Na mariáš nechodím
Zveřejněno 13. 12. 2017 9:32
Šestasedmdesátiletý Jan Smejkal dělá ve velkomeziříčském kostele sv. Mikuláše už sedm let kostelníka. Předtím pracoval deset let jako pastorační asistent pro technické záležitosti. Má za sebou i kurz pro spolupracovníky ve farnosti a pověření duchovního správce, aby mohl podávat sv. přijímání. Ještě předtím se podílel na opravách ve farnosti jako brigádník. Byl tedy u všech zásadních oprav kostela za poslední desítky let. „Rčení: Je tam práce jako na kostele, je pravdivé. To jsem si ověřil v praxi,“ říká s úsměvem.
Druhého prosince dostal za svoji činnost zlatou medaili sv. Cyrila a Metoděje.
Jak jste se k technické péči o zdejší kostel dostal? Jste stavař?
Kdepak, celý život jsem dělal soustružníka. Ale jako farník jsem chodil pomáhat vždycky, když byla na faře nebo kolem kostela nějaká práce. V době, kdy se začala dělat velká přestavba fary, mi páter Peňáz řekl, že se stejně kolem všeho tady motám, znám to, tak že bych se o to měl začít starat oficiálně. Bránil jsem se tehdy, že nemám žádné technické vzdělání, nejsem stavař a dělat to nemůžu. Ale on jinak nedal. Tak jsem nakonec souhlasil. Bylo to zrovna v době, kdy jsem odcházel do důchodu – na konci roku 2000. To jsem netušil, do čeho jdu. Povinností pastoračního asistenta pro technické věci bylo moc, spousta papírování a vyřizování v celém děkanství. To zahrnuje vedle Velkého Meziříčí Měřín, Netín, Bory, Radostín nad Oslavou, Pavlov, Uhřínov, Křižanov, Rudu, Heřmanov, Březí, Osovou Bítýšku, Křoví, Velkou Bíteš, Tasov, Budišov a Pyšel.
U kterých velkých oprav v děkanství jste byl?
Třeba v Budišově se za mě dělala fasáda kostela, v Březí oprava vnitřku kostela, v Křižanově odizolování kostela proti vlhkosti, nebo v Pyšelu oprava věže, střechy i fasády kostela. Z akce v Pyšelu jsem měl tenkrát obzvlášť radost, protože se nám na ni podařilo získat devadesátiprocentní dotaci.
Z nejrozsáhlejších a nejnáročnějších akcí ve Velkém Meziříčí byste jmenoval které?
Určitě přestavbu zdejší fary. A po ní začala v roce 2007 oprava fasády kostelní věže a následně celého kostela sv. Mikuláše. Starosti byly hlavně s lešením na věž. Ta je vysoká 64 metrů. Při opravě fasády věže jsme přišli zcela náhodou na to, že některé trámy ve věži jsou napadeny červotočem. Takže jsme to okamžitě začali řešit. Přijel odborník, všechny trámy posoudil a určil, které jsou natolik poškozené, že je musíme vyměnit celé. Z některých jsme měnili jenom části. A všechny jsme ošetřili proti dalšímu napadení. Využili jsme přitom právě i to lešení, které bylo postaveno kvůli fasádě.
Ty další opravy už tak náročné nebyly. V roce 2010 se v celém kostele dělala nová elektřina a výmalba vnitřních prostor. I když, i v tomto případě bylo složitější zajistit lešení, neboť malíři se potřebovali dostat do výšky 12 m. Nakonec jsme sehnali pojízdné.
Co ještě chybí?
Bylo by potřeba udělat úpravu presbytáře a dřevěných stupňů, po čase zase vymalovat. Takové spíš už jen drobnosti.
Na jednoho člověka je toho až až. Jak dlouho jste to vydržel?
No to ano, pořád jsem byl někde jinde. A v náplni práce jsem měl i dvacet procent duchovní činnosti. Takže vždycky ráno jsem šel do kostela, připravil vše na mši, při ní jsem ministroval a potom následovalo vyřizování technických záležitostí na faře, objíždění farností kvůli opravám a podobně.
