Zámek nám voní jako domov
Zveřejněno 13. 7. 2017 11:00
Jan Postatzky-Lichtenstein je spolumajitelem velkomeziříčského zámku. Jako desetiletý chlapec odejel v roce 1948 z tehdejšího Československa a do republiky se vrátil až po více než čtyřiceti letech. Jeho čeština tak není dokonalá a o svém zámku mluví jako o ohromné boudě. Ta se teď pyšní unikátem v podobě fresek z roku kolem 1300, který obohacuje české kulturní dědictví.
Zámek opravujete už víc než pětadvacet let. Bylo pro vás objevení fresek v bývalém rytířském sále tím největším překvapením?
Od začátku jsme věděli, že tam nějaké fresky jsou. Byly vidět nohy koně. Ale jaké jsou skutečně, to jsme netušili. Bylo to pro nás velké překvapení. Navíc jsou v sále, kde dědeček míval koupelnu pro služebnictvo.
Čekali jste, že budou tak staré, cenné a unikátní?
Vůbec. Ty kousky, které byly vidět, mohly pocházet z doby až po roce 1500 nebo i z pozdější. Když se ukázalo, jak cenné fresky jsou, šla s nimi nahoru i hodnota celého zámku. Je to až neuvěřitelné. Stoprocentně je to to největší překvapení, které nám zámek připravil.
Restaurátoři postupně odkryli příběh sv. Markéty, rytířský souboj datovaný někdy kolem roku 1300 a taky znak pánů z Meziříčí, který je nejstarším vyobrazením znaku města Velké Meziříčí – někdy z období 1260–1280, možná i z doby dřívější, což odborníci poznali podle typu písma.
Jak dlouho restaurování trvalo?
Pan Knorr, restaurátor, už před lety odkryl zkušebně pár malých kousků fresek. A už tehdy řekl, že to bude něco velice důležitého. Ale restaurování jsme odkládali, protože byly přednější opravy zámku, které bylo třeba udělat dřív. Až pan starosta nás před dvěma lety vybídl, abychom se do toho pustili, neboť jde o unikát i pro město. Souhlasili jsme. K restaurování fresek nastoupil několikačlenný tým, který zde pracoval od dubna do prosince 2016.
Ale asi nešlo o nejnákladnější práce, které jste až dosud na zámku v rámci oprav udělali?
Ne, to vůbec ne. A podle mého názoru, na to, jak významná věc to nakonec je, to bylo velice levné. Vždyť fresky ze třináctého století v domě, to nemá každý.
Samotné restaurátorské práce stály asi dva miliony korun. Na fresky nám přispělo město, další práce spojené s opravou celého rytířského sálu ve stejné výši hradila naše rodina. Město k nám vždycky bylo a je velice vstřícné.
Co bylo pro vás za celou dobu oprav zámku tím nejnáročnějším?
Opravy střech. A taky jsme někdy koncem devadesátých let objevili prasklinu po celé východní stěně zámku, která se odspodu nahoru rozšiřovala. Museli jsme ji stáhnout devatenácti silnými ocelovými lany. Dalšími devíti jsme zajistili i severní stěnu. Spravit střechy, aby do objektu nezatékalo a zajistit statiku budovy, to byl základ, který bylo nutno udělat ze všeho nejdřív. Pak oprava východní stěny zámku, nechybělo mnoho, a kamenné rámy kolem oken už by opadaly. No a pak následovaly takové ty méně náročné práce.
Ale asi je pořád co dělat a vylepšovat…
No, myslím si, že když je to taková obrovská bouda, musí se opravovat pořád.
Ale je nutno také dodat, že když maminka v roce 1937 zdědila tenhle zámek, už bylo také mnohé opraveno. Dědeček udělal nové střechy, brány a spoustu dalšího. Rodiče pak měli už jenom dva roky na to, aby zřídili v zámku topení, toalety, koupelny atd. Pak přišla válka a nedělalo se nic. Po válce tatínek nechal betonem vyplnit skálu, aby zajistil zámek. No a v osmačtyřicátém jsme odjeli a už nikdo nic nedělal. Až když spadla ze zámku věž a balkon, to bylo už v době diktatury, opravili a zajistili znovu celou skálu a tím i zámek. To bylo velice důležité. Když jsme se sem pak v devadesátých letech vrátili, shledali jsme zámek v dost dobrém stavu. Samozřejmě se pak spousta problémů ukázala.
Váš zámek nepochybně dopadl lépe, než některé jiné historické objekty…
Ano, rozhodně. Jiné památky skončily smutně. Tady speciálně pan Mikulášek, tehdejší ředitel muzea, v zámku udělal neuvěřitelné věci. Mnoho cenností schoval, hlídal obrazy, skříně. Zachoval toho moc, byl to člověk znalý historie. A taky nás velice dobře přivítal poté, co jsme zámek restituovali.
