Chodili jsme prastarou pěšinou

Zveřejněno 2. 3. 2017 10:14

Velkomeziříčská malířka, grafička a ilustrátorka knih Lidmila Anna Dohnalová prožila celé své dětství v bývalé papírně u Tasova. Dvacet let života na samotě u řeky Oslavy v ní zanechalo silné vzpomínky. Sepsala je do knihy, kterou se chystá vydat.

„Jako dítěti mi život v papírně připadal zcela normální, ale později jsem došla k tomu, že to moje dětství úplně tak běžné nebylo,“ říká Lidmila Dohnalová, když procházíme kolem budovy, která zde stojí víc jak 450 let, a ona ukazuje místa, kam všude jako děti lezly, pěšinku, kudy chodily do Tasova do školy. Zná snad každý balvan v řece, skálu v lese. Vypráví o obětních kamenech, o zřícenině hrádku Dub, o vonných topolech, jež u cesty vysadil její tatínek, knihař a spisovatel Stanislav Vodička jako památku na Jakuba Demla, a také o letních hostech, kteří do papírny každý rok jezdívali.

Vy jste se v papírně narodila?

Narodila jsem se v Jičíně a do papírny mě rodiče přivezli jako tříměsíční miminko. Budova bývalé papírny patřila rodině Studených. My jsme u nich bydleli v nájmu. Josef Studený byl synovec Jakuba Demla. Později přešla budova na rodinu dcery Marie, provdané Horké.

V čem dnes spatřujete tu výjimečnost vašeho dětství v papírně?

Byla tam naprostá svoboda. Měli jsme volnost, chodili jsme pořád ven, kam se nám zachtělo, kolem všude krásná příroda, lesy plné hub, řeka s obrovskými balvany, po kterých se dalo přeskákat na druhou stranu…

Jak jste daleko s vaší knihou vzpomínek?

Mám ji napsanou, znovu ji teď pročítám, dělám úpravy, korektury textu. Zbývá ji přepsat na počítači a dát k vydání. Část knihy budou tvořit moje dětské vzpomínky ze života v papírně za války a pak jednotlivé další příběhy, které se vážou k tatínkovi, Jakubu Demlovi...

Jenomže krom toho nyní dělám ilustrace k novému vydání knihy Jakuba Demla Moji přátelé. Mám toho asi tak půlku a do května bych to měla dokončit a odevzdat. Takže teď nevím, co dřív. Za chvíli začne práce na zahradě. Nestíhám to. A navíc už jsem ve věku, kdy se mi někdy ani moc nechce. Ale udržují mě v kondici vycházky do přírody.

Láska k přírodě čiší i z vašich obrázků. Znáte ji asi dobře.

Docela hodně. Tatínek mě všechno začal učit už v dětství. Chodívali jsme takovou prastarou pěšinkou, zkratkou z papírny do Tasova. Vedla kousek lesem, potom přes louku… a tatínek mi celou cestu ukazoval a pojmenovával rostliny, odmala mě učil, jak se která květina, strom, pták jmenují. A pak jsem se zajímala sama, nakupovala jsem si knihy o rostlinách, o zvířatech.

Netáhlo vás tedy umělecké nebo přírodovědné vzdělání?

Tatínek byl řemeslník – knihař – a navíc kamarádil s Jakubem Demlem. Kvůli tomu jsem měla v padesátých letech špatný posudek. Nepodařilo se mi dostat se na gymnázium. Šla jsem na vyšší hospodářskou školu ve Světlé. Nebavilo mě to. Táhla mě výtvarka. Po dokončení školy jsem nastoupila do mzdové účtárny v Kablovce. To nebylo nic pro mě. Naštěstí si všimli, že pořád něco kreslím a vytvářím, tak mě přeřadili do propagace, kde jsem vydržela až do důchodu. A výtvarné vzdělání jsem si doplnila v Praze tříletým dálkovým studiem při zaměstnání, a také na různých akcích pořádaných Sdružením výtvarných umělců Vysočiny.

Na život v papírně vzpomínáte s láskou. Ale nebyli jste tam trochu osamoceni?

