Neumím si představit život bez svobody, říká Sarah Ouředníčková
Zveřejněno 3. 11. 2016 11:30
Osmnáctiletá Sarah Ouředníčková je studentkou oktávy velkomeziříčského gymnázia. Jejím posledním velkým úspěchem je druhé místo na mezinárodní olympiádě v německém jazyce v Berlíně. Skvělé výsledky Sarah ocenil i Kraj Vysočina Cenou hejtmana a Talentem Vysočiny. Mimo studia však svůj volný čas naplňuje dalšími aktivitami, které u jejích vrstevníků nejsou až tak obvyklé. Zajímá se zejména o lidská práva – na Olympiádě lidských práv ČR obsadila druhou příčku – a také o politiku. Účastní se rozličných veřejných diskusí, třeba na téma migrace a feminismus. Ve škole iniciovala sepsání dopisů za propuštění vězněných studentů v Barmě. O svých postřezích z akcí pravidelně informuje i čtenáře Velkomeziříčska ve sloupku Studentské Meziříčí.
Sarah je Čechošvýcarka a sama o sobě říká, že je hrdou Češkou i hrdou Švýcarkou. „Mám dva domovy, Švýcarsko a Českou republiku, ale vlast mám jenom jednu, a to je Česká republika,“ vysvětluje.
Sarah, z vašich aktivit je zřejmé, že se hodně angažujete pro občanskou společnost. Je to pro vás hodně důležité?
Vnímám to jako svoji milou povinnost. Baví mě to a zajímá. Myslím si, že když někde žiji, pro společnost bych se měla snažit v rámci svých možností angažovat. Každý bychom se měli snažit něco měnit k lepšímu.
Máte ve svém věku dost možností něco dělat?
Mám pocit, že ano, ale podpory by mohlo být více. Například dle mých zkušeností z Evropského literárního setkání mládeže, nebo z olympiády v Německu vidím, že tam je podpora větší. I mládež je aktivnější. Asi je to dáno i naším historickým vývojem. I když mám pocit, že tady se to zlepšuje. Alespoň někteří politici se ozývají, že je třeba více poslouchat názory mladých. Otázkou je, nakolik to myslí vážně.
Dostává se vám podpory ve škole?
Určitě tam podporu cítím, ne u všech, ale vesměs ano. Někteří profesoři jsou úžasní. Třeba bez nich bych se vůbec nedozvěděla o Olympiádě lidských práv.
Domníváte se, že i taková malá škola v malém městě dokáže člověka do života dobře připravit?
Rozhodně ano. Jsem hrdá na to, že jsem studentkou velkomeziříčského gymnázia. Úroveň profesorů i výuky je dle mého názoru skvělá.
Jaké postřehy jste si přivezla z mezinárodní německé olympiády v Berlíně? Druhé místo je velký úspěch.
Mám z toho velmi pozitivní pocit. Bylo tam 125 mladých lidí ze 64 zemí světa (nejen z Evropy, ale i Afriky, Asie, Kanady, USA), naprosto rozdílných kultur. Panovala tam úžasná a přátelská nálada. Všichni si pomáhali. Trávili jsme spolu volný čas. Shodli jsme se na tom, že kdyby tak fungovala i naše globalizovaná budoucnost – sejdou se lidé, rozumějí si a hledají to společné, co je spojuje – bylo by to krásné.
Pro Studentské Meziříčí přinášíte zprávy z různých veřejných diskusí – třeba na téma migrace feministickou perspektivou. Jste sama feministka?
Jsem feministka. Mnozí to slovo chápou v poněkud posunuté formě, jako skupinu ječících žen, které nesnášejí všechny muže. Ale u mě to tak není. Jde mi o zrovnoprávnění. Chci, abychom všichni měli rovné šance. Přitom nesouhlasím třeba s kvótami. Podle mě by změna měla nastávat přirozeně, nikoli uměle.
A co to další zmíněné téma migrace – váš názor?
Je to velmi složitý problém. Určitě vnímám rizika, která jsou s migrací spojená. Zároveň si myslím, že pomoc člověku, který se ocitl v nouzi, je součástí naší kultury. Vyplývá to i z naší historické zkušenosti, i my jsme migrovali.
Zúčastnila jsem se zajímavé, věcné debaty na právnické fakultě Masarykovy univerzity o migrantech a uprchlictví. Tam zaznělo, že u nás panuje hysterická nálada, která nedává smysl. Neboť počty migrantů jsou tady minimální. Jenom se stává živnou půdou pro politiky a mnohá média se na ní přiživují.
Jste nyní v maturitním ročníku. Kam s těmito zájmy profesně směřujete?
Přibližně od svých deseti let vím, že chci studovat právo. A asi v patnácti jsem se rozhodla, že se chci stát státní zástupkyní. S touto profesí se snažím postupně seznamovat a vidím v ní opravdový smysl. Můj vzor v tomto oboru je Lenka Bradáčová.
A nemáte o té profesi trochu idealistickou představu?
Možná ano, ale myslím si, že nejsem úplně naivní. Nepředstavuji si, že spasím celý svět. Ale chtěla bych do toho jít s ideály, i to je potřebné. Líbí se mi citát Jana Palacha: „Člověk by měl bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ To je přesně ono: nepřeceňovat se, ale ani se nepodceňovat.
