Ke včelám patří klidný člověk
Zveřejněno 11. 6. 2017 8:00
Alois Hájek z Měřína dvanáct a půl roku vedl Základní organizaci Českého svazu včelařů ve Velkém Meziříčí. Ta má 287 členů a obhospodařuje asi 3330 včelstev z celého Velkomeziříčska včetně Měřínska a Křižanovska (celkem 47 obcí). Je tedy hodně velká. Letos na jaře Alois Hájek předal předsednictví Jiřímu Oulehlovi. „Přece jen, jsou s tím starosti, a tak jsem to nechal mladším,“ říká šestaosmdesátiletý včelař. Ale svému celoživotnímu koníčku se samozřejmě věnuje nadále.
Kolik žihadel za rok dostanete?
Když řeknu do patnácti, tak je to hodně. Občas na obočí nebo na tvář, protože moc nenosím kuklu. Mně to ale nic nedělá, asi jsem vůči včelímu jedu imunní.
Kdy jste začal včelařit?
Dávno, už jako kluk, to mi mohlo být tak dvanáct třináct roků. Vzpomínám si, že se mi vyrojily včely a já jsem nebyl doma. Tatínek si sedl na židličku a hlídal mi je do té doby, než se vrátím. Měl zájem, pomáhal mi i s vybudováním včelína.
Inspiroval vás někdo z rodiny?
Ne, já jsem začínal sám. Chytlo mě to díky diskusím s kamarády, kteří doma včely měli.
Rodiče vás v tom podporovali?
Ano, tatínek i maminka. Pomáhali mi, kde to šlo. Měl jsem jejich maximální podporu.
Co všechno si musí pořídit včelař začátečník?
Základní vybavení – úl s rámečky, kuřák, kuklu, smetáček, hák na vyndávání rámečků. Na stáčení medu pak medomet, pro začátek stačí i malý, ruční. Dřív, když medomety nebyly, med se z pláství vytlačoval válečkem přes řídké plátno. No a samozřejmě včelstvo, dnes je lze pořídit tak za 1.500 až 1.800 korun.
S čím jste začínal vy?
Začínal jsem se dvěma včelstvy. Zvětšovala se mi rojením. Ale i já sám jsem toužil mít jich víc, takže jsem postupně přidával. V současné době jich mám pětadvacet.
Kolik je to zhruba jedinců?
Když je včelstvo silné, tak jedno jich má asi padesát tisíc.
A medu vám dají kolik?
Vytočím v průměru tak dvaadvacet kilo medu za sezonu. To stačí na pokrytí vlastní spotřeby a pro celou rozšířenou rodinu. A víte, co z něj mám nejradši? Říkám tomu slimed. To je med rozpuštěný ve slivovici – je to lahodné, pomáhá to při škrábání v krku a chutná to i návštěvám, hlavně ženským.
Děláte z medu ještě nějakou jinou specialitu?
Manželka peče samozřejmě perníčky. A na včelařskou výstavu, kterou pořádá naše organizace jednou za dva roky v Měříně, dělá chleba s medem – med dává přímo do těsta. Prostě to tak jednou vyzkoušela a bylo to dobré. Měla byste vidět, jak se po tom chlebu jen zapráší a musíme talíř pořád doplňovat. Chutná hlavně děckám. Je lahodný, med je v něm cítit.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi včelařením v době, kdy jste začínal, a dnes?
Tehdy tady byl mezi včelaři jen jeden druh včely. Pak se sem přivezly mírnější, neútočné z Rakouska. A ty se tady začaly rozmnožovat. Jsou snášenlivé i plodné. Matka naklade až dva tisíce vajíček za čtyřiadvacet hodin, když má k tomu dobré podmínky.
Existovala už tehdy včelařská organizace?
Ano, už tenkrát se včelaři organizovali, ale v menším měřítku. Já jsem si našel známého včelaře, ptal jsem se, učil se, přišel jsem se podívat, když vytáčel med, radil jsem se s ním, když přišly problémy.
Co dnes včely nejvíc ohrožuje?
Nejvíc je trápí varroáza – napadá je roztoč, který na nich parazituje. Bez zásahu je schopen rozmnožit se natolik, že celé včelstvo umoří. Musí se zjara bezpodmínečně léčit, i preventivně.
Pak je ohrožuje včelí mor. Ale tomu se dá předcházet – zejména důslednou hygienou včelstva. Léčitelný je těžko. Když ho včelař objeví, musí se včelstvo i úl spálit. Před lety byl tady na Velkomeziříčsku včelí mor a spálilo se při něm 106 včelstev.
Bývaly tyhle problémy i dřív?
Varroáza ne. Když se sem pak dostala, podceňovala se a nedělaly se preventivní zásahy. I dnes na ně někteří včelaři kašlou. A tak se rozšířila. A mor, ten tady možná byl, ale nemluvilo se o něm. Vzpomínám si, že jednou jsem viděl včelaře, jak vyváží úl pryč a pak ho spálil. Až po letech jsem si to dal dohromady, že to byl asi mor.