Odmalinka jsem kamarádila s dcerou majitelů papírny, Mařenkou, která je o tři roky mladší než já. Jsme kamarádky dodnes. Navíc do papírny každoročně jezdívali letní hosté. Nahoře v domě byla spousta pokojů. Přes léto si je pronajímali hlavně Brňáci, kteří si to mohli dovolit – zejména úřednické rodiny, stavitel, primář, herečka z divadla, baletky, operní zpěvák. Za války tam bydleli už od jara do podzimu, aby utekli z Brna. Takže tam bývala spousta dětí, někdy i dvacet. Osamoceně jsem se tedy necítila. Naopak, možná jsme si s partou dětí užívali víc než kdokoliv jiný někde ve vesnici. Byli jsme pořád venku, nic nám nevadilo…

Vzpomínám třeba na jednu herečku z Brna, která byla pravidelným hostem. Slečna Mařenka, později paní Jírová. Byla to liliputánka. Věnovala se nám, nacvičovala s námi divadlo. Rodiče nám potom udělali před papírnou pódium a my jsme měli vystoupení pro všechny.

Ale celoročně to asi taková idyla nebyla. Co třeba v zimě?

Náročné to bylo třeba s docházkou do práce. Budík byl natočený na 4 hodiny a deset minut a muselo se jít do Tasova na autobus, který vozil lidi do Medřiče. V zimě byla všude tma, plno sněhu, ale to nám, dětem, nevadilo. Taky dostat se k lékaři nebylo jednoduché. Za války byl v Tasově, ale po jeho odstěhování do Znojma byl nejbližší lékař v Budišově.

Pitnou vodu jsme nosili v kbelíku ze studánky. V zimě i na praní prádla, v létě z řeky. Pralo se v neckách na valše. Až později byl do domu zavedený vodovod.

Ale pro nás to všechno bylo normální.

Za války jste se na samotě nebáli?

Kvůli samotě ne. Spíš šlo o potraviny. Byly na lístky a bylo jich málo. Každý se tedy snažil přikoupit si něco navíc od sedláků, mouku ve mlýně. Ale tajně. Jezdila německá hospodářská kontrola a lidé měli strach, aby je někdo neudal. Taky si někteří kopali kryt v lese, aby se do něj mohli schovat, až půjde fronta. Ale nakonec ho nikdo nevyužil, protože se rozneslo, že pokud Němci najdou někoho schovaného v lese, považují ho za partyzána a na místě ho zastřelí.

A co pověst o černém psu papírenském, ta vás, děti, neděsila?

To ani ne. Ale k místu se váže ještě jiná zajímavost. Asi v devatenáctém století bydlela u papírny nějaká Filoménka, ke které jezdil jistý Hugo Schenck. Ten si vždycky namluvil nějakou bohatou ženskou, pak ji okradl o všechny cennosti a zamordoval. Ale Filoménku měl asi opravdu rád. Nakonec ho dopadli a ve Vídni ho popravili.

V době, kdy jste bydleli v papírně, měl váš tatínek Stanislav Vodička v Tasově knihařskou dílnu. V té době vzniklo jeho přátelství s Jakubem Demlem?

Ano, Deml chodíval hned vedle na poštu, často rozesílal dopisy a knihy. A vždycky se stavil vedle u tatínka. Po válce měl tatínek dílnu v lihovaru. I tam se za ním Deml téměř denně stavoval.

Jaký měli spolu vztah? Co vím, Jakub Deml nebyl mezi Tasovskými zrovna oblíbený.

Tenkrát byla taková zažitá představa o tom, jak vážně by se měl chovat pan farář. A Jakub Deml se té představě důstojného pána zcela vymykal, bavil se s těmi nejchudšími, smál se nahlas… lidem vadilo, že se nechová podle jejich představ. Ale tatínkovi vůbec, měl ho rád jako člověka.

Kvůli svému přátelství s Demlem musel S. Vodička nakonec svoji dílnu v Tasově opustit, je to pravda?

Ano, scházela se tam spousta studentů, synů ze sedláckých rodin. A lidem se to moc nelíbilo. Jednou mu pak jeden z těch studentů, který se stal v Ostravě nějakým funkcionářem, řekl: „Zruš to, nebo tě zavřou.“ Tatínek ho poslechl a odešel pracovat do Kablovky. V těch padesátých letech byla taková ošklivá doba. Sedláků a dalších pozavírali nebo vystěhovali spoustu. A ti, kteří dřív nic neměli, se najednou dostali k moci. A ta jim stoupla do hlavy.

