Joel Ruml: Meziříčská léta byla nejkrásnější
Zveřejněno 7. 5. 2017 8:08
Jedním z letošních hostů Evropského festivalu filozofie ve Velkém Meziříčí bude evangelický farář Joel Ruml. Žije v Praze, je seniorátním farářem pro Ústecký seniorát a administruje sbory v Libkovicích pod Řípem a v Roudnici nad Labem. Dvanáct let byl synodním seniorem Českobratrské církve evangelické a čtyři roky předsedou Ekumenické rady církví. Mnozí Velkomeziříčští jej však dobře znají z našeho města. Ve Velkém Meziříčí žil od roku 1971, kdy sem jeho otec Jiří Ruml nastoupil jako evangelický farář. Joel Ruml po něm roku 1987 farnost přebíral a působil zde dvanáct let. Zahájil tady duchovní službu ve výchovném ústavu, působil čtyři roky jako zastupitel města
.
Vracíte se občas do Velkého Meziříčí, máte příležitost?
Když jsem pozván, tak ano. Myslím si však, že když farář někde skončí, nemá se tam potom moc objevovat.
Ale přece jen, za dvanáct let jste si tady nepochybně vytvořil vazby.
Ty jsou silné. I moje žena říká, že roky ve Velkém Meziříčí byly ty nejkrásnější.
V čem? Co podstatného a milého máte s naším městem spojeno?
Byli jsme tu nejdéle – dvanáct let. A taky, sbor ve Velkém Meziříčí je mimořádný, jsou v něm všecky generace. V době, kdy jsme tu byli my, byla hodně silná generace právě v našem věku.
Sbor byl velmi činorodý. Společně svépomocí jsme opravovali Husův dům, dělali novou fasádu. Scházeli jsme se při práci, všichni byli naladěni k tomu pustit se do čehokoli; partnerství s Holanďany, letní tábory, neskutečná obětavost apod. To bylo skvělé.
A společensky – jedinečný tady byl listopad 1989 a doba potom, byla úžasná. Začalo Občanské fórum, scházeli jsme se v Husově domě. Byli jsme parta, jedno, kdo věřící, nevěřící. Pro mě to znamenalo proniknutí mezi lidi, ke kterým bych se jindy nedostal. Trvalo to dva–tři roky, ale i potom jsme se setkávali. Ta nálada ve společnosti – čekáme něco nového, začíná svoboda, demokracie, ta vzájemnost, chuť něco spolu dělat, byla silná.
Byl jste tady zakladatelem Občanského fóra, v listopadu 89 jste mluvil na kašně na náměstí. Cituji vaše slova: „Říká se, že jsme se svým národem na křižovatce dějin. A jestliže jsme na křižovatce, díváme se, kterým směrem půjdeme dál. Máme-li jít správným směrem, musíme udělat správné kroky. A já myslím, že ten nejdůležitější a nejtěžší krok, který nás čeká každého, je obnovovat své vztahy k těm, kteří nám ublížili a kvůli nimž jsme prožili všelijaká trápení...“ Stojíte si za těmito slovy dodnes?
Má řeč ještě pokračovala. Citoval jsem nějakého Chilana, který řekl, že nenávist je zbraň slabých, odpuštění je zbraň silných. Zhruba v tomto duchu jsem to rozvíjel vzhledem k odpuštění komunistům – že máme ukázat svou sílu a přiznat si, že jsme komunismu umožnili, aby se tady chytil a rozvinul. Budoucnost není v tom, že je budeme stíhat. A na tomhle principu dodnes trvám. Ale nesmí se to kamuflovat – jako že my, komunisti, se chvíli budeme tvářit pokorně, ale budeme dál pod kůží stejní, vy nám odpustíte, necháte nás být, ať si jdeme dál ve svém stylu. To je finta, kulišácká třetí cesta. I tady lze nalézt příklady takových manýrů.
Vždyť ze zemí bývalého východního bloku jedině v České republice se komunistická strana nijak nereformovala.
Protože komunisty nikdo nikdy ani neměl k tomu, aby projevili nějakou sebereflexi. Vždyť vidíte, že jejich myšlení zůstává pořád stejné. Mnozí z nich se velmi dobře zaopatřili díky svým vztahům a možnostem. Teď na mě dělají dojem, že čekají, až všichni ti investoři a Evropská unie to tady pomohou opravit a oni to pak znovu zestátní. Aby to bylo všechno dobře nastartované, aby z toho mohli další desetiletí týt.
Ale i tak říkáte, odpustit jim...
