Všechna dřeva jsou krásná
Zveřejněno 8. 9. 2017 10:20
Dílna i dům dvaašedesátiletého Josefa Filipa z Velkého Meziříčí jsou plné starého, krásného dřeva. Josef Filip je totiž restaurátor a konzervátor nábytku a milovník starých časů a poctivého řemesla. Je to kolem něj vidět doslova na každém kroku. Pečlivě uspořádané nářadí, metodicky srovnané myšlenky a nostalgie po mizícím světě ruční práce a neuspěchaného života.
Dočetla jsem se, že restaurátorství je multifunkční obor. Jste multifunkční člověk?
Ve své práci se setkám s řadou řemesel i oborů, jejichž postupy jsem se musel naučit a používám je, ale jako multifunkční člověk si nepřipadám. Znal jsem jednoho člověka, o kterém bych mohl něco takového říct, byl to doktor sociologie, uměl sedm jazyků a mnoho dalších věcí.
Začněme tedy vaší rodinou, dřevu se věnuje již celou řadu let.
Můj syn je pátou generací naší rodiny, která pracuje se dřevem. Stolařem byl můj praděd, pak dědeček i táta, já jsem tak nějak přirozeně pokračoval a syn také. K truhlářskému a stolařskému řemeslu jsme přidali ještě umělecké zpracování dřeva. Jinak naše rodina žije ve Velkém Meziříčí asi od roku 1890.
Připravoval jste syna už od dětství, že s vámi bude pokračovat? A jste rád, že tomu tak je?
Chodil se mnou odmala do dílny, a tak už mu to zůstalo. Zkoušel sice různé sebeuplatnění, přesto u řemesla nakonec zůstal. Jsem tomu velmi rád, velmi.
Sám jste jako kluk neměl chuť věnovat se něčemu jinému než dřevu?
Můj druhý dědeček z matčiny strany byl hajným, takže jsem také chtěl dělat hajného. Rád jsem s ním ráno chodil do lesa. Ale když jsem uvažoval, čím se nakonec vyučím, stejně mě nic jiného než stolařina nenapadlo. Vyučil jsem se truhlářem ve Znojmě, pak jsem byl zaměstnán ve Dřevoně Měřín. Při zaměstnání jsem si doplnil kurz restaurování a konzervování pro muzejní práci. Chvíli jsem působil jako restaurátor tady v muzeu na zámku. To bylo od roku 1987 do roku 1992, pak jsem si otevřel vlastní dílnu.
Takže jste rodinné řemeslo nakonec stejně trošku posunul, co říkáte?
Tatínek dělal řemeslo, stolařinu. Vyráběl i umělecké předměty, jak se tomu dnes říká. Vzhledem k tomu, že zemřel, když mi bylo čtrnáct let, mnoho jsem se od něj nenaučil. Samozřejmě jsem viděl, jak co dělá, stolařinu jsem znal, ale další věci jsem už musel studovat a zkoušet sám.
Přijde mi hezké, že i přes nepříznivé okolnosti jste pokračoval v tradici vašich předků. Zajímalo by mě, jestli si od své práce rád odpočinete a zda máte čas na nějaké své koníčky?
Moje práce je spíše mým koníčkem. Když z ní potřebuji občas vypadnout, jedu se projet na kole nebo na motorce, jedeme na výlet, na výstavu nebo na zámek. Při té příležitosti se sice podívám, jak jsou věci zpracované, taková profesionální deformace, ale moc to nehrotím. Snažím se odpočívat, nehodnotit.
Dnes je povětšinou nutnost se dál při zaměstnání vzdělávat. Platí to i pro restaurátory?
V našem oboru jsou kurzy a semináře velmi důležité. Já se ale spíše účastním setkání kolegů a přátel, při kterých mluvíme o pracovních problémech.
Jednotlivé dílny a řemeslníci si nehlídají svá výrobní tajemství?
Ne, předáváme si zkušenosti. Tajnosti dělají jen takoví, kteří nic dál předat nechtějí, nebo nemají co. Říká se, že nesdělená, nepředaná vědomost či dovednost vlastně neexistuje. Vědomosti a zkušenosti je třeba předávat.
Vy také učíte ve škole pro restaurátory v Brně.