Tatínek pak byl v Kablovce u založení folklórního horáckého souboru. Dělal v něm lidového vypravěče. Později se stal vedoucím. Soubor skončil poté, co neprošel komunistickou prověrkou. Nedostal dobré ohodnocení. Řekli, že jen tak šmrdlají a nic z toho, tak se soubor rozpadl.

Jak jste Jakuba Demla znala vy?

Každý školní den o polední přestávce jsem chodila k tatínkovi do dílny. Brala jsem si různé odřezky, papírky, malovala jsem si na ně, sestavovala z nich obrázky. A Jakub Deml tam většinou seděl u kamínek, na svojí skládací laťkové židličce (ještě ji mám doma), na kterou mu nikdo jiný nesměl sedat. Bavili se, smáli se a mně připadal jako fajn člověk.

Taky nás jednou Jakub Deml vedl k sousední vesničce, kde kvetly koniklece. Po letech jsem si na ně vzpomněla a našla jsem to místo. Kvetly tam stále. Později jsem se tam vrátila znovu a na tom ostrůvku mezi poli, kde dřív kvetly, byl postaven slaměný stoh. Takže už tam pak nebylo nic. Sebrala jsem proto semena z konikleců u Trnavy a na tom místě jsem je rozházela, třeba se tam zpátky vrátí.

Vy také uchováváte proutky vonného topolu, který Deml sázel po Tasově, že? Loni na demlovské konferenci v Tasově jste je sázeli společně s Demlovou praneteří a prasynovcem.

Ano. Každý rok se synem zjara větvičky nastříháme, ještě než na nich vyraší listy. Napícháme je do země a ony pustí kořeny. Pak je sázíme do přírody. Ale sto jich nasázíte a jeden zůstane. Nějaké už vzrostlé stromy jsou taky u papírny po tatínkovi, který je tam vysázel. Zjara se na nich nalijí pupeny a ty strašně moc voní. Vykvetou červenými jehnědami, na které létají včely a chovají se pak jako opilé. Ten topol asi vydává nějaké omamné silice.

Podnítil Stanislava Vodičku Jakub Deml v tom, že začal psát i on sám?

Tatínek psal už dávno předtím. Vydal knížečku básní, ale jeden významný kritik mu ji ztrhal. Tím tatínka v jeho tvorbě trošku zarazil a on si pak psal jen pro sebe do šuplíku. Až posléze ho podpořil spisovatel Vladimír Binar, který pocházel z Velkého Meziříčí a jezdil sem k příbuzným. Dostal se k tatínkovým textům, přečetl si je a řekl, ať je vydá. Pomohl mu s tím. Za tatínkova života tak vyšla první kniha Tam, kde usínají motýlové. Další tři byly vydány až po jeho smrti. Ještě mám doma nějaké další texty. Chystám se je projít, probrat a třeba i vydat.

Ilustrovala jste tatínkovu knihu Básník Jakub Deml v Tasově. Proč ne i ty další?

Básníka Jakuba Demla v Tasově jsme původně vydali samizdatem o počtu deseti výtisků, což nebylo trestné. Ještě než tatínek zemřel, stihli jsme s panem Zejdou vydat knížečku vázanou v kůži k dvacátému výročí úmrtí Jakuba Demla. Do každého výtisku jsem dělala originál obrázek.

Ilustrace do dalších tatínkových knih jsem měla také připraveny, ale bohužel, putovaly do šuplíku. Neprošly, protože jsem podepsala Dva tisíce slov.

Martina Strnadová

Lidmila Anna Dohnalová

Studovala dálkově při zaměstnání u akademické malířky Natálie Hlubučkové v Praze. Její doménou je krajina ve všech ročních obdobích. Nedílnou součástí jsou květiny, stromy, motýli, ptáci, houby. Ilustrovala 15 knih od Vlasty Javořické, dvě dětské od Věry Borské, Básníka Jakuba Demla v Tasově od Stanislava Vodičky, dále knihu Jaroslava Olšana. Dělala ilustrace pro publikace Anny Pammrové, J. K. Zamazala, Evy Vodičkové, také do kronik Tasova, Dobré Vody, Hodíškova, obálku Naším krajem pro Muzeum Třebíč či kalendář Tasov 2017. Malbami na plechu se podílela na renovaci božích muk na Moravě a v Rakousku. Je členkou Spolku výtvarných umělců Vysočiny (při Unii výtvarných umělců ČR).

•  Poslat článek příteli