Švecová: Naplňuje mě, když mohu pomáhat druhým
Zveřejněno 4. 8. 2016 10:56
Místní ji znají především jako doktorku farmacie, kterou vídají v lékárně. Ve svém volném čase se však Helena Švecová věnuje také vedení velkomeziříčské Vlastivědné a genealogické společnosti, literatuře, hudbě, společenskému tanci, zahradničení i cestování...
„Už na gymnáziu jsem tíhla k humanitním předmětům. Bohužel ne každý to mohl jít za minulého režimu studovat," objasňuje příčinu svého studijního směřování. „A tak jsem se rozhodla pro farmacii. Myšlenka, že se mohu angažovat v pomáhající profesi, mě totiž velmi naplňuje," dodává.
Existují ve vaší práci nějaké momenty, které vás vyloženě baví?
Baví mě potkávat se s lidmi, komunikovat s nimi, pomáhat řešit jejich problémy. Izolovaná práce v laboratoři by pro mě takovým přínosem nebyla. Někdy, když se ráno necítím zrovna dobře, sotva překročím práh lékárny a přijdou první pacienti, na všechno zapomenu a můžu fungovat. Velmi mě naplňuje, že můžu přispět k tomu, aby se lidem ulevilo, aby se cítili lépe a dostalo se jim empatického přístupu a odborné rady.
Od roku 2002 působíte také jako předsedkyně místní Vlastivědné a genealogické společnosti (VGS). Čím vás tato společnost přilákala, že jste se stala její součástí?
Odmala mám ráda historii a také to, když se lidé shromažďují za nějakým smysluplným účelem. V devadesátých letech jsem se věnovala výchově dětí, rodině a zaměstnání, a tak jsem měla stále pocit, že postrádám to, co mě zajímalo už na gymnáziu – historie, literatura, kultura. Jakmile ale děti povyrostly a já měla hotovou atestaci, uvědomila jsem si, že je potřeba věnovat se více také rozvíjení své osobnosti, svých koníčků a zájmů.
V čem si myslíte, že může být VGS nejvíce přínosná?
Já spatřuji přínos VGS ve dvou rovinách. Tou první je, že poskytuje lidem možnost dozvědět se něco, co ještě nevěděli, nebo jim dát impuls dělat něco, co ještě nedělali: řada lidí touží po vypátrání svých rodových kořenů, ale neví, jak začít, a tak najde cestu k nám. Druhá rovina je potom ta společenská. Jelikož se spolu kromě letních prázdnin potkáváme každý týden, vídáme se v podstatě častěji než se členy svých rodin, alespoň těmi vzdálenějšími. Lidé v našem setkávání nacházejí řád, pravidelnost. A také za ty roky vznikla krásná přátelství.
Má VGS v nejbližší době naplánovaný nějaký zajímavý program, na který byste ráda čtenáře Velkomeziříčska pozvala?
Už od jara připravujeme s panem Makovským novou publikaci. Nerada bych prozrazovala příliš, tak snad jen, že se bude jmenovat Toulky Velkým Meziříčím a okolím. Čtenáře bych ale především ráda upozornila, že jsme se kvůli možnosti účasti lidí, kteří jsou v zaměstnání, rozhodli od září posunout začátek našeho pravidelného úterního setkávání na 16. hodinu. Doufám, že to pro ně bude přínosné.
V poslední době o vás bylo slyšet zejména díky získaným oceněním Skutek roku a Nejvyššímu ocenění Kraje Vysočina. Co na tyto své úspěchy říkáte?
Jsem mile překvapená. Mám radost, že si někdo všiml mé dlouholeté práce, kterou dělám zdarma a ve svém volném čase. Je to pro mě potěšující, ale zároveň také zavazující. Cítím velkou odpovědnost dělat to dál co nejlépe a s co největším nasazením svých sil a schopností. Stále je co se učit a co zlepšovat.
Na ocenění skleněnou medailí v soutěži Nejvyšší ocenění Kraje Vysočina jste byla nominována místostarostou města, Josefem Komínkem, za dlouhodobou nezištnou práci pro rozvoj regionu. Existuje konkrétní počin, který byl pro vás samotnou nejpodstatnější?
Pořádáme vzdělávací akce, které se týkají regionální problematiky, konkrétně třeba nových objevů v Tasově nebo pozoruhodných regionálních osobností. Pro mě je důležité takové osobnosti připomínat. Ať už jsou to váleční hrdinové, zapomenutí nebo polozapomenutí spisovatelé a básníci, nebo třeba obětaví lékaři či učitelé, nebo úplně obyčejní lidé, kteří měli nevšední životní příběh. Dnes žijeme spíše v době pseudohrdinů. Pro mě je proto důležité připomínat tyto výjimečné osobnosti, aby si každý mohl sám uvědomit, kdo je tím skutečným hrdinou.
V rámci činnosti VGS jste pořádala přednášku s názvem Andalusie snů a skutečnosti. Co pro vás bylo z této vaší cesty nejzajímavější?
Byla to přímo vysněná cesta, proto jsem zvolila takový název. Jako malá jsem viděla v kalendáři snímek vodotrysků v zahradách granadské Alhambry. Ten obrázek byl tak sugestivní, že jsem si od té doby říkala, že bych to místo chtěla vidět na vlastní oči. Ale život šel dál a potom se najednou přiblížily moje a manželovy kulaté narozeniny, tak jsme si řekli, že je to dobrá příležitost splnit si sen o Andalusii. V mnoha ohledech to bylo nakonec lepší než moje představy, ale našly se i případy, které mě zaskočily. Například vysoká nezaměstnanost mladých nebo bezohledné využívání zemědělské půdy na úkor hladiny spodních vod a kvality půdy. Sama jsem se tak znovu přesvědčila, že všechno na světě má rub i líc.
Cestujete ráda a často? Měla jste možnost navštívit kromě Španělska také další zajímavé země?
Na zahraniční cesty jsem začala jezdit poměrně pozdě, ve třiceti letech, až moje děti povyrostly. Procestovala jsem pěknou řádku zemí Evropy – Rakousko, Německo, Francii, Itálii, Španělsko, Skandinávii, země Beneluxu. Zajímám se v nich o přírodu, botanické zahrady, farmaceutická muzea a pak samozřejmě o světské i církevní památky, muzea historická a uměleckoprůmyslová, navštěvuji obrazárny a galerie.
Uvítáte na svých dovolených také odpočinek u moře, nebo je raději trávíte aktivně?
Moje zaměstnání je náročné jak po psychické, tak po fyzické stránce, takže vždy velmi uvítám nejenom odpočinek u moře, ale třeba i v lázních. Po několika dnech odpočinku se obvykle cítím zase čilá, takže potom nastává ta aktivnější část dovolené.
Nelákalo vás někdy přestěhovat se do zahraničí?
Za minulého režimu to bylo samozřejmě velké téma, protože člověk cítil nesvobodu. Ale když jsem o tom hlouběji přemýšlela, došlo mi, že bych vlastně nikdy nechtěla ten krok udělat. Naše země mě hluboce poutá – její krásná řeč, krajina, moji příbuzní a přátelé.
Máte do budoucna ještě nějaký sen, kterého byste chtěla dosáhnout?
Musím s pokorou říci, že nejvíce si přeji, abych byla zdravá já i mí blízcí. Protože jedině díky tomu bych pak mohla všechno to, co dělám, dělat i nadále a třeba i lépe.
Kateřina Karmazínová