Ano, i když se v průběhu času z jejího názvu slovo restaurování vytratilo a dodnes to považuji za chybu. Když byla škola založená, představoval jsem si, jak budou chodit studenti na praxi do dílen, jako je ta moje. Ovšem ukázalo se, že si někteří mí kolegové moc nepřejí vychovávat konkurenci – bohužel. Nicméně učit je radost. Už proto, jak je možné sledovat dnešní studenty, kteří umí pracovat na internetu a najít si za našeho mládí nedostupné zdroje a prameny. Naopak od nás mohou získat kontakty a zkušenosti, tudíž považuji výuku za jaksi oboustrannou.
Je zájem o restaurátorství? Co vaše studenty na školu přivádí?
Zájem studenti mají, i když jich máme méně než dříve. Pokles není daný nezájmem, ale tím, že dospívají slabší porevoluční ročníky. Někteří z nich jsou z řemeslnických rodin, jiní studují vysokou školu po maturitě, architekturu nebo design nábytku, ale zjistí, že je to nebaví. Že chtějí pracovat rukama.
Pro budoucí život je podle mě nejlepší vyučit se řemeslu a pak jít dál. V tomto se mi líbí systém francouzské prestižní školy École Boulle. Tam si žáci nejdříve navzájem vyrobí nástroje, kterých si tím pádem více váží. Až se vyučí, tak postupují na úroveň naší střední školy. Zde se výuka dělí na stará řemesla a na moderní technologie. Z téhle části studia je titul inženýr. A pokud chtějí jít ještě dál, do hloubky, následuje vysoká škola a další titul diplomovaný inženýr. Zabývají se podrobnějšími detaily materiálů, technologií, průzkumy. Líbí se mi kontinuita toho systému. Protože člověk může v každém okamžiku skončit, ale už zná řemeslo, může se živit prací.
Vraťme se teď ke dřevu, máte mezi dřevinami svého favorita?
Všechna dřeva jsou krásná, všechna hezky voní.
Opravdu nenajdete své nejoblíbenější? Pro někoho je to třeba lípa...
To je velice specifické. Když se restaurují staré věci, musíme používat původní materiály. Když naopak vyrábím nový kousek, používám dřeviny tak, aby to bylo pohledově pěkné a účelné. Líbí se mi mahagon, jilm, ale to jsou dřeviny, které jsou běžné. Důležité je, jaký účel má daná věc plnit.
Kdybyste chtěl vyrobit například židli, tak sáhnete po čem?
Po buku, to je první volba. Ale často dělávám i z ořechu a třešní. Třešeň je moc hezká, mám v plánu si z ní udělat židle. Ale nejčastěji se na běžný sedací nábytek používá bukové dřevo, je nejdostupnější a nejlacinější. Ovšem třeba právě třešeň je daleko krásnější, nábytek je pak o třídu výš.
To mi přijde jako zajímavá volba, ale dá se u nás sehnat vůbec větší strom?
Není problém sehnat dřevo z osmdesátiletého stromu, což je tak životnost třešně, a s průměrem kmene něco kolem půl metru, podle toho, kde roste. Na řezbu je lepší samozřejmě lipové dřevo. Dá se použít i ořech, hrušeň nebo zimostráz, ale lipové je nejsnáze opracovatelné. Bylo používané na nádobí, které se dělalo na krátkodobé použití.
Každé dřevo je vhodnější na něco jiného. Jde o to, jak je pružné, tvrdé, ohýbatelné. Na ohýbaný nábytek nemůžete například použít lípu, ale většinou se používá buk, dá se ohnout i palisandr.
Bavili jsme se o restaurování a renovaci. Je mezi těmi pojmy nějaký rozdíl?
Konzervace je zakonzervování stavu tak, aby nepokračovala degradace materiálu jako takového. Vyčistí se, napustí proti dřevokaznému hmyzu, ošetří proti houbám a plísním. A konzervace je základ, pak se postupuje dál. Zůstanou při ní zachované stopy stáří.
Renovace znamená, že věc spravíte úplně komplet, že zůstane základ starého nábytku, ale už se může použít jiné kování a jiná povrchová úprava.
Restaurování je pak takový vyšší stupeň péče. Můžete smýt třeba jen špínu, doplnit chybějící části a obnovit povrchovou úpravu. Zajistit funkčnost, například u židle, aby se nekolíbala, nerozklížila. Oproti renovaci, po které ani odborník nemusí poznat, která část je nebo není původní, a laik by to neměl poznat vůbec, si restaurovaný nábytek nese svého ducha.
