Neváhejte a cestujte. Dnes je to snadné, říkají Zdeněk Stupka a Jan Karásek

Zveřejněno 8. 12. 2015 12:08

Zdeněk Stupka z Velkého Meziříčí spolu s Janem Karáskem z Borů procestovali kus jihovýchodní Asie. Ujeli a přeletěli víc než čtyřicet tisíc kilometrů a navštívili přitom deset zemí. Splnili si tak svůj dlouholetý sen.

Devětatřicetiletý Zdeněk opustil práci počítačového technika a osmatřicetiletý Honza zase pozici technologa, aby se mohli vydat na osmiměsíční cestu na východ. Vyrazili v září 2014 a domů se vrátili v květnu 2015. Cestují oba moc rádi, ale na tak dlouho si až dosud nevypravil ani jeden z nich. Zdeněk několik let váhal a Honza s tím ani nikdy nepočítal. Ale teď, po zkušenostech, se oba shodují: „Dnes je cestování velice jednoduché. Za Hanzelky a Zikmunda, to bylo ještě to správné dobrodružství, ale teď... Když máte touhu, k tomu platební kartu a nemáte malé děti či hypotéku, můžete vyrazit kamkoliv." Koupili si tedy zpáteční letenku na celou cestu a vyrazili „do Tramtárie" (fotky jejich cesty najdete na www.dotramtarie.com). Přesněji z ČR do Thajska, Kambodže, Japonska, na Filipíny, Taiwan, Nový Zéland, odtud do Austrálie, pak následovalo souostroví – Fidži, Vanuatu a Tonga – a poté skoro stejnou cestou zpět. Spali nejčastěji v hostelech, ale také na terase, na pláži, na letišti, v autě i u vchodu do metra... Měli štěstí, nic zlého se jim nepřihodilo. Přivezli si zážitky a zkušenosti na celý život.

Připravovali jste společnou cestu dlouho?

Z: Jednou jsme se s Honzou náhodou potkali a já jsem se mu jen tak mimochodem zmínil, jakou plánuji cestu. Řekl jsem mu, že se mi nechce samotnému a rád bych jel s někým.
H: Já jsem myslel, že je to sranda, tak jsem řekl, že s ním pojedu. A ono se za měsíc ukázalo, že to myslel vážně. Už jsem z toho nevycouval.

Trasu jste sestavovali oba – shodli jste se?

Z: Pro mě můj sen bylo právě Tichomoří. Zbytek jsme vybrali k němu. Udělali jsme si seznam zemí, které bychom chtěli vidět. Ty, v nichž jsme se shodli, jsme nechali.

Jakou další přípravu jste cestě věnovali?

Z: Jelikož jsme zvolili bezvízové země, tak už stačilo jen zamluvit si letenky. To byla naše veškerá příprava.

Co podstatného jste si s sebou vzali?

Z+H: Peníze a platební kartu.

Co krom platební karty pro vás bylo na cestě nepostradatelné?

Z: Důležitý byl sluneční krém. Jinak jsme toho moc nepotřebovali.
H: Tablet nám pomáhal – měli jsme v něm průvodce.
Z: A zálohovali jsme si v něm fotky. Když jsme měli přístup na internet, dávali jsme je průběžně na naši webovou stránku. Zakreslovali jsme naši cestu do mapy a připsali pár řádků, aby o nás rodina a přátelé věděli.

Jak vypadal váš běžný den?

Z: Základ byl někde se najíst. Jinak jsme si moc úkolů nedávali. Večer jsme se domluvili, kam vyrazíme druhý den. Někde jsme byli nezávislí a nemuseli plánovat nocleh. Jako třeba na Novém Zélandu a v Austrálii – tam jsme měli vlastní auto, v němž jsme i bydleli.
H: Většinou jsme žili ze dne na den. Jen někde jsme měli plán – například navštívit v Tichomoří konkrétní ostrov. Vesměs jsme se přizpůsobovali aktuální situaci. Potkali jsme třeba holku, která nás pozvala ke své rodině. Tak jsme tam nakonec zůstali o dvě noci déle.