Jakou nejsilnější vzpomínku na život na velkomeziříčském zámku z vašeho dětství jste si uchoval i po dobu pobytu v emigraci?
Jako děti, to jsme si tady hlavně hráli, měli jsme spoustu kamarádů, užili jsme si legrace. Jezdili jsme na kole, v zimě v parku lyžovali, na Ochranečku hráli hokej. Samé pěkné vzpomínky, nic špatného. Snad jen bratr, to si vzpomínám, měl pak v roce 1948 problémy ve škole s nějakým učitelem, který byl asi komunista. Maminka ho proto ze školy vzala a ty naše poslední dva měsíce tady už do ní nešel. To já jsem neměl žádné potíže a do školy u kostela jsem chodil až do konce.
Jaká vás čekala po návratu sem realita?
Jako dítěti se mi zdál zámek a všecko tady veliké a takovou jsem si uchovával i vzpomínku. Měl jsem strach, že až to uvidím v reálu, bude to maličké. Ale hned, jak jsem vešel do brány, uviděl jsem ohromnou boudu – maličké to rozhodně nebylo.
Zvláštní bylo, když jsme vešli dovnitř a pomalu vycházeli ty schody nahoru za bílými prosklenými dveřmi, bratr i sestra řekli to stejné, co já: Tady to pořád voní stejně, jak to vonělo, když jsme byli dětmi. Tady jsem doma. Shodli jsme se na tom všichni tři. A voní to tam stejně pořád, i teď.
Pak jsme vešli do pokojů, kde teď bydlím a dřív tam bývala porodnice, ty už se nám tolik nelíbily, byly ve špatném stavu, rozbité. Ale tam, kde fungovalo muzeum, to bylo v pořádku.
Máte třeba nějaký oblíbený příběh spojený se zámkem, který vám jako dítěti rodiče vyprávěli?
Nevím proč, ale maminka a tatínek nikdy nemluvili o tom, jak to bylo ve válce. Situace pro ně byla hrozně těžká. Museli jednat tak, aby neprovokovali Němce. Teprve až jsme se vrátili sem, maminka mi nějaké informace sdělila.
Řeknu vám, jak to bylo. My jsme odtud odjeli v roce 1948 do Rakouska a maminka prohlásila: Odteď už nebudeme mluvit česky, to všechno je za námi, teď se budeme dívat na to, co bude. Tatínek nám pak někdy vyprávěl třeba o honech, ale jinak z Meziříčí vůbec nic. Ani kamarádům jsme nesměli napsat, to by pro ně bylo nebezpečné. Takže Velké Meziříčí a celé Československo tím pro nás skončilo. Nikdy v životě jsme nepočítali s tím, že bychom se mohli vrátit.
To muselo být těžké, zejména pro vaše rodiče, že?
Ano, určitě. A pro bratra víc, než pro mě. Já jsem byl dítě, bylo mně deset a líbilo se mi to. Byli jsme rok v Itálii u tatínkova bratrance. Celý rok jsem nešel do školy. No to bylo fantastické. Pak v Chile už to bylo těžší, hlavně naučit se španělštinu.
Vaše maminka musela být silná v tom svém postoji, že se tak dokázala odříznout od domova…
Ano, to ona byla. Když jsme se potom vrátili v roce 1990, syn, manželka, maminka a já, přejeli jsme hranice u Znojma a já jsem nerozuměl česky ani slovo. A co mě zlobilo – maminka mluvila okamžitě česky jako by se nikdy nic nestalo. Mluvila perfektně, nezapomněla vůbec nic. A ještě k tomu nám řekla: Vy jste blbci, že česky nemluvíte.
Byla šťastná, že se mohla vrátit?
Přišli jsme do zámku přes ty bílé dveře a potkali jsme pána, který nás hned poznal a řekl: Paní hraběnko, tady jste doma. A ona se opravdu hned cítila doma s jistotou, že jí to tady patří. A přitom jí to samozřejmě zatím ještě nepatřilo.
Víte, oni to tady mamince vlastně vraceli třikrát. Nejprve nám to chtěli vzít v roce 1945 podle Benešových dekretů. Pak nám to zase vrátili, protože tatínek byl v odboji atd. Pak to chtěla roku 1947 komunistická strana konfiskovat ještě jednou, u soudu to nevyšlo, tak nám to zase vrátili. No a pak nám to vrátili definitivně po roce 1989.
Koho z vašich předků si nejvíc vážíte pro to, co vykonal?
Dědečka (František Harrach), který v roce 1922 optoval pro Československou republiku. On s tím začínal, pro něj existovalo jenom Československo, česká národnost… Když zabili Františka Ferdinanda v jeho autě, už tehdy viděl, že to bude veliká katastrofa a všechno se bude měnit. A když se potom rozdělilo Rakousko-Uhersko, on měl sice taky v Rakousku zámek, ale stal se Čechem a jeho děti taky. Bylo to pro něj hrozně důležité.
