František Uhlíř na vysokém kole dojel do Vídně, naší i rakouské
Zveřejněno 11. 10. 2024 10:08
František Uhlíř je chovatel ptáků, sběratel všeho možného od odznaků, bankovek, cihel až po historické bicykly, a poslední dobou hlavně jezdec na vysokém kole. Tato poměrně ojedinělá disciplína není vůbec jednoduchá. Velociped totiž vzbuzuje respekt. Ale když se chce, všechno jde. Nesmí ovšem chybět to správné nadšení pro věc. František začal jezdit na vysokém kole teprve nedávno. Stihl toho ovšem dost. Tři karamboly, cestu z Vysokého Mýta do zdejší Vídně a o rok později až do rakouské Vídně. Více než 300 kilometrů ujel s partou podobných nadšenců za dva dny.
Kolik lidí v Česku na velocipedu jezdí, máte přehled?
Kolem 80 lidí. Na Pražskou míli se sjíždí tak čtyřicet lidí, v Ostravě na mistrovství nás bylo přes čtyřicet, i ze zahraničí.
Jak jste se k tomu dostal vy?
Vždycky jsem sportoval. Kolo jsem si pořídil, když mi bylo patnáct – Favorita za 2 200 korun, to byly tenkrát obrovské peníze. Od té doby jsem začal hodně jezdit, do práce, všude.
K historickým kolům mě dovedli kamarádi z Křižanova. Ti už asi dvacet roků na starých kolech vyrážejí na výlety po republice a zlákali mě.
Musel jste si tedy pořídit kolo.
Já už jsem nějaká stará kola doma měl. Ženě jsem nechal zrenovovat Ogara z roku 1931 a vyrazili jsme spolu na akci do Nového Města na Moravě. Byli tam lidi z celé republiky, spousta z nich ustrojených v dobových oblecích, jeden s flašinetem. To mě zaujalo. Rok nato jsem jel do Brna na závody ke 150 letům od prvního závodu. Byl tam pan Zimovčák, který mě zlákal k vysokému kolu. Dal mi kontakt na pána, který vysoká kola vyrábí. Tak jsem si je nechal udělat. Rok to trvalo, než je vyrobil, v srpnu 2020 jsem si je přivezl domů a od té doby na něm jezdím.
Naučit se na něm, to nemůže být jen tak.
No to ne. Přijel jsem si pro hotové kolo, pán ho vytlačil z dílny, měl při tom bílé rukavičky, ještě ho naposledy hadrem přeleštil, aby bylo nablejskané, a předal mi ho. Zeptal se mě: „Už jste na tom někdy jezdil?" Říkám mu, že ne. „Tak na to nelezte," povídá mi. No ale jak se to mám naučit, namítal jsem. Tak mi to ukázal a vysvětlil mi ty zásadní věci – napoprvé na to mám jen vylézt s cílem udržet se na něm a nesmím šlapat. To jsem zvládl jako nic. No ale jak zabrzdit, když to nemá brzdu! Poradil mi, že musím slézt na tu zadní stupačku a brzdit nohou.
A pedály to ubrzdit nejde?
Jen když to umíte a jen trochu. Je to furtšlap, takže nesmíte moc, jinak hned přeletíte.
Jak rychle jste ty základy zvládl?
Pán mi řekl, že mě nepustí domů, dokud se na tom trochu nenaučím. Tak jsem tam asi dvacet minut jezdil, seskakoval, naskakoval. To šlo. Ale pak doma jsem se na to bál znovu nasednout. A ke všemu jsem neuváženě slíbil, že za tři dny přijedu do Netína na pouť předvádět jízdu na vysokém kole. Naštěstí v Netíně bylo tolik lidí, že tam na nějakou jízdu vůbec nebyl prostor, takže jsem na kolo jen naskakoval a seskakoval, aspoň tak stokrát, a vypadalo to, že to umím. Tak pěkně jsem to natrénoval, že dneska najdu stupačku i poslepu. Za rok následovala spanilá jízda z Balin. Zvládl jsem i náročnou cestu Balinským údolím. No a loni jsem byl na historickém dni ve Svratce, kde jsem se dozvěděl o jízdě na vysokých kolech z Vysokého Mýta do Vídně (u Velkého Meziříčí). Zkontaktoval jsem organizátora a tréninkově jsme vyrazili na jízdu z Vysokého Mýta do Přelouče, to byla pohoda, tam je rovina. A pak 100 km do Vídně. Tolik kilometrů v tahu jsem ještě nejel. Byla to krásná akce, jelo nás asi deset.
Všichni na replikách?
Ano, na originálech se nejezdí, je to rarita a mnohem hůř se na tom jezdí. Ve Vídni nás čekalo tak sto padesát lidí, holky v krojích, s kronikou, dort jsme tam dostali, paráda. To byla tak spontánní a nádherná akce! A tam zaznělo, že nějaký hodinář Weiss jel roku 1897 na vysokém kole do rakouské Vídně a zvládl to za jediný den – 270 kilometrů. Tomu jsme nevěřili.
Ale byla to pro vás výzva.
Jo, dali jsme to dohromady a rok nato, v srpnu 2024, jsme vyrazili z Vysokého Mýta do rakouské Vídně. Jelo nás čtrnáct, nejstaršímu účastníkovi bylo 67 let. Nádherná dvoudenní výprava s autodoprovodem, který nám vezl batožinu.
Který úsek byl nejnáročnější?