Vyhledávali jste i vyloženě turistické cíle?

H: Jak kde. Třeba v Japonsku chrámy v Kjótu, v Kambodži zase Angkor Wat. V Thajsku jsme se naopak chtěli turistům úplně vyhnout.

Měli jste někde strach?

Z: Občas jsem měl obavu, zda najdeme místo na spaní. Jinak ani ne, snad možná v Manile.
H: Ano, jedině v Manile na Filipínách. Tam jsme byli trochu obezřetnější. Píše se všude, že je trochu nebezpečná, je tam hodně zlodějíčků, na každém rohu strážný se zbraní...

Ocenili jste během cesty, že jste dva? Nebo si po zkušenostech dovedete představit i cestovat singl?

H: Určitě je to lepší ve dvou.
Z: Teď už si dovedu líp představit, že bych mohl jít sám. Ale bylo by to trochu smutné, když nemáte s kým sdílet zážitek. I když, všude najdete někoho podobně naladěného, s kým se můžete dát do řeči. Například v Thajsku jsme potkali holku, Britku, která si sama vyrazila na rok do jihovýchodní Asie.

Měli jste krizi, chuť skončit a vrátit se domů?

Z: Jednou jsem o tom přemýšlel, když jsem měl zdravotní potíže. Nebyl jsem si úplně jistý, zda mi to za to stojí. Zdraví je při cestování určitě potřeba.
H: Já jsem byl relativně fit, takže jsem ani neuvažoval, že bych cestu skončil. Bavili jsme se o tom se Zdeňkem, že kdyby odjel domů, pokračoval bych sám. Naštěstí to dopadlo dobře a nemuseli jsme to řešit.

Cítili jste rozdíly v chování lidí jednotlivých zemí?

Z: Určitě ano, každá země byla trošku jiná. Velký kontrast byl mezi Japonskem a Filipínami. Záleží asi na tom, jak je země bohatá, jakou má kulturu. Na Taiwanu je prý tradicí, že se dobře chovají k cizincům. Dodržují to, bylo to znát. V chudých Filipínách naopak byly v hotelech plakátky varující před skupinkami dětí, které vás přepadnou, zbijí a okradou. Ale kdybychom možná byli o pár kilometrů dál, v méně chudé části země, možná by to už neplatilo. V Japonsku jsou lidi pro nás těžko přístupní, jsou sice moc hodní, milí, ale člověk má pocit, že si myslí něco úplně jiného. Snad to lze nazvat úslužností. Poradí, pomohou, jsou rychlí, ale dokážou vás i velmi slušně vyhodit. Byli jsme tam moc krátce na to, abychom do toho víc pronikli.
H: Mně přišlo, že lidi v té jihovýchodní Asii jsou vstřícnější a víc v pohodě, než tady u nás. Pocítili jsme to hned při návratu domů na autobusovém nádraží v Praze. Chytli jsme autobus na poslední chvíli, měl už zavřené dveře. Zaťukali jsme na řidiče, on nám otevřel, ale hned na nás spustil... Tohle kdyby se nám stalo všude jinde, prošlo by to snad s nějakým vtípkem, v pohodě. Tak jsme si řekli, aha, jsme zase v České republice. My tady si víc stěžujeme a všechno je pro nás problém.

Lze vypíchnout jedno místo, které vám nejvíc učarovalo?

H: Já bych to rozdělil. Nejkrásnější příroda je pro mě určitě na Novém Zélandu. A lidi mě nadchli na Tonze. Pozvali nás k sobě, ať u nich bydlíme, žádné peníze, nic za to nechtěli. Večer kvůli nám zabili selátko a udělali hostinu. Jejich syn nás vzal na pobřeží a ukázal nám, jak jíst ježky, mušle, očesal pro nás kokosovou palmu.
Z: Souhlasím. A komplexně se mně líbilo strašně moc na Taiwanu, kombinace lidí i hor.

