Petr Ambrož s tibetskou dogou pomáhá léčit lidi. Je to rarita
Zveřejněno 2. 2. 2017 10:12
Tibetská doga je mohutný pes s hřívou i hlasem lva. Když zaštěká, či spíš zaburácí za plotem, každý si rychle rozmyslí jen se k němu přiblížit. Nikdo by nevěřil, že ten stejný „zabiják“ se nechá laskat a hladit od cizích lidí. Ale je to tak. Své o tom ví Petr Ambrož z Martinic, který s třiapůlletou tibeťankou Carrie dělá canisterapii, což je léčebný kontakt psa a člověka.
„O tibeťanovi se říká, že je to psí aristokrat – hrdý – a to je naprostá pravda,“ konstatuje Petr Ambrož a dodává: „Zároveň je naprosto oddaný páníčkovi, jeho rodině.“ Tibetská doga je totiž typicky teritoriální pes. To znamená, že je striktní a nekompromisní hlídač. Ostatně, právě pro tyto své pracovní schopnosti byla po staletí využívána k hlídání tibetských klášterů. Poskytovala ochranu i nomádům, vesničanům. Přežívali jen ti nejsilnější, nejodvážnější a nejodolnější jedinci. Je zvyklá samostatně se rozhodovat. A právě tohle všechno s sebou přináší i negativní vlastnost více než 4 000 let starého původního plemene. Je silně dominantní. „Ať už jde o psa nebo fenu, chce být vůdcem ve své smečce. Potřebuje tedy velmi pevnou ruku,“ říká majitel. Logickou otázkou tak je, jak vůbec může tibetská doga dělat canisterapii? „Na to se nás ptá kdekdo. My jsme prostě o těchto negativních vlastnostech věděli předem. Chovatelka, od níž jsme si Carrie brali, nás poučila takovým způsobem, že nás až vyděsila. V povaze zdůraznila hlavně ty negativní vlastnosti a my jsme na základě toho socializaci naší fenky snad až přehnali, no, rozhodně jsme ji nepodcenili. A díky tomu s ní můžeme canisterapii dělat.“
Lidé na fenku Carrii reagují úžasně
Canisterapie s tibetskou dogou tedy možná je, ale v každém případě je velmi neobvyklá. „Je to rarita. V České republice je podle toho, co vím, Carrie první, která canisterapii aktivně provádí,“ potvrzuje Eva Feistauerová, chovatelka málopočetného plemene tibetských dog a poradkyně chovu, která se věnuje pomoci tibeťanům v nouzi. Těm, které si lidé v nadšení pořídí, posléze jejich povahu nezvládají a psa proto chtějí dát pryč. Právě od ní získal P. Ambrož náležité poučení o povaze tohoto plemene. „Petr začal s Carrie důsledně pracovat od samého začátku a stále se jí věnuje. To je na tom to důležité. Tibetská doga je velmi inteligentní. A když ji nějaká činnost začne bavit, pak v ní vyniká,“ dodává E. Feistauerová.
Jak taková canisterapie probíhá, o tom je nejlepší přesvědčit se na vlastní oči. Je krátce před Vánoci a my vyrážíme do Charitního domova v Moravci, kam Petr Ambrož, vojenský pilot, s Carrie, oficiálním jménem Celeste Donno Grogs, dojíždí zhruba jednou za měsíc už rok a půl. V Martinicích nakládáme fenku, kterou její páníček musí nejprve odvolat od plotu za domem, kde právě s vervou hlídá a pouští hrůzu na dělníky v sousedství. Když vidí auto, nechá si poslušně připnout vestičku s červeným křížem a pak nadšeně naskakuje. Vyjíždíme, Carrie vzadu vzpřímeně sedí a sleduje cestu. Vypadá to, že ví, kam jede a těší se. „Uvidíte, až se budeme vracet. To bude úplně vyřízená. Terapie v domově trvá zhruba hodinu a půl až dvě a půl, řídím to podle toho, co pes vydrží. Je to pro něj totiž velmi psychicky vyčerpávající, i když se to nezdá. Sám jsem tomu dřív ani nevěřil. Ale teď to vidím. Vrátíme se z Moravce domů, Carrie lehne a do večera už s ní nic není, je úplně vysátá,“ popisuje Petr Ambrož.