Ano, ale jednat s nimi tak, aby byli nuceni to přiznat, jak to zvorali. Přimět je, aby učinili pokání. A to se nestalo. Vznikla jakási představa, že smícháme socialismus s kapitalismem a bude to všechno jaksi bezbolestné. Ale to nejde. Odpuštění vždy bolí. U nás se stalo to, co se stalo, a pak už nebylo co odpouštět, protože nikdo o odpuštění nestál. To je celý problém.
Ve chvíli, kdy komunista řekne: ano, vyznávám se z toho, že mám krvavé ruce, že jsem kolektivizoval a účastnil se hrozného bezpráví. Prosím vás, abyste mi odpustili – to je čin, který druhá strana musí uznat. Třeba i dát šanci, aby prokázal upřímnost svého postoje.
Vstoupil jste v prvních svobodných volbách do komunální politiky a byl ve Velkém Meziříčí čtyři roky zastupitelem za OF. Od té doby jste to už víc nezopakoval?
Zdálo se mi, že už to není potřeba.
Kandidoval jsem jen v prvních volbách. Vzpomínám na první zastupitelstvo, kdy se měly volit orgány. Dostali jsme nějaké materiály a volební řád. Kde se vzal? No, v šanonech, v úřadu. Tedy produkt minula! Převzít ho automaticky? Ne. Mohli jsme si dovolit vyhodit to a začít jinak. Byly to hrozně zajímavé zkušenosti, které mě utvrzovaly v tom, že je dobře u toho být, pomoci nastavit poměry pro výchovu ke svobodě a demokracii.
Zakládal jste zde OF, byl jste aktivní v komunální politice po roce 1989. Dnes sametovou revoluci mnozí zatracují, říkají, že je to teď horší, za komunistů bylo líp, panuje blbá nálada...
Že se mnozí měli líp, to chápu. Hranice toho, co mohu a nemohu, byla velmi pohyblivá. Podle toho, kde kdo zrovna seděl, přivlastňoval si statky veřejné. Prostě se v tom dovedl otáčet. Ale to ještě neznamená, že ten život byl správný. Stejně tak to neznamená, že život teď je správný jenom proto, že je svoboda.
Skončil 89. rok, vsadilo se na mladou generaci. Podívejme se na tehdejší mladíky v politice, třeba z ODS (to se netýká situace ve Velkém Meziříčí), navenek dělali dojem ušlechtilostí a za zády velice zajímavě pamatovali na svůj prospěch. Nastavili laťku trochu divné morálky. Když se na to přišlo, vyvolalo to další choutky – teď se tam musíme dostat my, abychom si taky posloužili… Pak to vede až tak daleko, že máme místopředsedu vlády, který vám do očí říká: Nová morálka je tahle moje! A jiný představitel státu uráží a lže. Spolu se pak zhlédnou v něčem jako alternativa pravdy. To je ta nová morálka, ze které vzejde sotva co dobrého.
Jak se s tím vypořádat?
Nová doba má krásu v tom, že je plná naděje. Nemůžeme se ale zřeknout úsilí. Jestli něco máme napravit pořádně, má to zárodek v niterné obrodě a důslednosti. Vstoupili jsme do prostoru, který je zatížen minulostí a kde je potřeba velmi pečlivě nastavit principy, podle kterých jít dál. A tehdejší mix představitelů z disentu a mocných z partaje tomu bránil. Nemyslím, že situace je beznadějná, že bychom byli v loji. Myslím si, že zmatek v přístupu a očekávání vyvolala víceméně bezpáteřní politika posledních 40 let předtím.
Loni jsem byl půl roku v Německu, i tam se pořád vyrovnávají s nacismem. Rozdíl je v tom, že nacismus chtěl náboženství využít, kdežto u nás komunisti přišli s tím, že nesou nové náboženství, novou víru a tu starou je potřeba zlikvidovat. Jenomže to jejich nové náboženství nedosahovalo ani ke kotníkům toho, které usilovali vyhladit. Nastavili prostor pro bahno a teď se z toho křísíme. Není to beznadějné, ale musíme si to přiznat, že se křísíme z něčeho, co může trvat dvě generace, než znovu svoje děti naučíme věcem potřebným, důležitým, zásadním. Až po důsledně pravdivé výchově to lepší přijde s novou generací. S těmi, kterým se ale musíme poctivě věnovat jako budoucím tvůrcům lepší doby.
Letos budete hostem festivalu filosofie. Už jste jej někdy navštívil, nebo jste o něm alespoň slyšel?