Máte i nepříjemnou vzpomínku spojenou s konkrétním místem?

Z: My jsme měli asi štěstí, všude nám to vycházelo, žádný konflikt se špatnými lidmi, nic.
H: Záleží taky na přístupu k problému. Při cestě ze Zélandu do Austrálie nás na letišti bez víza nechtěli pustit. A my jsme je neměli. Rychle na místě vyřídit nešlo. Nejdřív jsem kvůli tomu byl naštvaný, ale to trvalo jen malou chvilku a pak jsem to začal brát jako dobrodružství.

A co jídlo? Zážitky s lokálními kuchyněmi nemáte?

H: Snažili jsme se všude ochutnat jejich kuchyni a všude byla výborná. Ale na Taiwanu mě kompletně dostala.
Z: Já jsem se hodně zamiloval do sushi v Japonsku. Když jsme zjistili, že tam není zas tak drahé, tak jsme je pak do sebe pořád cpali. Dobré jídlo bylo i v Thajsku na nočních trzích, ochutnat od každého něco.

Zdravotních problémů jste se neobávali?

Z: Je to taková nejistota, ale naštěstí mě problémy minuly.
H: Já žádné velké problémy neměl, přesněji řečeno, vždycky jsem doběhl. Navíc jsem měl na začátek cesty slivovici – na aklimatizaci.

Jaké jste vůbec měli očkování?

Z+H: Proti žloutence, břišnímu tyfu a vzteklině. S Sebou jsme měli i antimalarika, která jsme nevyužili.

Dnes, s odstupem, když se ohlédnete na vaši cestu, co se vám první vynoří?

Z: Vidím hory na Novém Zélandu. Vyšplhali jsme na Mt. Armstrong – široko daleko nikde nikdo, klid, krásný rozhled do dálky, kolem dokola nádherné hory a údolí, úžasný pocit.
H: Mně se vybaví pocit klidu, mohli jsme si užívat život jinak, nikam nespěchat, do práce z práce, neřešit, co bude. Takhle si představuju svobodu.
A jinak pro mě bylo velkým zážitkem potápění v Tichomoří. Tam je život v moři mnohem bohatší než známe třeba z Chorvatska. Hejna ryb, žraloci, želvy, barevné korály, na Vanuatu jsem se potápěl k vrakům, proplouval jsem kajutou.
Z: Když už člověk do takové destinace jede, stojí za to, udělat si kurz a potápět se tam.

Mohli byste takhle „na cestě" žít dlouhodobě?

Z: Já ano, kdybych měl „lepší" platební kartu.
H: Šlo by to asi s tím, že by si člověk občas někde přivydělal.

A smutno po domově by vám nebylo?

Z: Občas mi někdo řekne: Tak co? Všude dobře, doma nejlíp, viď? A já si spíš říkám: Všude dobře. Mám to tady každopádně moc rád, ale jsou i jiná místa, která lze poznávat. A je jedno, jestli je to někde v Evropě, za humny, nebo dál ve světě.
H: Když jsme byli na cestě, věděl jsem, že to je na omezenou dobu. Takže se mi nestýskalo. Ale do budoucna a dlouhodobě bych chtěl žít tady u nás. Doživotně cestovat, to ne.

Máte už v hlavě nějakou další výpravu?

Z: Já bych jich měl spousty, ale otázkou je, co je realizovatelné. Naučil jsem se na cestě moc věcí neřešit dopředu, takže to nechám, až to přijde.
H: Uvidíme.

Co krom zážitků vám cesta přinesla, co jste se naučili?

Z+H: Srovnání. Je pěkné podívat se na naše problémy očima lidí třeba z rozvojových zemí. My všechno podstatné máme a řešíme spíš „prkotiny".

Martina Strnadová