Přijíždíme na místo. Carrie se nejprve venčí a pak jdeme pracovat. Hned za dveřmi nás, tedy hlavně fenku, vítají. „Ahoj, Carrie, tak tys za námi zase přijela, jak se máš?“ A hned je kolem ní spousta rukou, které ji hladí. „Půjdeme nejprve za paní Křečkovou,“ ujímá se nás sociální pracovnice Romana Hatláková. Vcházíme do pokoje. „No zrovna jsem na vás myslela. Už jsem si říkala, jestli jste na mě nezapomněli. To jsem ráda, že ne,“ vítá nás paní. „Chcete, aby Carrie šla za vámi na postel?“ ptá se Petr Ambrož. A když paní souhlasí, Carrie k ní vyskakuje a uléhá vedle ní. „No pojď sem, ať tě pohladím. Ty jsi bezvadná, takový psí lev. To je balzám na nervy, to je blaho, hladit si tě,“ pochvaluje si Alena Křečková a prsty jí prohrabuje hustý, jemný kožich. „My jsme taky mívali doma na zahradě psa, německého ovčáka. Jednou jsem spadla do jezírka a on mě odtud tahal ven,“ vzpomíná.
„Lidé na Carrii reagují perfektně,“ komentuje návštěvu Romana Hatláková. „Máme tady třeba paní po mrtvici, která s námi vůbec nekomunikovala, neodpovídala, nevěděli jsme, zda vůbec vnímá. A na pejska zareagovala tak úžasně, až jsem byla v šoku. Hned věděla, co má dělat, hladila ji. Doteď z toho mám husí kůži, když o tom mluvím. Podle toho jsme poznali, že paní vnímá. A i ostatní se hlásí, že chtějí, abychom za nimi s pejskem zašli, těší se na to,“ dodává. Sociální pracovnice se všech předem zeptá, zda o návštěvu psa stojí. Někteří ji odmítají, tak za nimi samozřejmě nejdeme.
Vcházíme do dalšího pokoje za řádovou sestrou Klárou. Šup a už je Carrie u ní na lůžku. Sestra Klára ji hladí, tulí se a promlouvá k ní: „My jsme do sebe zamilovaný, viď? Ty jsi krasavice. Pořád ti to říkám, ale ty mi to nevěříš…“ A podobným způsobem probíhá celá návštěva v domově. Jdeme od pokoje k pokoji. Lidé dávají Carrie piškoty. Většinou jí ho nabídnou, a když se pro něj natáhne, ucuknou – jednou, dvakrát. Ale fenka to bere s naprostým klidem. Ví, že pamlsek stejně nakonec dostane. Mnozí vzpomínají na své psy či jiné mazlíčky. Vyprávějí svoje zážitky. A když se loučí, nezapomenou připomenout: Tak zase příště! Petr Ambrož po celou dobu na fenku pozorně dohlíží, mluví s lidmi, ptá se, co by chtěli, co je jim příjemné a podle toho řídí setkání. „Nestalo se mi, že by Carrie zareagovala negativně, nikdy nezavrčela. Ale pořád je to pes, ať zkoušky má či nikoliv, do hlavy mu člověk nevidí. Je třeba, abych byl obezřetný, zejména při setkání s někým novým,“ říká k tomu.
Závěrem nevynecháme ani společenskou místnost, kde senioři právě vyrábějí vánoční ozdoby a věší je na stromek. Tam kromě nich čeká skupinka dětí z mateřské školy se svojí učitelkou, neboť se dozvěděly, že Carrie má dnes přijít. Děti jsou stejně jako senioři nadšené, že si pejska mohou pohladit. Natahují ruce jeden přes druhého.
„Drtivá většina našich obyvatel je z venkova. Takže ke zvířatům mají kladný vztah, neboť sami doma nějaká vždycky mívali. Někteří jsou imobilní, apatičtí, na nás nereagují ale na psa ano. Také od personálu máme samé pozitivní ohlasy. Jsme proto za návštěvy pana Ambrože s Carrie moc vděční, máme s ním jenom dobré zkušenosti,“ hodnotí závěrem návštěvy Petra Řezáčová, zástupkyně ředitele Charitního domova Moravec.
