No nazdar, ten je mladej
Zveřejněno 6. 4. 2017 11:48
První věta, kterou Jaroslav Mynář, jeden z nejdéle sloužících ředitelů technických služeb na Moravě a možná i v celém Česku v nové práci uslyšel. Z malé městské organizace, stojící před rozprodáním, za čtvrtstoletí vybudoval obchodní společnost s desetinásobným obratem. Meziříčáci nejsou zvyklí chválit a právem berou jako samozřejmost, že je ve městě čisto a pořádek, říká Jaroslav Mynář, dnes předseda asociace technických služeb, milovník přírody a držitel ocenění Sportovní patriot města.
Co jste chtěl dělat jako malý kluk?
Rozhodně jsem netoužil stát se popelářem. Měl jsem rád zvířata a představoval jsem si svůj život někde kolem nich. Nakonec jsem se rozhodl pro zemědělství a po velkomeziříčském gymnáziu jsem vystudoval vysokou školu zemědělskou v Brně a stal jsem se agronomem. Po vojně jsem v roce 1989 nastoupil do JZD Horka Křoví. Po revoluci došlo ale v zemědělství k útlumu a kolem roku 1992 jsem tedy začal uvažovat o změně povolání. Na jaře toho roku vyšel ve Velkomeziříčsku inzerát, že město vyhlašuje konkurs na ředitele technických služeb. Do konkursu, který byl v dubnu, jsem se přihlásil a druhého května mi volal pan starosta Krejčí, že jsem uspěl. Toto datum si pamatuji přesně, protože v tento den zemřel můj dědeček. Ráno jsem tedy dostal velmi smutnou zprávu a odpoledne mi starosta volal, že by se mnou město rádo uzavřelo smlouvu. 25. května, jsem byl uveden do funkce.
Uveden? To je něco jako inaugurován?
Byl to zvláštní pocit, protože jsem se uváděl sám. Ráno jsem přišel do areálu technických služeb na Třebíčské ulici, z radnice tam nepřišel nikdo, aby zaměstnancům jejich nového ředitele představil. Kromě Josefa Marka, který byl u výběrového řízení a Petry Vidlákové, se kterou jsme se znali ze školy, mě v technických službách nikdo neznal. Nastalo zděšení nad mým věkem, protože v sedmadvaceti jsem vypadal opravdu mladě. Paní ekonomka spráskla ruce: „No nazdar, ten je mladej.“ A odešla z kanceláře. A tím jsem se vedení technických služeb ujal.
Jak tehdy technické služby vypadaly?
Od počátku jsem nastoupil s tím, že město má záměr technické služby zrušit. S panem starostou Krejčím a místostarostou Drápelou jsme objížděli města jako je Kyjov či Žďár, kde technické služby zprivatizovali. Ani naše město nemělo zájem je provozovat. Je pravdou, že velkomeziříčské technické služby v té době měly třicet zaměstnanců, obrat zhruba 3,5 milionu korun a téměř výhradně pracovaly pro město.
Co jste pro město dělali?
Svoz odpadů a údržbu zeleně. Ovšem musím říct, že se tehdy seklo jen pár průtahů a nějaká nepřístupná místa. Sídliště a vůbec všechny zelené plochy měli občané pronajaté na sečení pro králíky, takže technické služby se o trávu prakticky nestaraly. Samozřejmě byla ještě zimní údržba, údržba komunikací, jedno sportoviště - koupaliště a hřbitovní pohřební služby. U odpadů se pouze vyvážely popelnice - neseparovalo se, neexistoval sběrný dvůr.
Nakonec ale k prodeji technických služeb nedošlo...
K obratu došlo v letech 93-94. Technické služby jsme rozhýbali, začali jsme brát i zakázky od jiných subjektů, než je město a vedení města změnilo na další existenci služeb názor. Původní záměr, že jsem byl jakýsi krizový manažer, který měl technické služby během dvou let po částech zprivatizovat a ukončit jejich činnost, se změnil a naopak jsme se začali rozrůstat.
Kam jste se rozrůstali - co jste dělali navíc?