Odkud čerpáte postupy, které používáte?
Z literatury, ze zkušeností, z ústního předávání. Některé receptury jsou známější, některé méně. Ale rodinné, tajné receptury nemáme, nesnažíme se nic tajit. To by podle mě nemělo smysl.
Pokud jsou s kým sdílet. Zmínil jste, že žáků máte méně, je obecně i méně řemeslníků?
Mám pocit, že řemesla se ztrácí. Nejen to naše, všechna. Zajímal jsem se například o práci na Třebechovickém betlému a pohyblivém betlému z Třebíče. Přitom jsem se seznámil s betlémáři, kteří mě od té doby pravidelně zvou na svá setkání. To je mimochodem pro mě moc zajímavé - povídat si s nimi a dozvídat se, jak to nebo ono udělali, proč jsou kola právě takhle, proč určité řemeny kloužou a proč ostatní ne, zda je to povrchovou úpravou nebo něčím jiným. A právě na těchto setkáních je vidět, jak i betlémářů stále ubývá.
Chtěl jsem se také jednou naučit takovou speciální věc, odřezávat dlátem a závity na soustruhu. V republice jsem ale vypátral jen jednoho soustružníka na dřevo, který se soustružení dřeva vyučil, bohužel je už starý pán. Něco si vysoustružím, ale speciality zkrátka neumím a ani nevím, kdo by je dnes uměl naučit. Občas se podívám na všelijaká videa na YouTube, ovšem člověk spíš potřebuje slyšet, drž to takhle, jinak, s tímhle sklonem. Bez takového přímého, osobního vedení se člověk učí těžce.
Má podle vás vliv na řemeslnou výrobu i dovoz levných věcí z ciziny?
Ano, to určitě. Ruční práce je velmi drahá a řemeslné výrobky jsou tak pro běžného člověka stále nedostupnější. Řemeslných výrobků a řemeslníků tak ubývá a jsou pak ještě vzácnější. S tím se pojí také postupné zapomínání kdysi běžných postupů, které zmiňuji. Ve Francii tenhle úpadek řemesel řešili tak, že v Paříži v roce 1868 založili školu, o které jsem už mluvil. U nás je situace obdobná. Před dvaceti lety jsme měli ve škole studenty, kteří chtěli a uměli. Dnešní studenti chtějí, ale už si neumějí věc třeba nakreslit, dobře zvolit technologii a vyrobit. V době, kdy si člověk nemohl vše koupit, kvetlo u nás kutilství a drobné domácí řemeslnictví předávané z otce na syna. Stavěly se chalupy, opravovala auta a děti byly při tom, pomáhaly a učily se. Dnes už tomu tak není. Věřím, že lidé řemesla zase objeví, ovšem ještě to chvíli potrvá a doufám, že je k tomu nepřinutí vnější nepříznivé okolnosti, ale naopak zájem a láska k poctivé práci.
Kdysi jsem dostal k Vánocům kazetu, na kterou mi chtěl dárce dát vyrýt své jméno. Nemohl ale najít rytce, který by to uměl. Strojem to totiž nešlo, povrch byl bombírovaný – vyklenutý. Vzal jsem tedy kazetu do Brna jednomu starému rytci, který už také nežije. Než jsem vykouřil cigaretu, napsal si nápis na papír, díval se přitom na předlohu a pak to vyryl na jeden zátah. Stálo to celé padesát korun. A tenhle starý mistr řemeslník také zemřel, aniž vychoval nástupce.
Pořizují si lidé v současné době starožitný, renovovaný nábytek?
Spíš si nechávají opravit třeba nábytek po babičce. My jim poradíme, jak zachovat ducha těchto věcí. A pak přicházejí sběratelé, kteří zvyšují hodnotu svých věcí. Když si koupíte v obchoďáku levnou ložnici, budete ji muset po deseti letech vyměnit, protože dřevotříska se restaurovat prakticky nedá. Nábytek po babičce z roku 1880 nebo 1910 může při správné péči sloužit dalších sto let.
Už v likérníku z roku 1936 bylo ovšem použito linoleum, které nebylo příliš kvalitní, rozpadalo se, a to jsme pak museli hodně pátrat a zkoumat, jak je opravit a zakonzervovat. Soudobé materiály snad ani kvůli degradaci a rozpadání se samotné hmoty restaurovatelné podle mne nejsou. Je to škoda, protože i v nových věcech je vložena energie, která jejich vyhozením přijde vniveč.