Mysleli jsme si, že Vysočina bude hrozná. Poprvé jsme vedli kola do kopce až v Heřmanově, ale to už jsme měli sto kilometrů za sebou. Jinak jsme vyšlapali všechno.
To jste kola vedli jen ten jeden kopec?
V České republice. V Rakousku jsme museli čtyři kopce sejít, protože to nešlo ubrzdit. Letos už jsem najezdil takových 1 500 km.
Pořídil jste i stylové oblečení?
To se musí, aby to dobře vypadalo. Ve Vídni jsme tím způsobili úplný poprask.
Co nejvíc trpí při jízdě na vysokém kole?
Zadek. Na normálním kole stoupnete do pedálů a protřepete se, ale na tom furtšlapu to nejde. Musíte slézt na špačka. Taky hodně trpí ruce, kvůli otřesům. Kolo totiž není vůbec odpružené, nosím gelové rukavice.
Máte za sebou nějaký karambol?
No jistě. Spadl jsem krátce před cestou do Vídně. Měl jsem prasklou helmu, přeražený nos, pohmožděnou ruku, doteď ji nemám v pořádku, byl jsem sedřený.
Co se stalo?
Přelítl jsem v Žabčicích pod bazénem. Na silnici byla obrovská díra a já jsem v rychlosti nestačil zareagovat. Přelítl jsem třikrát. Stane se to, i když jedete do kopce a hodně se zapřete do pedálů.
Znáte historii vysokého kola? Kde a kdy vzniklo?
První zmínky jsou roku 1867 a o prvenství se hádá Francie s Anglií. U nás byl prvním výrobcem velocipedu pan Kohout z Prahy, ze Smíchova. Začal jej vyrábět roku 1880. Měl strojírenskou dílnu, jel do Paříže na nějakou výstavu, kde kolo uviděl, okopíroval a začal vyrábět u nás. První velocipedy měly loukoťová kola se železnými obručemi.
Na tom se snad nedalo ani jezdit, to muselo být těžké.
Ano, a představte si, po jakých cestách tehdy jezdili.
Máte v hlavě nějakou další trasu, kterou chcete na vysokém kole zdolat?
Po cestě do Rakouska většina účastníků nechtěla vysoké kolo ani vidět. Jenomže po pár dnech každému otrne. Takže už plánujeme.
Zase do Vídně?
Zvažovali jsme Mnichov. Autem do Rakouska a odtud na kolech podél Dunaje. To by mohlo být krásné.
Jste nějak organizovaní?
Chtěli bychom navázat na velkomeziříčský Klub velocipedistů založený roku 1889 (psali jsme o něm... – pozn. red.), oživit ho. Zavedli bychom členské průkazky v historickém duchu, možná i řidičské průkazy na historická kola, kde by byly informace jako datum výroby, značka atd.
Co mají zájemci, kteří by se k vám do klubu chtěli přidat, udělat?
Základem je, aby si pořídili historické kolo a měli chuť s námi někam vyrážet na akce, spanilé jízdy. Hlásit se mohou mně na telefon 606 277 147 nebo e‑mail
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
. Podle mých zjištění je jen na Žďársku asi 70 lidí s historickým kolem. V Balinách se nás sešlo šedesát.
Jezdí i ženy?
Samozřejmě a je to mnohem hezčí, než když jezdí chlapi.
I na vysokých kolech?
Ano, znám čtyři.
Vy máte zájmů mnohem víc, prý jste i vyhlášený sběratel. Co všechno vás zajímá?
Když jsem byl malý, sbíral jsem krabičky od sirek, nálepky od piva, poštovní známky jako spousta z nás. Mám je do dneška.
Jednou mě v Bíteši oslovil pán, jestli náhodou nemám doma nějaké staré pohlednice, že je sbírá. Tak jsem se o to začal zajímat. Zajel jsem na sběratelskou burzu a už to šlo. Byly tam nejen pohlednice, ale i bankovky, mince. Chytlo mě to všechno. Sbírám hlavně pohlednice z okresu Žďár nad Sázavou. Přes dalšího sběratele z Velkého Meziříčí jsem se dostal ke klubu velocipedistů, a taky k odznakům a znakům obcí. Sbírám i kola vyrobená před devadesáti lety a starší. Víte, že v meziválečném období u nás bylo asi 4,5 tisíce malovýrobců kol? Všechna jsou ale skoro stejná, protože oni jen nakoupili komponenty od velkovýrobců (Premier, Eska, Velamos, Favorit...), sestrojili je a opatřili vlastním štítkem – třeba Sedláček Velké Meziříčí.
Vlastně všechny vaše zájmy, sbírky, souvisejí s historií a místem, kde žijete.
Je to tak. Vždycky, když mám čas, tak se u jednotlivých zájmových oborů snažím proniknout hlouběji, dostat se tomu, jak se říká, na kobylku. Například sbírám i cihly s nápisy. A k tomu dohledávám cihelny ve žďárském okrese. Zmapovaných jich mám asi čtyřicet. Dřív jich bylo hrozně moc, protože cihly se vozily povozy s koňmi, a nebylo proto možné jezdit pro ně sto kilometrů.
Vy prostě něco vidíte, zaujme vás to a hned to chcete zkusit.
Jo, přesně tak, něco vidím, někdo mi něco řekne, ukáže... Baví mě učit se, zkoušet pořád něco nového. Teď například začínám s řezbařením.
Martina Strnadová