Uběhly dvě hodiny, žádného zájemce o setkání s Carrie jsme nevynechali, je tedy čas na návrat domů. Fenka opět poslušně nastupuje na své místo v zadním prostoru auta, ovšem tentokrát uléhá a zavírá oči. „Co jsem vám říkal? Je hotová,“ říká Petr Ambrož a má pravdu. Carrie už celou zpáteční cestu ani hlavu nezvedne, doma se stočí na rohožku před venkovními dveřmi a v odpočinku pokračuje.
„A co vy na dnešní dopoledne říkáte?“ ptá se mě Petr Ambrož. No, popravdě, tak úžasný zážitek jsem ani nečekala. Mám pocit, že to, co s Carrie dělá, má opravdu smysl. „Mě to naplňuje,“ dodává k tomu on sám.
Pes při zkouškách nesmí projevit agresi
Tibetská doga Carrie je vůbec první pes Petra Ambrože a tedy i jeho první tibetská doga. „Poprvé v životě jsem toto plemeno viděl na dovolené v Krkonoších a zhlédl jsem se v něm. Byli jsme s přítelkyní ubytovaní v penzionu, kde měl majitel fenku. Zaujala mě svou odměřeností, netečností, ale zároveň se chovala tak, že si nás hlídala. Když si teď s tím, co o tomto plemeni vím, zpětně vzpomenu, jak jsme kolem ní šli večer po schodech, ona byla volně puštěná, stála nad námi a štěkala, už bych do těch schodů nešel,“ směje se. Po návratu z dovolené začal hledat na internetu informace o tibetských dogách a rozhodl se, že by takového psa chtěl. A nelituje, že si jej pořídil.
„Je to plemeno, které ani boudu nepotřebuje. Carrie je celoročně venku. Přes noc hlídá barák, jen večer po žrádle chodí chvíli domů, jak říkáme, na zprávy. Nemusíme tak mít žádné zabezpečovací zařízení. Přitom ona vůbec nemá tendenci utéct, hlídá si výhradně svoje teritorium. Ve chvíli, kdy vyjdeme na vodítku na ulici, jsou jí všichni ukradení včetně štěkajících psů,“ popisuje majitel.
Je to i tím, že nepodcenil její základní výcvik. Dbal na pokyny chovatelky, od níž štěně koupil. Základní poslušnost trénovali na cvičišti v Martinicích, kde se scházejí členové Kynologického klubu Velké Meziříčí. A jak už bylo řečeno, mimořádnou pozornost věnoval socializaci fenky. „O canisterapii jsem už něco věděl dřív a v Carrie jsem pro to posléze objevil vlastnosti. Zkusili jsme tedy zkoušky,“ říká, jak se s tibetskou dogou ke canisterapii dostal.
Zkoušky na canisterapii skládá tým, tedy pes a psovod. Petr Ambrož s Carrie je dělali pod občanským sdružením Sirius Třebíč, jehož jsou i členy.
První byla základní zkouška s platností jeden rok. Fence tou dobou bylo 13 měsíců. O rok později následovala všeobecná zkouška, neboť povaha psa se tou dobou pořád mění. Tato zkouška platí vždy dva roky od posledního výkonu.
Předmětem zkoušek je základní ovladatelnost psa podle řádu Moravskoslezského kynologického svazu. Další jsou pak reakce psa v mimořádných situacích. Například reakce na nepříjemné pachy, třeba na hadr namočený do Sava, chůze vedle vozíčkáře, vedle člověka s berlemi, který v průběhu zkoušky berle na psa nečekaně hodí. Reakce na hluk, na bolest – cizí člověk tahá psa za ocas, za uši, až do zakňučení a podobně. Pes, i když se lekne, nesmí zareagovat. Protože reakce psa, který se bojí nebo je ve stresu vyvolává útok. To jsou věci, které nelze nacvičit, pes je má buď dané, nebo ne. „Kdykoli v průběhu celé zkoušky, pokud pes projeví agresivitu, stop a končí. Tedy každá disciplína může zkoušku ukončit,“ upřesňuje Petr Ambrož. Carrie vše úspěšně zvládla. A po poslední předvánoční návštěvě v Moravci má před sebou další dva roky, kdy může s páníčkem chodit léčit lidi. Teď si však musí dát delší pauzu, neboť ji čekají mateřské povinnosti.
Martina Strnadová
