálky a spěchá mi otevřít. „Klid," houkne po nich, otevírá a psi jsou najednou jak vyměnění. Dostanou pochvalu a pamlsek a neudělají nic horšího, než že mi poťapou kalhoty blátem, jak mě vítají.
Helena Krátká je srovná, abychom měly klid na rozhovor. O městský psí útulek pečuje už dvacet let a letos se má čím pochlubit. Dočkala se konečně nové budovy, na kterou 270 tisíci korunami přispělo město. Nemusí tak vodit psy domů nebo jim chystat krmení ve vlastní kuchyni.
V novém objektu už byla kontrola z veterinární správy, která shledala vše v pořádku a Helenu Krátkou pochválila za kus pěkné práce pro Velké Meziříčí.
Máte vlastního psa?
Už sedmnáct let ne. Ale měla jsem vlčáka, Ketynu.
Říkám si totiž, zda by pro vás nebylo jednodušší mít jednoho svého psa místo té smečky, která tady pobíhá.
Možná, ale mně to nevadí, mám psy ráda.
Jak dlouho vedete psí útulek?
V dubnu to bylo dvacet let.
A jak jste k němu přišla?
Jednou mě oslovila paní Lenzová z rybářských potřeb s tím, že nahoře na statku jsou ztracení psi v jakémsi improvizovaném útulku, je to tam v hrozném stavu. Prý o mně ví, že mám taky psa a jestli bych se nechtěla starat i o ty opuštěné. Řekla jsem si, proč ne. Když zvládnu jednoho, zvládnu jich i víc. Tak jsem do toho šla. To jsem nevěděla, co všechno mě čeká.
Pamatujete si svoje první útulkové psy?
To víte, že jo. Byli tři, vlčáci, tedy spíš němečtí ovčáci – feny Peggy, Rita a Dona. Byly s mou Ketynou rivalky.
Máte přehled, kolik psů za těch dvacet let vaším útulkem prošlo?
Mám knížku, kam si všechno zapisuji, takže ano. Těch, kteří tu byli déle než 48 hodin, bylo šest stovek. Ty, kteří někomu utekli a majitel si pro ně třeba do hodiny přišel, nezapisuji, ale bude jich tak 180.
Neřekla jste si nikdy za tu dobu, že byste s tím sekla?
Jak kdy. Někdy možná. Když něco děláte a pak vám někdo řekne, že to děláte špatně. Nebo si někdo stěžuje, že psům nedávám nažrat, nebo že utečou. Dřív tady bylo zahradnictví, chodili sem lidi a psi dost štěkali, rušili sousedy. Stejně tak když přivezou nového psa, chvíli mu trvá, než přivykne novému prostředí a zvykne si i na mě. Prostě každý pes je jiný a jinak reaguje. Jsem strašně moc vděčná sousedům za to, že to ustáli a zvládli jsme to. Jsou tolerantní a moc jim za to děkuji.
I vy jste to zvládla. Co je u vás tím hlavním, proč jste vytrvala i přes občasné potíže?
Mám psy ráda a těch opuštěných je mi líto.
Žádná jiná zvířata vyjma psů v útulku nemáte?
Výjimečně ano. Měli jsme tady kocoura, taky kozu, veverku… dokonce i káňata, poštolky nebo ježky. Ale ty jsem předala záchranné stanici v Pavlově. Starám se o psy.
Které plemeno vy sama máte nejraději?
Německého ovčáka.
Jakým způsobem se k vám pes nejčastěji dostává?
Přiveze mi ho městská policie. Lidé psa někam vyhodí, občas i před mou bránu, nebo ho někde uvážou a nechají ho být. Pořád je lepší, když ho vyhodí u mé brány než někde u silnice, kde psa vzápětí srazí auto.
Lidé mi sem chtějí dát i takové psy, které si sami pořídí a pak je najednou z nějakého důvodu už nechtějí, třeba proto, že se rozvedou, změní bydlení, mají dítě s alergií nebo majitel umře. Také mi volají, ať si přijedu pro psa, který někde pobíhá… Ale takové psy neberu, ani pro ně nikam nejezdím. Beru ty od městské policie.
Tak v době před pěti lety, vždy kolem Vánoc a Nového roku, se sem vždy dostala spousta psů, kteří utekli vyděšení z petard. Teď, když petardy přes Vánoce město zakázalo, je to mnohem lepší.
Jaký je běžný postup při příjmu nového psa?
Nejdřív ho strážníci zkontrolují, zda nemá čip, známku nebo tetování, aby dohledali majitele. Když se jim to nepodaří, přivezou mi ho a já ho dám do karanténního kotce, kde je tak čtrnáct dní až tři neděle. Mezitím ho odbleším a odčervím, za tři týdny přijede veterinář, naočkuje ho a já ho pak už můžu dávat k adopci. Když vidím, že mu něco je, přijede veterinář samozřejmě dřív. Třeba teď jsem tu měla psa naraženého od auta a potřeboval léky proti bolesti.
Zajímají se lidé a hlásí se o adopci psů?
Ano. Lidé se přijdou sami občas podívat, nebo dávám výzvu do Velkomeziříčska, když mám psa k adopci dostatečně připraveného. Některé jedince totiž nemůžu dát hned pryč, jsou bázliví, kousaví, snažím se je tedy dát nejdřív do pořádku, aby mohli jít dál bez toho, že by třeba novému majiteli hned utekli a něco se jim stalo, nebo někomu něco udělali. Třeba Charlie byl agresivní, toho si vzal pán až po dvou letech u mě. Některé prostě musím nejdřív srovnat.
Ale za ty, které předáte novému majiteli, už pak nezodpovídáte.