A pak tatínka za to, jak se choval ve válce. Musel vycházet nějakým způsobem s Němci a na druhou stranu pracoval pro odboj. To byla velice těžká situace. A nikdy o tom neřekl slovo. Jak to dělal, co ho to stálo, nic. Až po návratu maminka něco řekla a taky lidi nám o tatínkovi vyprávěli. My jsme jen něco tušili, protože na konci války jsme se schovávali několik dní v bunkru v oboře, který tam měli odbojáři. Tatínek za války vzal koně a řekl nám, že jde do lesa hlídat stromy. A přitom vozil odbojářům zásoby. Toho koně a taky našeho psa – byl to chlupatý čaučau – pak sežrali Rusi. Ale chápu to, byli strašní chudáci, neměli vůbec nic.
Jaká byla vaše maminka?
Byla silná a milovala život. A vždycky chtěla mít svoje věci tam, kde bydlela. Žila různě ve světě, ale vždycky měla ty svoje čtyři pokoje a když jste do nich vešli, cítili jste se jako na zámku.
Měli jste z ní jako děti respekt?
Myslím, že bratr a sestra víc než já. Byl jsem nejmladší, špatný ve škole, zlobil jsem. Tak pak jednou rodiče řekli, že to tak dál nejde a že půjdu pracovat. Byl jsem tedy rok zahradníkem. Naštěstí potom jsem se do školy vrátil a udělal si aspoň maturitu.
Ve Španělsku jste opravoval a stavěl domy. Hodila se vám ta zkušenost tady při opravách zámku?
Určitě ano. Taky moc dobře vím, že když stavíte dům, nikdy to pak není přesně tak, jak bylo na papíře. Vždycky se něco vyskytne, co je třeba aktuálně řešit. Dělají se chyby, to je naprosto normální.
Dlouho jste žil na jihu Evropy. Zvykal jste si tady ve Velkém Meziříčí těžko?
Vůbec ne. Sice, když jsme se sem poprvé přijeli podívat, musím říct, že to tady bylo hrozně smutné, špinavé, rozbité. Ale pak to šlo tak strašně rychle k lepšímu. A dnes ani nepoznáte, zda jste v Rakousku nebo tady. I manželka je tady ráda. Máme tady všecko jak jinde ve světě. A podívejte se na ten zámek, jak je krásný. Ale pravda, rádi jedeme do Španělska na dovolenou. Žili jsme tam čtyřicet let.
Jste pravidelným návštěvníkem Evropského festivalu filozofie. Loni jste byl hostem v diskusi o Evropské unii, neboť jste byl přítomen u toho, když se utvářelo Evropské společenství. Řekl jste, že jste Evropan. Jste tedy přesvědčeným zastáncem sjednocené Evropy?
Jsem český Evropan. Deset let jsem pracoval pro Unii, pro Evropu. Arcivévoda Otto Habsburský chtěl, aby Unie měla základ křesťanský. Křesťanské kořeny v Evropě byly důležité. To vidíme teď s islámem – pomalu už nemáme kořeny křesťanské, ale islámské. To je to nebezpečí.
Jsem pro sjednocenou Evropu, pro Evropskou unii, protože sami nemáme šanci. Evropa, to je 500 milionů lidí, z nichž nikdo nemluví za Evropu. Každý sám za sebe. Je potřeba, aby Evropa vystupovala jednotně. Spojená Evropa si může pomoci. Sám jeden neudělá nic.
Sám jste byl v emigraci. Nevnímáte dnes islámské migranty jako hrozbu?
Na festivalu v Meziříčí se kvůli tomu na mne zlobili všichni, protože jsem řekl, že musíme vzít migranty a musíme jim pomoci. Ale říkám, že to přece můžeme limitovat. Vezmeme je na pět let a až bude v Sýrii vše v pořádku, pošleme je zpět. Vždyť to nemusí být na celý život. Nikdy z nich nebudou Češi. Takže vzít, pomoct a vrátit. A oni se rádi vrátí domů, tady si nezvyknou.
Vy jste se neměl ve světě špatně, ale taky jste se rád vrátil domů. Kde to tady máte nejraději?
Pro nás všechny bylo zamilované místo Netín. Na ten jsme nikdy nezapomněli. Však proto chtěl bratr opravit varhany v tamním kostele. Netín, to pro nás byly prázdniny. V červenci a srpnu jsme tam byli na chatě, přijeli za námi bratranci, hráli jsme si tam, měli jsme lodě, byla sranda… Pořád mám rád Netín a pořád tam mám tu chatu. Zrovna včera jsem tam byl.
Martina Strnadová