Jaké počasí včelám neprospívá?
Takové, jaké bylo letos zjara. Jeden včelař někde na Třebíčsku přišel o stovku včelstev, o třetinu toho, co má. Já jsem přišel o patero včelstev, to je taky víc než jindy. V některých letech jsem nepřišel o žádná, jinak běžně o jedno dvě včelstva. Spotřebovala totiž všechno, čím jsem je na zimu zakrmil, a zjara padla hladem. A to jsem jim dal o tři kila cukru víc než obvykle – patnáct.
Mrazy jim nevadí?
To ne. Včely se v mrazech shluknou kolem matky a dokážou přežít do jara třeba i mimo úl, zavěšené volně pod krovem. Ale potřebují se brzy zjara prolétnout, aby se tzv. vyprášily. To když se jim nepodaří třeba kvůli velkým vánicím, zachumelení úlů, tak je to chyba.
Produkci medu ovlivňuje nejvíc počasí?
Ano. Když kvetou ovocné stromy a jsou veliká sucha a vedra, nektar se rychle odpařuje a včela nic nedonese, nemá z čeho. A když je velká zima, jako třeba teď zjara mínus pět, nelétají, jsou ztuhlé. Ideální je pro ně tak patnáct až dvacet stupňů tepla.
Jak daleko včela běžně pro potravu létá?
Tři kilometry.
Kdy končí včelařům sezona?
V září. To už jsou tmavé, lesní medy. Lidé je žádají víc než světlé – třeba řepkové. Ty totiž během čtrnácti dnů až tří týdnů cukernatí, kdežto ten tmavý vydrží déle tekutý.
Co třeba včely dráždí?
Nemají rády, když si sednou na vlasy. Necítí pevno pod nohama a rozruší je to. Je dobré nosit k nim nějakou pokrývku hlavy.
Neklidné jsou taky, když má být třeba bouřka. Nebo občas vleze do úlu rejsek. Ten tam pak řádí a včely zdivočí. I sekačka je například dráždí svým hlukem.
Ale asi nepoznají svého včelaře…
Poznají. To byste se divila. Orientují se podle pachu. Tak poznají i svůj úl.
Neorientují se podle barevnosti úlů?
Ta přispívá ještě lepší orientaci, ale základ je pach.
Divila byste se, co všechno včely dokážou. Jak vysokou organizaci činnosti mají. Matka naklade vajíčko, vylíhne se nová včela a ta má za úkol krmit mladé. Za pár dní pak dělá úklid, vynáší ven z úlu mrtvolky. A teprve až tohle všechno absolvuje, trvá to tak asi dvacet dní, je jí dovoleno udělat první prolet venku a nasbírat a přinést nektar.
Vaše paní vám celou dobu napovídá, je taky včelařka?
To je moje pravá ruka. Kdybych ji neměl, tak bych všechno dělal jednou tak dlouho.
Co je na včelaření podle vás to nejlepší?
Pro mě je to zklidnění. Ke včelám musíte přijít v klidu – ne naštvaný, ne rozčilený. Nemůžete dělat rychlé pohyby. To nemají rády. Když s nimi pracuji v klidu a včela mi vlétne třeba dovnitř do včelína, sedne na sklo nebo na moje šaty, můžu ji holou rukou vzít, vynést a nic mi neudělá.
Včely z vás vaši náladu vycítí?
Ano, přesně tak.
Co říkáte na rozmáhající se včelaření ve velkých městech, na střechách vysokých budov?
Je pozitivní, že se o to lidé snaží, to jistě, ale tady u nás mají včely lepší prostředí. Ve městě navíc musí mít včelaři problém s rojením. Přijde doba, kdy se včely rojí. Mají všechny buňky v rámečcích zanešené a matka je pořád v plné síle, klade a nemá kam. Včely tedy u jednoho, dvou i tří vajíček způsobem krmení zařídí, aby se vylíhla nová mladá matka. Ta když se líhne, vydává zvláštní houkavý zvuk, který můžete ve včelíně slyšet. Vylétne ven a spousta včel letí za ní, usadí se třeba na ovocném stromě nebo pod krovem… taky to může být u sousedů, a s tím bývá potíž.
Přibývá nebo ubývá včelařů?
Byly doby, kdy jich ubývalo. Ale teď, jak stoupá cena medu, objevuje se mladých zájemců čím dál víc, že by chtěli včelařit.
Co pro to mají udělat?
Základem je přihlásit se do včelařské organizace. Je totiž dobré být v evidenci, už kvůli léčivům, veterinárním kontrolám a dalším věcem.
Máte vy svého nástupce?
Ano, mám syna. Řekl mi, tati, dej mi nějaká včelstva a já začnu taky včelařit. Ale bydlí v Brně, tak si asi umíte představit, jak to dopadlo. Zavolá mi, tati, nachystej mi prosím med, přijedu si pro něj. A to je všechno.
Martina Strnadová