To ne, ale mrzelo by mě, kdyby se něco stalo. O mnohých mám zprávy i po adopci. Noví majitelé mě informují, jak se pejskům daří, posílají mi třeba i fotky.
Podle čeho lidé psa vybírají?
Musí jim padnout do oka. Chci, aby se přišli na psa podívat osobně. Ptám se jich třeba, jestli jsou v rodině malé děti, protože vím, že některý pes se k nim vyloženě nehodí.
Jak dlouhý čas u vás pes běžně stráví?
Některý tři neděle, jiný třeba dva roky, je to různé. Jak říkám, každý je jiný.
Máte nějakého rekordmana?
Bendžin, dvakrát se mi vrátil od lidí, kteří si ho vzali. Byl tady celkem asi čtyři roky.
V jakém stavu je pes připravený k adopci?
Psychicky srovnaný a po veterinární prohlídce, odčervený, odblešený a očkovaný.
Berou si psy lidé místní nebo i zdaleka?
Místní nejvíc. Ale jeden pes šel třeba do Prahy, do Krkonoš, k Vírské přehradě, do Telče, Jihlavy, k Novému Městu…
Utkvěl vám v paměti některý ze psů svým mimořádným příběhem, krom těch prvních tří?
Třeba fenečka, která se ke mně dostala proto, že měla rakovinu. Někdo ji vyhodil. Musela jsem ji nechat uspat. To bylo hodně smutné. Divím se, že tu službu pro ni neudělali majitelé, kteří ji předtím museli mít dlouho. Ale mám i veselé zážitky. Dostala se sem březí fena. Nejdřív jsem myslela, že jí tolik chutnají granule, a ona zatím za tři dny začala rodit – devět štěňat.
Taky je pěkné, když se po čase ozvou lidé s tím, že měli ode mě pejska, vzali si ho před deseti lety, dochovali ho a chtěli by nového.
Po jakých je největší poptávka?
Lidé s malými dětmi se ptají většinou po štěňatech. Ale hodně jich chce raději aspoň ročního, aby ho nemuseli moc učit. Starého psa si vezme někdo jednou za čas. Ale zrovna letos jsem udala dvanáctiletého. Za těch dvacet let mi tu na stáří dožilo nějakých pět psů, víc ne.
Kolik psů aktuálně čítá vaše smečka?
Mám teď šest psů – Ferdu, pak tři bílé fenky, které jsem našla v krabici před bránou a dlouho trvalo, než jsem si získala jejich důvěru, jedna se pořád ještě bojí. A ještě fenu německého ovčáka a černou fenu křížence, byly spolu uvázané u stromu.
Jak si budujete kontakt s novým psem, přece jen, nevíte, co má za sebou a co od něj čekat?
Některý je povahou přátelský, přijde za vámi hned sám. S jiným je to složité. Zpočátku je zavřu do kotce. Několikrát denně za nimi chodím, dám jim jména a mluvím na ně, dávám jim pamlsky, postupně si zvykají a pomalu reagují. Poznám často, na koho byl pes fixovaný – na muže, na ženu. Je vidět, který žil doma a ne venku. Časem i poznám, jak s ním kdo zacházel. Třeba tuhle fenu nejspíš někdo mlátil klackem, protože když jsem vzala do ruky koště, začala se bát. Se psy zvyklými na obojek chodím i ven, do města, někam na vycházku. Některé vzít nemůžu, neposlouchají. Mohou být jen zavření na zahradě.
Kolikrát vás nějaký pes napadl?
Už šestkrát jsem kousnutá. Jednou jsem tady měla vlčáka a ten mě ani po dlouhé době vůbec nepustil k sobě. Měl nějaké hodně špatné zkušenosti. Za to všechno u psa může člověk. Často koušou ti, kteří jsou moc rozmazlení a chybí jim pevná ruka, nebo ti, kteří jsou ve stresu.
Máte nějaké školení coby vedoucí městského psího útulku?
Ano, mám. Městský úřad mi zaplatil týdenní v Brně.
O psí útulek se staráte ve svém volném čase, při zaměstnání?
Ano, zaměstnaná jsem v Alpě.
Čím vám město přispívá na provoz?
Od města dostávám 80 korun na den a jednoho psa. To je na krmení a režijní náklady – telefon, vodu, elektřinu… Případné veterinární ošetření platí taky město. Dostávám 1.700 Kč čistého měsíčně odměnu za svoji práci a v posledních pěti letech i 15.000 korun ročně nájem za to, že mám útulek na svém pozemku.
Teď jsem dostala 270 tisíc korun příspěvek na stavbu nového útulku, což pokrylo asi polovinu nákladů. Na základě toho mám s městem smlouvu, že se o útulek budu starat dalších patnáct let.
Jak je nový útulek zařízen?
Dřív jsem měla kotce jen venku a psy jsem musela často brát domů, třeba vykoupat, doma jsem jim chystala krmení apod.
V novém objektu už je všechno potřebné při jednom: dvanáct kotců, přijímací místnost, sprchový kout, místnost pro psa po operaci nebo po porodu, kuchyňka pro přípravu krmení, místnost na dřevo a topení, malá kancelář pro administrativu při příjmu a výdeji psa.
Jako karanténní kotce využiji ty původní, staré, které jsou venku. Aspoň se do nového útulku nezavleče nemoc.
Objekt už zkontrolovala veterinární správa a shledala vše v pořádku. Ta ostatně jezdí na kontrolu pravidelně jednou za rok.
Co na vaše aktivity a modernizaci útulku říká vaše rodina?
Myslím, že mi fandí – dcera i syn. Jsou na to zvyklí odmala. Chodívali jsme společně se psy z útulku i na cvičák. Vyrostli v tom.
Martina Strnadová
