Hasičina je srdcovka, které propadla celá rodina
Zveřejněno 19. 3. 2025 9:04
Na přelomu roku došlo k velkým změnám ve vedení Sboru dobrovolných hasičů Velké Meziříčí. Na postu velitele jednotky Jaroslava Šišpelu vystřídal jeho syn Martin Šišpela. Pro oba je zdejší hasička druhým domovem, a tak není divu, že jsme si o hasičině a o životě povídali právě tam. Velkomeziříčský sbor dobrovolných hasičů příští rok oslaví své 155. narozeniny a rodina Šišpelova se do jeho dějin zapsala nesmazatelnou stopou.
Jak jste se dostal k hasičům?
Jaroslav: K hasičům jsem se dostal v roce 1972. S partou kamarádů jsme se domluvili a šli jsme do kroužku Mladého požárníka. Šli jsme do staré hasičské zbrojnice, které byla tehdy ještě u kostela. Tam jsme našli další kamarády, a tak jsme stali hasiči.
Ptát se vás, Martine, jak jste se dostal k hasičům, je asi zbytečná otázka. Předpokládám, že vy jste to měl odmala jasně nalinkované.
Martin: Tak nějak. Když jsem začal chodit, tak jsem chodil s tátou na hasičku. Asi tak v osmi letech jsem vstoupil do kroužku mladých hasičů a tam to všechno začalo.
Velitele sboru a výjezdové jednotky jste dělal od roku 1993, tedy jednatřicet let. Je to tak?
Jaroslav: Je to to tak. Je to kus života. Je to srdcová záležitost a mě ta práce hrozně moc bavila. Musím přiznat, že byly chvilky, kdy jsem řekl už dost, ale nikdy jsem to nedotáhl. Až teď. Člověk zestárl a sil už prostě ubývá, tak to je. Bylo to ale krásných jednatřicet let. Tlačili mě, abych to vydržel do pětatřiceti let, ale to už bych asi nedal.
Teď si tady nového velitele tak trochu vyzkoušíme. Přibližte čtenářům, co taková funkce velitele obnáší.
Martin: Já mám zdvojenou funkci velitele, jsem velitelem sboru a velitelem výjezdové jednotky. Velitel sboru je taková pravá ruka starosty sboru. Výjezdová jednotka spadá pod město Velké Meziříčí. Velitel zodpovídá za určitou bezpečnost občanů, zodpovídá za chod výjezdové jednotky tak, aby její členové byli zdravotně způsobilí, řádně proškolení, aby technika sloužila, jak má.
Řekl to správně?
Jaroslav: Řekl to úplně přesně.
Třicet jedna let je dlouhá doba. Co vám za tu dobu nejvíce utkvělo v paměti?
Jaroslav: V hlavě zůstalo celých těch jednatřicet let. Je spousta požárů, co zůstaly v paměti, protože byly hodně nebezpečné. V hlavě zůstane i spousta kamarádů z výjezdové jednotky, někteří už nejsou mezi námi. Nic se nevymaže – požáry, výjezdy, práce kolem sboru a jednotky.
Požáry a další výjezdy nejsou určitě žádná legrace, ale přes to, našla by se nějaká „veselá příhoda z natáčení"?
Jaroslav: Jsou, ale tady se snad nedají ani zveřejnit. (smích)
Martin: Na takové příhody je nejlepší přijít v pátek odpoledne, kdy se tady na hasičce schází celá výjezdová jednotka na údržbu techniky. Když je po práci, tak posedíme a pokecáme a na řadu přijdou i vtipné historky převážně v podání starších členů jednotky.
Vzpomenete si na svůj první zásah?
Martin: Já jsem ve výjezdovce od svých osmnácti let, letos to tedy bude deset let. Na svůj první zásah si vzpomínám moc dobře. Byl to požár pole za Křižanovem. Hořely tam asi tři hektary pole. Byli jsme tam s oběma našimi cisternami. Když jsme požár zvládli, tak kolegové samozřejmě věděli, že jsem na prvním výjezdu a vychutnali si mě. Byl jsem zkropený lafetovou proudnicí ze stoosmačtyřicítky. Což je takový křest pro hasiče. Takže domů jsem odjížděl od hlavy až k patě slušně promočený. Z těch výjezdů, které mám za sebou, jsem nezapomněl žádný.