Při vaší práci zvládáte všechna potřebná řemesla?
To rozhodně ne, spolupracujeme s mnoha řemeslníky. Například k restaurování císařského vagonu, ve kterém jezdil i prezident Masaryk, byli kromě nás přizvaní i čalouníci, restaurátoři textilu, kovotepci, mramoráři i elektrikáři. Všichni museli spolupracovat. Já sice pozlatit umím, ale nemůžu z časových důvodů dělat všechno. Zlatníci mají praxi, rutinu. Stejně tak rytci. Do perletě si umím vyrýt, ale když je toho víc, zakázku zadám. Nyní třeba spolupracujeme v Polné s kovářem, protože děláme dveře do kostela. Ale nejsou to jen řemesla. Do procesu vstupují i laboratoře, uděláme nábrusy a potřebujeme přesnou analýzu použitých materiálů. Naši předchůdci uměli věci vyrábět jednoduše, my je teď velmi složitě opravujeme.
Používáte k restaurování nějakou chemii?
Dnes se už chemie používat moc nesmí, maximálně v přípravcích na dřevokazný hmyz. Jinak je vše přírodní. Musíme používat respirátory, protože ve starém nábytku jsou zbytky spor hub a plísní, které dokážou způsobit člověku vážné potíže nebo onemocnění.
A stroje, jsou potřeba speciální zařízení?
V dílně samozřejmě máme klasické truhlářské stroje, ale máme je spíš k vyrábění nových věcí. K vlastní renovaci povětšinou nic takového není potřeba. Takže převažují truhlářské nástroje, dláto, hoblík, pilka, škrabka. To spíše přípravky mohou být svým složením speciální, nebo si vyrábíme různé speciální držáky.
Co trvá déle, výroba repliky nebo renovace originálu?
To záleží na druhu nábytku, když jde o jednoduchý kus, je výroba rychlejší. Ale u složitějších intarzovaných ploch je samozřejmě delší a pracnější.
Baví vás nějaká část pracovního postupu víc než ostatní?
Baví mě všechno. Ale když pracujete na velké zakázce a děláte ji měsíc, dva nebo i déle, je to dlouhé. Krátké práce mě baví víc, nejsou sériové, různorodě se střídají. A pak mechanické věci, třeba převody u betlémů, aby se figurky správně hýbaly.
Jaký je váš běžný pracovní den?
Ráno vstanu někdy mezi půl pátou a pátou, pak dlouho snídám, v šest jdu do dílny. Jsem tam do dvanácti, poté jdu na oběd, hodinu odpočívám. To mi doporučil lékař kvůli zádům a teď už jsem si tak zvykl, že když neodpočívám, chybí mi to. Vrátím se do dílny a asi do večera pracuji.
Pracoval jste pro meziříčské muzeum a kostel. Jak práce probíhaly?
Pro kostel jsme restaurovali oltář Božího hrobu. Byl napaden dřevokazným hmyzem, opravovali jsme povrchovou úpravu a čistili všechny části. To znamená, že jsme oltář úplně rozebrali, napustili přípravkem proti hmyzu, vyčistili a znovu původní technologií sklížili. K úpravě povrchu jsme pak ke spolupráci přizvali malíře, kteří mají licenci na polychromové úpravy. Celkově to celé trvalo asi tři měsíce.
Pro muzeum jsme dělali pár věcí na výstavy, podstavec k biedermeierskému sekretáři, sekretář, restaurovali jsme biedermeierské židle a novorokokovou sedací garnituru. U židlí jsme zpevňovali konstrukci, která se rozkližovala, vyčistili a obnovili povrchovou úpravu politurou. Aby se zachovala původní potahová látka, musela na ni restaurátorka textilu nažehlit zpevňovací tyl. Na běžné používání nejsou, ale vypadají autenticky.
Chystáte se vůbec někdy do důchodu? Už víte, čím si budete krátit čas?
Dokud budu moct pracovat, tak do důchodu nepůjdu. A kdybych musel, stejně se budu bavit prací. Synovi jsem začal vyrábět nástroje, aby mu hezky seděly v ruce. Občas nějaký vyložím perletí, aby to i pěkně vypadalo, zatím ode mne má pilku, hoblík, pokosník a v současné době dodělávám ponk. Práce se vždycky naštěstí najde.
Jitka Kočí