Několikrát jsem s tím chtěl skončit. Už po dokončení opravy fary. Potom, když z Velkého Meziříčí odcházel páter Peňáz. Ale ten mě požádal, že by bylo dobré, kdybych ještě alespoň rok setrval s novým děkanem. Tak jsem kývl. S odchodem otce Lukáše jsem říkal to samé, že končím. No a vidíte. Zatím mi zdraví slouží, tak to dělám pořád. I když od roku 2010 už jenom jako kostelník u sv. Mikuláše.
Jaké jsou denní povinnosti kostelníka?
Pro mě to ani nejsou povinnosti, dělám tu práci zcela dobrovolně. Jako pastorační asistent jsem byl zaměstnanec Biskupství brněnského, ale teď jako kostelník už nejsem ani zaměstnanec. Je to taková moje služba farnosti a farníkům. Jsem věřící a dávno jsem si řekl, že když jsem zdravý, doma velkou činnost ani povinnosti nemám, tak pomůžu tam, kde je to třeba.
Takže jaké jsou vaše dobrovolné povinnosti?
Kostel odemykám jenom v neděli ráno. Ženy chodí před mší dřív modlit se růženec. Přijdu tedy ještě před nimi, abych nachystal vše potřebné k bohoslužbě. Ve všední dny to dělají kněží. Já ještě chodím ministrovat na pohřby a pak provádím drobné údržbářské práce v kostele.
Kdysi mě do těch drobných technických prací v kostele zasvěcoval Josef Bradáč. Dělával kostelníka, byl to moc šikovný člověk, uměl slaboproud, ale vyznal se ve všem. A po něm Jiří Vávra, ten mi taky předal mnohé zkušenosti.
Je v kostele sv. Mikuláše nějaká zajímavost nebo místo, o kterém jen tak někdo neví?
Ptávají se mě lidé, proč je nad bočním oltářem sv. Anny kalich. Ten je z doby husitské, kdy byl zdejší kostel v držení kalvinistů.
Zajímavostí také je původ nynějších zvonů. Za války byly totiž téměř všechny roztaveny. Zůstaly jen dva malé – František a umíráček. Koncem šedesátých let se odlévaly nové zvony v Martinicích u Drápelů ve stodole, kde byly v zemi připravené formy. Přijeli zvonaři a odlili pro velkomeziříčský kostel sv. Mikuláše tři nové zvony (sv. Cyril a Metoděj, Panna Maria a sv. Josef). A mimoto odlili i další zvony pro kostely po celé republice. Dohromady jich byly asi dvě stovky.
Byl jsem se pak podívat na náměstí na zavěšování nových zvonů. Dělali to hasiči kladkostrojem.
Objevil jste vy sám při práci v kostele něco nečekaného?
Žádný poklad ani nic podobného… Ale když se dělala nová elektrika, bylo třeba dostat se do rozvaděče, který je nad zákristií. Jenomže nikde nebyl žádný otvor. Nemohli jsme najít, kudy se tam dostat, ani z půdy, prostě nikde nic. Nakonec tam elektrikáři vlezli tím malým okýnkem právě nad zákristií.
A další věc – při opravě střechy jsme objevili na půdě nad lodí velkou vrstvu suti, pilin, různých úlomků cihel, kamení apod. Možná to tam nechali po přestavbách kostela v minulosti. Ostatně z půdy je na věžní zdi přesně vidět, kde bývala původní střecha kostela před jeho rozšiřováním. Myslím, že tam tu suť mohli ponechat i schválně kvůli zateplení. Nevím. Ale my jsme to pak všechno vyčistili.
Já i teď občas na půdu vylézt musím, když praskne žárovka v lustru. Ty jsou zavěšené na lanech na kladkách, takže si je spustím k podlaze, vyměním žárovku a zase vytáhnu nahoru ke klenbě.
Překvapil vás někdy nějaký návštěvník kostela třeba speciálním požadavkem?