První, co jsme dostali, byl zimní stadion, který město stavělo. Pak zavedení systému třídění odpadů, následně výstavba a provoz sběrného dvora. Přebírali jsme další sportoviště - přibyl nám fotbalový areál, tenisový areál a po výstavbě umělého povrchu u 3. základní školy jsme převzali i toto sportoviště. Město postavilo světelné semafory a dostali jsme je také. V dnešní době máme šedesát zaměstnanců a obrat přes čtyřicet milionů korun ročně.
Co je pro město lepší - mít vlastní technické služby, nebo si na práci najímat?
Podle mého názoru je vlastní firma pro město výhodnější. Město je nejen největší obchodní partner, ale zároveň vlastník a tím si může pohlídat hospodaření. Města, která se technických služeb v minulosti zbavila, například Tišnov, Mariánské Lázně, Cheb, či Ostrava je dnes postupně opět zakládají. Vlastní technické služby jsou pro městský rozpočet výhodnější a pro krizové situace - kalamity, živelné pohromy - nesrovnatelně pružnější. Případný zisk zůstává ve městě a není odveden někam do Prahy či do zahraničí, což je také velké plus.
Technické služby jsou dnes firma ve stoprocentním vlastnictví města...
Ano. Pro vývoj technických služeb byl přelomový rok 1997, kdy jsme se z příspěvkové organizace stali obchodní společností. Letos v prosinci tomu bude dvacet let. Toto rozhodnutí města se příznivě odrazilo i na struktuře našich činností. Dnes tvoří obrat s městem asi čtyřicet pět procent naší činnosti, zbytek, tedy padesát pět procent, jsou zakázky od jiných subjektů.
Jaký byl nejtěžší okamžik vaší kariéry. Řekl jste si někdy, že se na to fakt vykašlete?
Práce technických služeb znamená každodenní kontakt s občany města. Není vždy úplně jednoduché ustát některé názory. Když se něco podaří, zůstává to bez odezvy a naopak, jestliže se něco nepodaří, bývá odezva obvykle velmi, velmi rozsáhlá. Většinou se snažím vysvětlit příčiny toho, proč věci děláme tak, jak je děláme. Že by někdy nastala situace, kdy bych měl chuť se na to vybodnout, to si nevzpomínám. Na začátku jsme byl mladý a měl jsem sklony věci řešit emotivně. Dnes už vím, že síla argumentace není v hlasitosti, ale ve faktech. Opakuji, že mne nejvíc bolí neoprávněná kritika, ať už z řad obyvatel či vedení města nebo zastupitelů. Na druhou stranu jsem se vždy za těch pětadvacet let mohl o radu i zastupitelstvo opřít.
Vzpomínáte někdy na své kolegy z devadesátých let?
Na kolegy jsem měl vždy obrovské štěstí a byli mojí oporou. Na začátku samozřejmě Josef Marek a Petra Vidláková. Dále Rostislav Třeštík, který přišel z JZD Dolní Heřmanice a dnes je dlouholetým prokuristou společnosti. Důležitý pro společnost byl i příchod Blanky Kotrbové, která se stará o chod odpadového hospodářství, a Karla Vidláka, který převzal všechna sportoviště a dal do jejich provozu obrovské penzum energie. Od dob, kdy jsme provozovali koupaliště, jsme se i díky jemu stali servisní organizací pro prakticky všechny sportovní oddíly ve městě. Také František Burian, který od píky prošel většinou pracovišť technických služeb a dnes je vedoucím provozu. A mohl bych dál jmenovat mnohé ze stovek zaměstnanců, kteří za ta léta technickými službami prošli, včetně zaměstnanců městského úřadu a dalších a dalších.
Jaká byla vaše největší radost?
Určitě přestěhování do nového areálu na Karlově. Už od roku 1994 nám bylo slibováno, že se z toho starého areálu přestěhujeme. Do areálu na Třebíčské se tudíž neinvestovalo a město hledalo nové prostory. Podařilo se to až v roce 2012 a to byla pro nás obrovská radost. Technické služby konečně získaly areál, ve kterém se mohou rozvíjet. Na Třebíčské jsme se opravdu nemohli skoro hnout a navíc tam bylo všechno technicky zastaralé.
Těší mě také malé pochvaly, ale zpravidla to bývá návštěvník města odjinud, který si všimne, že je v našem městě čisto, nebo že máme hezké koupaliště, na kterém je pořádek. Meziříčáci moc zvyklí chválit nejsou, na druhou stranu mám pocit, že pořádek a čistotu oprávněně berou jako samozřejmost.