Takže vaším cílem je práce státní zástupkyně...
Ano, a později politika. Jsme mladá demokracie a je potřeba na ní neustále pracovat.
Máte ve svých aktivitách podporu u rodičů?
Oba byli zejména zamlada velmi politicky aktivní. A zajímají se o dění stále. Určitě mám jejich plnou podporu. Ale přitom mě nikdy do ničeho netlačili.
Když mluvíme o rodičích, vaše maminka je Švýcarka, tatínek Čech. Máte tedy napůl švýcarskou krev. Tu zemi asi znáte lépe, než mnozí z nás. Co se vám na Švýcarsku nejvíc líbí?
Přímá demokracie, která tam funguje dle mého názoru na poměrně dobré úrovni. Ale je to tím, že společnost k ní byla dlouhodobě vychovávána.
Také mám pocit, že tam pořád trochu víc než u nás platí čestné slovo. Na Západě obecně.
Chtěla byste, aby přímá demokracie byla jednou i tady?
Bylo by to skvělé, ale ještě ne teď. My na to ještě, myslím, nejsme připraveni. Máme za sebou jinou historickou zkušenost.
U nás už taky občané volili prezidenta přímou volbou. A my jsme vás fotoaparátem zachytili při protestu proti němu při jeho návštěvě ve Velkém Meziříčí…
Já samozřejmě respektuji výsledek přímé volby, neříkám, že „nemám prezidenta“, ani ho neurážím. Vážím si ho v tom smyslu, že vykonává funkci prezidenta. Vážím si každého člověka, ale je pro mě rozdíl mezi Miladou Horákovou a Milošem Zemanem. V tom, jak se chová, jak mluví, jak jedná. Právě tohle mi na panu prezidentovi vadí. Jeho funkce je zejména reprezentativní a v tom podle mě selhává. Nechtěla bych, aby si ho moje malá sestřička vzala za vzor. Nelíbí se mi jeho urážky, arogance a to, že nás táhne na východ, kam politicky nepatříme. Nesouhlasím s tím a slušně proti tomu protestuji.
Co naopak oceňujete na Češích, v čem máme nad Švýcary trochu navrch?
Určitě tu naši vynalézavost. A další věcí, kterou vnímám jako velmi pozitivní a málo vídanou u jiných národů, je, že si umíme dělat legraci sami ze sebe. A to výborným způsobem. Švýcaři jsou v tomhle mnohem vážnější. Téhle vlastnosti si u Čechů hodně vážím.
Všimla jsem si, že se nestydíte používat slovo hrdá. Není to u nás až tak zvykem…
Myslím si, že Češi obecně nejsou moc hrdý národ. Ale já se domnívám, že máme být na co hrdí. I v historii jsme dokázali, že jsme schopný národ. Že umíme bojovat za svoje ideály, za svoji státnost, za svoji samostatnost. Nevím, proč na to Češi nejsou hrdí. Zároveň mi spousta lidí říká, ať si odjedu do toho svého Švýcarska, protože často kritizuji Čechy, Českou republiku, českou politiku… Ale já právě proto kritizuji, že mi na tom záleží. Chci to změnit, uvědomovat si, kde je problém, a přispět k jeho řešení. Proto zdůrazňuji i to, že jsem hrdá Češka.
V našem rozhovoru už padla různá jména. Máte nějaký životní vzor?
Nejblíže je mi Milada Horáková, zvlášť ta její železná vůle a to, jak byla schopná o ideálech nejen hovořit, ale také pro ně žít a obětovat se. Její odvaha mě velmi fascinuje. Nedokázali ji zlomit ani nacisté, ani komunisté.
A přitom dnes některý komunista řekne, že Milada Horáková se dopouštěla zločinů, neboť vykonávala protistátní činnost…
Ano. A navíc jsou komunisti u nás stále voleni. Věřím, že se asi někteří lidé v minulém režimu měli lépe. Ale jako liberálně smýšlející člověk to nejsem schopná pochopit. Akademická svoboda, svoboda názoru, svoboda slova – neumím si představit bez toho žít.
Nemusím se vůbec ptát, zda jste teď byla volit?
Samozřejmě byla. Dokonce jsem i někoho, kdo jít nechtěl, přesvědčila, aby šel. Se spolužačkami jsme poctivě procházely i programy stran.
Volila jste poprvé?
Tady ano. A předtím už jsem jednou volila ve švýcarském referendu.
Vaše zájmy se týkají samých závažných věcí. Máte i nějaký opravdu oddechový?
Určitě motocykl, který mi dává svobodu a odreagování. Je to opravdu vášeň, kterou jsem v sobě objevila teprve nedávno.
Nebudete v tom po tatínkovi, který jezdí rallye?
To asi ano, a taky v tom mám jeho podporu. Jezdím ale i na koni. Snažím se denně běhat se psem, i když tak často mi to nevychází. Ráda chodím do kina.
Oslovil vás teď nějaký film či jiný kulturní zážitek?
Líbila se mi Dívka ve vlaku, i když na, řekněme, akčnější filmy běžně nechodím. A pak divadlo v Londýně. Viděla jsem velmi zajímavý kus A Girl Is a Half-formed Thing od mladé spisovatelky z Irska. Byla to one woman show, velice surová a syrová, úžasný zážitek. Katarze.
Martina Strnadová