Ničím zvláštním ne. Ale chodím do kostela i mimo bohoslužbu, právě kvůli údržbě apod. a kolikrát se až divím, kolik lidí zajde do kostela mimo mši během dne, pomodlit se. Jsou to cizí i místní, jdou nakupovat nebo něco vyřizovat a staví se v kostele. Proto je dobře, že bylo pořízeno zabezpečení, aby kostel nemusel být přes den zamčený, jako to bývá jinde. Už páter Peňáz se o jeho pořízení snažil a říkával: Na co jsou zavřené kostely? Lidé mají mít možnost si do kostela zajít, když chtějí.
Taky sem chodí spousta turistů, cizinců. Prohlížejí si kostel a památky uvnitř. Vždycky jim jdu rozsvítit. Obdivují hodně oltář a dřevěnou madonu.
S tou jsme měli v minulosti velké problémy. Je to vzácná památka, která bývala v kostele zavěšená na zdi. Jednou přijeli lidé z Prahy, že by ji chtěli zapůjčit na výstavu. Jeden z nich si ji chtěl nafotit. To v kostele ještě nebylo zabezpečení, tak řekl, že až skončí, zajde to oznámit na faru, abychom za ním mohli kostel zase zamknout. No a já jsem pak šel přes náměstí a uviděl jsem chlapíka, jak jde z kostela, sedá do auta a jede pryč. Na faru už vůbec nepřišel. Řekl jsem o tom panu děkanovi a dostali jsme strach, zda to nebyl nějaký podvodník, který by chtěl dát tip zlodějům. Tak jsme madonu odklidili. Pak byla nějaký čas na výstavě a když se nám vrátila, nevěděli jsme, co s ní. Potom už tu byl otec Lukáš a napadlo ho, že by se mohl v kostele zrušit boční vchod a ve výklenku by vzniklo pěkné místo pro madonu. Památkáři s tím problém neměli, tak jsme to zrealizovali. Nechali jsme pro ni udělat skleněnou vitrínu s osvětlením a vlastním zabezpečením a dnes ji tam mnoho lidí obdivuje.
Tady bych rád podotknul, že při všech opravách a činnostech, které jsme na kostele prováděli, se nám vždycky dobře jednalo s referenty památkové péče z radnice, ať už s paní Švecovou nebo potom s panem Dvořákem. U čeho jsem byl, vždycky se město snažilo vyjít farnosti vstříc.
Spolupracoval jste už se třemi děkany o. Peňázem, poté s o. Szendzielorzem a nyní o. Šenkyříkem. Jak se promítají osobnosti farářů do chodu farnosti?
Určitě dost zásadně. Každý jsme jinačí. Za ty roky už jsem taky vypozoroval, že i když farář určité změny nebo činnost dobře míní, lidé si to vyloží různě a leccos se jim třeba nelíbí. Jsou někteří, kteří reptají vždycky a na všechno.
Páter Peňáz například sdělil, že technické nebo stavební záležitosti mu nic neříkají a dá v tom spíš na radu druhých. Otec Lukáš, ten víc v technických věcech rozhodoval sám, i když poradit si nechal.
Říkám za sebe – nemůžu si stěžovat na žádného, se všemi jsem vycházel a vycházím dobře.
Navíc všecky faráře ohromně obdivuji za to, jak zvládají jednat s lidmi. Ti se ke kněžím utíkají, hledají u nich podporu, naloží na ně svoje starosti a oni to musí v sobě vše zpracovat, přitom jsou sami taky jen lidi.
Co máte na své dobrovolné práci nejraději?
Službu při mši. Jako kluk jsem ministroval jenom dvakrát, jednou na pohřbu a jednou na půlnoční mši v Měříně. Jinak ne. Pocházím z Pustiny a ministrovat chodili kluci z Měřína.
Takže jsem začal ministrovat až tady, vlastně ve svých šedesáti letech. Moc si toho vážím.
A chodíte jako správný kostelník taky do hospody na mariáš?
Asi nejsem správný kostelník, protože na mariáš nechodím, hrál jsem ho naposledy na vojně, a ani nechodím upíjet za oltář mešní víno.
Martina Strnadová