Jaroslav: To jsem byl tenkrát ještě hodně mladý, bylo mi sedmnáct nebo osmnáct. To tady ještě byla vozidla Praga RN. Výjezd to byl v noci, když hořely v Měříně dálniční ubikace. Vzpomínám si na to hlavně proto, že to byl výjezd, který mě hodně naučil. Když jsme přišli do hasičky, tak jsme se převlékali a ti starší chlapi na mě pořád křičeli: „Dělej, jedem!" Tak jsem vyrazil a když jsem sedl do Ereny, tak jsem zjistil, že nemám boty. Tak jsem se naučil, že nemám být moc hrrr a přemýšlet u toho.
V jakém stavu jste po tátovi převzal výjezdovou jednotku?
Martin: V tom nejlepším. Výjezdová jednotka funguje, je v ní zdravé jádro a všechno jde perfektně. Jsou lidé, kterým to bohužel časově ne vždy vyjde, ale tak to prostě je. Co se ale týče chodu a vybavenosti jednotky tak je to perfektní a perfektní je i přístup města.
A jak je to s lidmi? Je jich dost nebo málo?
Martin: Problém s lidma je všude. Trendem dnešní doby bohužel nejsou hasiči. Dřív byl hasič skoro každý, jen ten, kdo měl peníze si koupil flintu a byl myslivcem. V dnešní době je to slabší a noví hasiči se hledají stále složitěji. V posledních dvou letech se nám naštěstí podařilo sehnat do výjezdové jednotky tři mladé kluky, kteří jsou aktivní. Že jich není víc, je také otázkou peněz, dneska každý chce za všechno peníze. Název sbor dobrovolných hasičů sám o sobě jasně říká, že se to dělá dobrovolně.
Předal jste tedy perfektně fungující jednotku?
Jaroslav: Je to tak. Podařilo se získat novou techniku. Město nám opravdu vychází velmi vstříc. Takže jednotka je opravdu na úrovni. Kluci mají veškerá školení, takže jsou skvěle připraveni.
Jste v jednom baráku s profíky. Jak funguje spolupráce?
Martin: Opravdu je perfektní. Známe se, důvěřujeme si. V některých případech to bez spolupráce jednotek HZS a jednotek SDH prostě nejde. Výhodou dobrovolných hasičů je i to, že perfektně znají svoje okolí, ví, kde co je, kde jsou kritická místa apod., a to jsou pro profíky neocenitelné informace.
Ve své funkci jste skončil, odcházíte do hasičského důchodu, nebudou vás, jak se říká, svrbět ruce?
Jaroslav: Nejdu do důchodu. Zůstávám jako velitel družstva a budu pokračovat ve výjezdové jednotce. Pokud to půjde, budu pořád pomáhat a pracovat, dokud ti mladší neřeknou dost. Pořád cítím, že to ještě zvládám.
Vám je osmadvacet, když k tomu přičtu třicet jedna, tak můžete tátu trumfnout.
Martin: Já doufám, že ho trumfnu. Uvidíme. Teď na začátku je toho na mě moc, ale nebojím se toho. Uvidíme, jak to tady bude s hasiči za nějakých dvacet třicet let, třeba už tady žádní nebudou. Ale dokud budu moct, chci to dělat. Třicet let je úctyhodná doba, doufám, že se mi podaří podobný výsledek.
Chodí si pořád pro rady?
Jaroslav: Pořád se o hasičích bavíme. Když byl ještě u nás doma, tak jsme se o tom bavili prakticky pořád. Takže přesně ví, co a jak. Teď už je odstěhovaný, tak už si musí jet podle svojí linie.
Martin: Nejen my dva, ale celá rodina jsme u hasičů. Táta, já a moji dva bratři. Čtyři hasiči v jedné chalupě, tak o čem jiném bychom se měli bavit.
Chudák máma...
Jaroslav: No, chudák máma. Ta v osmdesátých a v devadesátých letech taky byla u hasičů, u hasičů v Kablovce. Dneska už není, ale moc dobře ví, co to je hasičina. Takže nadává a když nadává, tak to myslí dobře.
Petr Chňoupek