Nebyl jsem na něm, ale samozřejmě jsem o něm slyšel. Byl jsem i zván, ale zatím jsem neměl čas na něj přijet, až teď.
Máte vystoupit v bloku například s Dominikem Dukou. Tématem vaší diskuse bude reformace a úloha dnešních církví. V čem přetrvává rozdělení církví v důsledku reformace roku 1517 do dnešních dnů?
Sbližování mezi protestantskými církvemi a římskokatolickou se děje, posun je zřejmý. Ještě před dvaceti třiceti lety byly vztahy v úplně jiné rovině. Ale stále je ještě celá řada věcí, které rozdělují. Nemluvím jen o Husovu učení o církvi, které papežský pontifikát kritizoval v duchu, že zbožnění člověka v té míře je nebiblické a nesprávné. Při výročí Husova upálení před dvěma lety se o jeho učení vůbec nemluvilo. Hodnocení jeho učení stále nese punc bludu a kacířství. Dotýkal se příliš kategoricky některých principů, na nichž stojí římskokatolická hierarchie a ve kterých viděl příčinu tehdejšího duchovního scestí.
Dalším tématem je Mariánský sloup v Praze (stál na Staroměstském náměstí a byl stržen r. 1918 jakožto symbol habsburské a katolické nadvlády), který obě strany vidí jinak. Debatuje se o tom, snášejí se argumenty proč ho obnovit, proč ne. Nakonec to rozhodne představenstvo města, jsou tam silné lobbistické tlaky a od větší církve jsou logicky silnější a vlivnější.
A otázka eucharistie, to je velké téma, my nemůžeme k přijímání, protože jsme stále ti oddělení bratři a nikoliv nositelé téže víry.
Jsou to témata, která stále trčí. Se zesnulým kardinálem Vlkem jsem o nich několikrát mluvil a on uznával, že jsou to věci, na které ještě teď nenazrála doba. Říkal, ano, je to tak, víme, co všechno je nedořešené, ale těšme se z toho, co už máme společné. I to je způsob – vědět, že stále je tu nějaká příčina rozdělení, která se táhne dodnes, ale zároveň jsou známky toho, že následky té příčiny se zacelují.
Co je naopak známkou sbližování?
Mnohé služby duchovních v civilním prostředí. Vojenští, vězenští kaplani, všechno je organizováno ekumenicky. A funguje to dobře. Chodím do vazební věznice na Pankráci, kde hlavním kaplanem je římskokatolický kněz a z poloviny úvazku je tam evangelická farářka. Tahle společná duchovní služba u nás je výjimečná. I v cizině to oceňují, tam vesměs probíhá paralelně podle jednotlivých denominací.
Jak do toho rozdělení a sbližování církví může zasáhnout islám valící se do Evropy?
I to vyvolává diskusi uvnitř církví. Nejen mezi protestantskou a římskokatolickou, ale i uvnitř protestantských. Zažil jsem debatu, ze které vyplývalo, že uprchlíky z muslimských zemí k nám nemáme brát. To mě zklamalo. Mně se zdá, že islám v Evropě může být Božím nástrojem k tomu, abychom my v Evropě si uvědomili, na čem stojíme a zač stojíme. A jestliže nestojíme za nic, stejně se tomu tlaku neubráníme. My si přece máme uvědomit, co si před tím islámem hájíme. Zatím však hájíme jenom svoje pohodlí a bezpečí. To je málo, a je to trapné.
Mohlo by nám to tedy pomoci uvědomit si naše pravé hodnoty?
Jestli není pozdě. Možná už v devětaosmdesátém jsme si měli uvědomit, na jakých hodnotách vybudujeme nový stát. Však od Masaryka pochází hojně citovaná věta, že národy se udržují těmi ideály, na kterých vznikly. Nechceme-li jen závistivě pokukovat po slavnějších dobách našeho národa, pak si řekněme, které kořeny jsou ty, z nichž nám teče dobrá míza.
Křesťanství dává nejucelenější směrovku pro budoucnost. Právě proto, že není soustředěna na toho, kdo křesťanství nese. Ale naopak je soustředěna na ty druhé a životní prostor, který je nám dán. O ten pečujme, o ten se starejme a ty druhé mějme v respektu nebo přímo je milujme. Pro mě je křesťanství velice silný nástroj k tomu, aby kladnou ideou bylo potlačováno všecko to záporné. A jestli se sem tlačí islám, musíme mu pomoci, aby s respektem rozuměl naší tradici. Ale musíme být na ni hrdi a ne se za ni stydět nebo se jí vysmívat.
Martina Strnadová
