Profesionální pilot Pavel Nádeníček: Pohled shora nikdy neomrzí
Zveřejněno 5. 2. 2016 12:20
Pavel Nádeníček (28) pochází z Velkého Meziříčí, kde vystudoval i gymnázium. Je z muzikantské rodiny Pitlíkových, ale on sám se hudbě nikdy nevěnoval. Od dětství měl jiný sen, který si splnil. Stal se profesionálním pilotem. Nyní žije i kvůli svému povolání v Praze. Pracuje u letecké společnosti Air Bohemia, která se zabývá VIP přepravou cestujících a také dělá tzv. hospitální lety, tedy přepravuje pacienty.
Profese pilota není zrovna běžná, cesta k ní není zcela jednoduchá a jistota zaměstnání žádná. Ale ty, kteří i přes to všechno touží létat, Pavel Nádeníček rozhodně neodrazuje. Naopak jim vzkazuje: „Letectví je po letech opět na vzestupu, vznikají nová pracovní místa a povolání pilota pomalu znovu získává na atraktivitě.“
Váš dědeček je známý velkomeziříčský muzikant, strýc i bratranci se věnují hudbě. Vás to zcela minulo?
K hudbě mám kladný vztah, ale sám jsem se jí nikdy nevěnoval. Hudební talent po dědečkovi zdědili bratranci a na mě už nějak nezbylo. Ale sledoval jsem jejich koncerty z publika. I dnes si je občas s manželkou jdeme poslechnout na zábavu či ples. Taky chodíme na studentský ples gymnázia, s babičkou do divadla. Rád se do Velkého Meziříčí vracím, do Nesměře, do Balinského údolí. Je tu klid, kterého v Praze moc neužijeme.
Odmala jste chtěl být pilotem?
Byl to můj dětský sen. Táta létal u vojáků v Náměšti, potom šel do civilu a začal létat u ČSA. Já jsem už na gymnáziu měl zcela jasno v tom, že se chci stát profesionálním pilotem. Po maturitě jsem tedy šel na ČVUT v Praze, Dopravní fakultu, obor Profesionální pilot.
Jakým strojem létáte?
Menším dvoumotorovým turbovrtulovým letadlem Piper Cheyenne pro až osm cestujících. My však více používáme verzi pro hospitální lety. Posádku tvoří dva piloti, doktor a zdravotní sestra. Můžeme přepravovat jednoho až dva pacienty na lehátkách. Piper PA-42 Cheyenne létá cestovní rychlostí přibližně 550 km/h, čímž se řadí mezi jedny z nejrychlejších turbovrtulových letadel. Obvykle létáme ve výškách přibližně osm až devět kilometrů nad hladinou moře.
Kde všude?
Létáme po celé Evropě a v severní části Afriky. Osobně nemám příliš rád lety do Alžírska. Přece jen v Evropě je člověk zvyklý na nějaký standard a můžu říct, že naše nejhorší nádraží bude pořád vypadat líp než alžírská mezinárodní letiště. Stejně tak si dokážete představit, co asi v Alžírsku znamená stabilizovaný pacient.
Co to přesně jsou, ty hospitální lety?
Lidi si to často pletou se záchrannou službou. To je ale něco jiného, ta se létá vrtulníky. My máme letadla, která uvnitř vypadají jako sanitka s lůžkem pro pacienta a lékařskými přístroji. Naši zákazníci jsou většinou pojišťovny, které organizují návrat svého zraněného klienta ze zahraničí do ČR. Typický příklad může být český turista na nějakém řeckém ostrově, kterému se stane úraz. V nějaké místní nemocnici je mu poskytnuta základní první pomoc, a pokud je ve stabilizovaném stavu a schopný převozu, co nejdříve se dopravuje na léčení do ČR.
Je součástí vaší práce i něco dalšího, krom pilotování?
Protože jsme relativně malá firma, má každý pilot i další povinnosti. Mezi ně patří zejména příprava letu, plánování, zařizování hotelů pro posádky a podobně. Konkrétně já mám na starost ještě plánování služeb posádek.
Součástí leteckého převozu je i doprava sanitkou z nemocnice na letiště a po příletu zase z letiště, to vše je nutné zkoordinovat, aby byla přeprava pacienta co možná nejrychlejší.
Vzpomenete si na nějakou mimořádnou situaci?
Protože nelétáme pravidelné linky, dá se říct, že každý let je svým způsobem mimořádný. Jsou situace, které si zapamatujete. Většinou to byly těžší případy, kdy jsme bojovali o každou minutu, abychom pacienta dovezli co nejdřív. Případy dětských pacientů jsou velmi specifická kapitola, to vyžaduje velkou psychickou odolnost a týmovou spolupráci. Z přední sedačky musíte odvést precizní práci a dostat ze sebe maximum pro bezpečné provedení letu. I když je noc, bouřka, turbulence, mlha... A spoléhat na lékařský personál, že se stejným nasazením dělá vzadu svoje maximum pro pacienta.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Létání. Je mým splněným dětským snem. O ničem jiném jsem nepřemýšlel. Ten pohled shora nikdy neomrzí. Je skvělý pocit, mít za sebou úspěšný den, kdy celý let proběhne hladce, o pacienta je postaráno a my zajdeme s kolegy cestou z práce na pivo...
Co je na ní nejnáročnější?
Bojujete s únavou na nočních letech, s počasím, s časem... být odolný po všech směrech je základ. Fyzička je potřeba taky, když má pacient sto kilo, nakládá ho celá posádka a stejně ho do letadla nemůžeme dostat.
Rozhodl byste se pro studium na profesionálního pilota znovu?
Určitě bych do toho šel znovu, i když jsem rád, že už mám školu za sebou. Maturita na gymnáziu a pak ČVUT je asi nejlepší cesta, jak se připravit na kariéru dopravního pilota, ale určitě není jediná.
Co byste poradil budoucím maturantům, kteří třeba o něčem podobném uvažují a nevědí, co je čeká?
Doporučil bych to těm, kteří chtějí létat, protože mají létání a letadla rádi. Nejde to dělat s vidinou vysokých výdělků, na ty dnes v letectví zapomeňte. Před deseti lety to šlo, teď už ne. Samotný letecký výcvik je velmi nákladný a na jeho konci po náročných zkouškách není ani jistota zaměstnání. To jsou další boje, výběrová řízení, psychotesty, pohovory, matematika, angličtina... pořád dokola. Letci se učí celý život, tak to je. Kdo si přes to všechno říká, že chce létat, mohu mu jen doporučit, ať do toho jde.
Martina Strnadová
