Čtyřicet let se psy

Zveřejněno 14. 8. 2024 10:52

Scházejí se každou neděli, dvaapadesátkrát v roce, i když je Štědrý den či Nový rok, ať je vedro nebo zima, mrzne, prší, fouká, chumelí – už čtyřicátým rokem. Spojuje je láska ke psům. To kvůli nim se o víkendu brzy ráno vyhrabou z postele a ač se jim třeba někdy nechce, vezmou vodítko, pamlskovník plný dobrot a vyrazí směr Fajťák – Martinice. Sraz mají na cvičáku u rybníka, aby trénovali, něco nového se naučili, o kousek víc si rozuměli a hlavně, aby si to spolu pořádně užili. Jejich cílem nejsou žádné velké sportovní výkony, ale spokojený páníček i pes. Řeč je o členech kynologického klubu a jejich čtyřnohých parťácích.

Kynologický klub ve Velkém Meziříčí založil Václav Novotný spolu s několika stejně naladěnými nadšenci v období 1984–1985. „Na vojně jsem sloužil jako psovod roty na hranicích v Mikulově. Předtím jsem nikdy psa neměl. Do civilu jsem si pořídil štěně, svého prvního psa, fenu německého ovčáka Citu a jezdil s ní cvičit do Velké Bíteše. Začal jsem shánět zájemce o založení klubu i u nás. Našel jsem a jedním z nejvěrnějších se stal Ota Šandera, který se mnou jako jediný vytrval v klubu dodnes," popisuje Václav Novotný impulz k založení kynologického klubu. Ten vznikl pod hlavičkou Svazarmu, tak jako tehdy všude v republice, a první cvičák se nacházel nad novým nádražím, kde byla autokrosová dráha. Členové se psy se účastnili třeba prvomájových průvodů, různých soutěží a zkoušek, jezdili s ukázkami za dětmi do škol. „Bylo nás asi osm až deset. Cvičili jsme služební plemena, tedy zejména německé ovčáky, a platilo, že v případě ohrožení republiky jsme povinni nastoupit s nimi do strážní služby," říká Otakar Šandera. Za čtyři desítky let se kynologie dost zásadně proměnila. Dřív byli psovody zejména muži, ženy byly naprostou výjimkou, což dnes neplatí. Také výcvik tehdy probíhal zcela jinou formou. „Styl výcviku byl tvrdý, šlo přece o psa v armádě. Musel perfektně zvládat zadržení. Cvičili jsme obrany, na rukáv, psi překonávali dvoumetrové překážky, bariéry, dostávali zabrat. Dnes už i armáda a policie cvičí se služebními psy motivačně, styl výcviku je úplně jiný," hodnotí Ota. V listopadu roku 1990 byl kynologický klub ze Svazarmu převeden pod Moravskoslezský kynologický svaz, kde je registrován dodnes. Nyní čítá asi 45 členů, kteří se od roku 2005 scházejí na cvičišti v Martinicích, v místě zvaném U Rybníčků. I díky obci Martinice zde mají skvělé zázemí. Předsedkyní klubu je Ivona Bernatová. „Děláme hlavně socializaci, pes se otrká a naučí fungovat ve smečce. Pořádáme štěněcí kurzy, trénujeme základní poslušnost, zájemci u nás mají možnost připravit se a udělat zkoušky podle národního i mezinárodního zkušebního řádu i poznat různé výcvikové metody, poradíme s přípravou na výstavu. Se psy vyrážíme na socializační procházky někdy i do města, na nádraží či do nějakého provozu, kde je zvykáme na různá prostředí. Pořádáme psí závody Legrando, silvestrovskou vycházku, vystupujeme na dnech dětí a dalších akcích," vyjmenovává aktivity Ivona. Mezi členy klubu jsou tací, kteří se svým psem dělají třeba i canisterapii či záchranařinu nebo některé psí sporty. „Nejde nám o úspěchy, netlačíme nikoho do zkoušek, naším cílem je, aby lidé byli spokojení a pes socializovaný, to je nejdůležitější. A přitom psy učíme základní poslušnosti postavené na pozitivním přístupu, žádný nátlak, násilí, důležitá je důslednost. Ve finále je stejně nejpodstatnější naučit pracovat psovoda," zdůrazňuje Alena Vidláková, jedna z výcvikářek klubu. Je to totiž přesně tak, když pes neposlouchá, je nezvladatelný či agresivní, není to jeho chyba, vždycky za to může jeho pán. To on se musí naučit svého psa pochopit, vychovat a vycvičit, aby z něj byl fajn společník a ne otravný nebo nebezpečný tvor. Oproti časům minulým jsou dnes členy klubu ženy a muži všech věkových kategorií, se psy různých ras, velikostí i povahy, s papíry i bez. Cvičí celoročně každou neděli. Během léta už od osmi ráno, v zimě od devíti se na louce u Martinic rozléhá psí štěkání a povely páníčků – sedni, lehni, vstaň, k noze, ke mně... Všichni společně pěkně v řadě za sebou pochodují, pilují poslušnost, hodně chválí, ale někdy se na své miláčky i trochu zlobí, protože ani pes stejně jako jeho pán občas nemají svůj den, ale všechno jde zvládnout v klidu. Však příště to bude zase lepší. Že se zrovna nedaří? Nic se neděje, stačí, když se pes s ostatními aspoň vyblbne a vylítá, i to je důležité. A mezitím si páníčci pokecají, dají si kafe a poočku sledují své svěřence, aby něco neprovedli. Závěrem vyrazí na společnou vycházku. A za týden znovu. Protože je to spolu baví, a to je nejvíc!