Mojí osobní radostí pak bylo to, když jsem k padesátinám dostal od sportovců ocenění Sportovní patriot města Velké Meziříčí, kterého si velice vážím.
Kromě toho, že se technické služby starají o sport ve městě, co je sport pro vás osobně?
Obrovské odreagování. Víte, městská společnost má deset tisíc zákazníků, to znamená deset tisíc rádců a tlak na nás je enormní. Mám rád všechny sporty, mnohé aktivně provozuji. Byl jsem vedoucím házenkářského týmu, v hokejovém klubu jsme dodnes členem správní rady, jsem vedoucím fotbalového A týmu mužů. Když před lety Petr Juda zahájil vzestup velkomeziříčského volejbalu, technické služby jim pořídily první dresy. Samozřejmě musím vzpomenout i práci ve sportovní komisi města, kdy jsme s tehdejším jejím předsedou a dnešním starostou Radkem Necidem nastavovali financování sportu z rozpočtu města tak, aby spravedlivý klíč myslel na všechny oddíly. Dneska nám spousta měst způsob rozdělování sportovních dotací závidí, protože oddíly nedostávají peníze podle popularity sportu, ale podle svých nákladů, počtů dětí a podobně.
Nosíte si práci domů? A kdo vám s ní doma radí?
Doma se snažím věnovat se rodině, zahradě, pejskům a sportu. Snažím se nosit si té práce domů co nejméně, ale samozřejmě to nejde vždycky. Nevím, zda mi někdy radila, ale moje žena se mnou trpělivě a s pochopením celá ta léta prošla, byla nezměrně tolerantní a chápala nejen občasné krize, ale i časovou náročnost. Uvědomuji si čím dál více, kolik obdivuhodného úsilí to stálo právě ji. Co si budeme povídat, dobré rodinné zázemí je základem pro to, aby člověk mohl dobře fungovat i ve svém povolání.
Kdo vám radí profesně?
Máme takovou asociaci - Spolek veřejně prospěšných služeb. Zpočátku mi členství v tomto spolku hodně pomohlo, protože jsem se setkával se starými zkušenými mazáky, kteří pro mě měli velmi praktické rady a účinnou pomoc. V posledních osmi letech už jsem tohoto spolku se zhruba stodvaceti členy předsedou a rady dávám mladším kolegům.
Jde o výměnu zkušeností, nebo umíte pomoci i prakticky?
Nedávno jsem například byl na konzultaci v Břeclavi, kde před lety prodali technické služby rakouské firmě. Mají s tím dnes velký problém a velmi vážně uvažují o tom, že svoje vlastní technické služby opět zřídí. Významně si dokážeme v rámci spolku pomoci při kalamitách a tak členové spolku pomáhali při povodních na Moravě i v Čechách, nebo při kalamitě ve Vysokých Tatrách.
Kde máte svoje nejoblíbenější místo? Kde to máte nejraději? Hlavně mi neříkejte, že na dvoře areálu technických služeb...
To určitě ne. Mám rád přírodu a jakmile to jen trochu jde, chodím se svými pejsky na procházku, chodím na houby a jezdíme na výlety na kolech.
Kolik těch psů máte?
Dva krátkosrsté jezevčíky, plnohodnotné členy naší domácnosti. Někdy mám dojem, že jsou pro moji ženu důležitější než já.
To se nám, chlapům po pětačtyřicítce, stává...
To je pravda, ale není se co divit. Pejsci netrpí výkyvy nálad a na rozdíl od nás chlapů to jsou dobíječi energie a tráví svůj čas doma.
Vrátím se kruhem na začátek našeho rozhovoru. Kdybyste teď, po těch letech, s těmi zkušenostmi, mohl znovu volit svoji profesi - čím byste chtěl být?
Mám opravdu výhodu v tom, že moje práce se stala i mým koníček. Kdybych měl znovu volit, stejně bych chtěl pracovat v komunální sféře. Nechtěl bych totiž být nějakým specialistou na cokoliv - komunál má nesmírně široký a pestrý záběr, a to je právě prima. Jedno vím určitě - nechtěl bych být politikem.
Proč?
Nehodím se tam. Nespravedlnost, faleš a pokrytectví mě příšerně rozhazují a po čase by mě to prostředí ubilo.
Petros Martakidis
